PROFESOR JAN ŽALOUDÍK, DĚKAN LÉKAŘSKÉ FAKULTY MU, ŘEKL PRÁVU:
Masarykova univerzita po delším období konstruktivní účasti na přípravě zákona o univerzitních nemocnicích vyjádřila pochybnost o smyslu těchto jednání. V čem je podle vás největší rozdíl v pohledu jeho účastníků na úlohu takové nemocnice?
Základní je úhel pohledu na zdravotnictví. Někdo v něm vidí veřejnou službu, jiný prostor pro podnikání. Oba mají pravdu, ale důležité je, co je primární.
Osobně jsem toho názoru, že je to primárně veřejná služba. Pokud jde o lepší práci šéfů akciovek, není mi jasné, jak se mohou dnešní státní úředníci, špatní správci majetku, mávnutím kouzelného proutku změnit v jeho dobré správce jen tím, že se z nich do rána stanou představitelé většinového akcionáře - státu - v představenstvech a v dozorčích radách.
Snad pokud by těmi úředníky, tak jako je tomu i na univerzitách, byli alespoň zčásti lidé, kteří medicínu dlouho dělají a rozumějí jí. Pokud jsou to ale lidé, kteří do zdravotnictví vstoupili před půldruhým rokem, a přitom jsou kormidelníky transformačního procesu, mám pochybnosti.
Máte za to, že lidé s manažerským titulem MBA by nezvládli úkoly zdravotnictví lépe než profesoři či docenti s titulem lékaře medicíny?
Ti druzí, léta pracující v oboru, jako by dnes byli pokládáni za podezřelé. Zato úředníci ze zcela jiných oblastí jsou bráni jako lidé s vyšší zodpovědností. Přitom kupodivu denně dostáváme řadu intervencí, aby toho či onoho poraněného ministra operoval profesor Wendsche a nikdo jiný, onoho příbuzného transplantoval či léčil profesor Pirk nebo Černý. Nechápu, proč na jedné straně cítíme tak velkou nedůvěru, když jde o chod nemocnic, ale důvěru, když jde o vlastní zdraví nebo zdraví příbuzného.
V čem vidíte hlavní nebezpečí chystané transformace fakultních nemocnic, jehož cílem má být zvýšení hospodárnosti?
Zatímco komunitní medicína má za úkol poskytnout velké množství léčebné péče, akademická medicína, která se nemusí soustřeďovat na kvanta, by měla vybírat náročné případy, rozvojové směry, mít víc prostoru pro vzdělávání a také pro inovaci. V tom je akademická medicína odlišná, ale i závislá na té komunitní. Kdo si myslí, že vypreparuje výzkum z fakultních nemocnic, nechá na jedné straně vědu a výuku a na druhé jakousi imaginární péči bez špiček medicíny a zařídí ty transplantace bez profesorů, nemá pravdu. Stejně jako ten, kdo chce počítat cenu roušek pro studenty jako náklady, jež pouze zatěžují nemocnice. Jako bychom mediky vychovávali pro svou potřebu a pak je prodávali do Afriky.
Písmenka a. s. za jménem univerzitní nemocnice vám tedy vadí hlavně z tohoto důvodu?
Nevadí mi vůbec, pokud je to zkratka pro akademickou svobodu. Tou já nerozumím jen právo beztrestně říkat, co vím o ledvinách, a sedět na promoci v taláru. Součástí akademických svobod, které si univerzity vybojovaly už ve středověku, je právo určovat, co má a co nemá univerzitní charakter.
Vliv na strukturu nemocnice - když manažer zjistí, že jedno pracoviště je výdělečné a druhé prodělečné, nelze to prodělečné zrušit jen z ekonomických důvodů. Nu a třetí akademickou svobodou je právo univerzity mít vliv na to, kdo tam má pracovat a kdo má vést.
Aby se už nestalo, že svazák po promoci bude díky zvýšené loajalitě k ministrovi určovat směry a pánové s třicetiletou praxí budou mýt okna. To je jediná záruka, že univerzitní nemocnice, a. s., bude k něčemu.
Jan Chmelíček, Právo
