Členství České republiky v Evropské unii je podmíněno naplněním řady doporučení a předpisů i v oblasti zdravotní péče. V jejich rámci se sleduje kvalita zdravotní péče jako jeden z pilířů stability členských států unie.
Systémy zdravotní péče usilují o naplnění stejného cíle, a řeší tak stejný problém. Cílem je poskytování kvalitní zdravotní péče, přičemž pojem „kvalita je chápán především jako schopnost uspokojit potřeby klientů (pacientů) zdravotních zařízení. Společným problémem je nalezení rovnováhy mezi dosahováním požadované kvality péče a nezbytnou spotřebou zdrojů.
Ve vyspělých zemích očekávají klienti, plátci i stát, že ve zdravotnických zařízeních bude poskytována kvalitní zdravotní péče „za přiměřenou cenu. To znamená, že poskytovatelé péče budou schopni efektivně využívat disponibilní zdroje a zároveň prokázat úroveň kvality jimi poskytované péče.
Nekompetentnost managementu
Jako významný deficit zdravotnického systému v České republice vnímám absenci jasné a srozumitelné koncepce jeho dlouhodobého rozvoje a nedefinovanou odpovědnost jednotlivých subjektů.
Dosažení vyváženosti mezi kvalitou zdravotní péče a potřebnými zdroji bude vyžadovat nové definování rolí a odpovědnosti nejen státu, ale i krajů, klientů, zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení.
Blížící se vstup do unie zvýrazňuje potřebu změny řízení českého zdravotnictví. Jsem přesvědčen, že jeho vize stojí na dvou prostých principech.
Prvním je kompetentnost managementu, manažerů i řídících procesů fungujících tak, jak je zvykem v každé efektivní firmě, která se nachází v tržním prostředí.
Druhým je funkčnost sítě zdravotnických zařízení na úrovni krajů, kterou garantují zřizovatelé.
Po dlouhou dobu připomínaly diskuse o cestách z krize českého zdravotnictví „novácký kotel - pokřikování mezi lékaři a ministerskými úředníky. Notorickými tématy byly platy a zákony.
Manažeři nemocnic se stylizovali spíše do role mluvčích „lékařské veřejnosti, nebo dokonce jako zástupci pacientů.
Nový impuls přinesl až přesun role zřizovatelů na kraje. Pro mnoho krajských zastupitelů je pochopitelná selsky rozumná myšlenka, že nemocnice je firma jako každá jiná a management nemocnice je management jako každý jiný.
Na světlo tak zřetelně vyplavala skutečnost, že mnoho manažerů českých nemocnic je bezradných v základních dovednostech, jako jsou strategické řízení, procesní řízení, controlling, řízení kvality péče, řízení lidských zdrojů.
Zkušenost mi říká, že méně než deset procent manažerských týmů v českých nemocnicích je kompetentních tak, jak je tomu zvykem a standardem v Evropské unii.
Restrukturalizace sítě. Nabízí se představa, že prvním zadáním pro kompetentní manažery je restrukturalizace nemocnic: uvedení profilu služeb nemocnice (nabídky na jedné straně) do souladu s charakterem potřeb ve spádové oblasti (poptávka na straně druhé).
Domnívám se, že základní jednotkou takové restrukturalizace není nemocnice, ale síť zdravotnických zařízení v kraji. Přístup ke zdravotnickým zařízením na území jednoho kraje jako k funkční síti vyžaduje jeden vstup a nabízí dva hlavní efekty.
Vstupem je racionální komunikace zřizovatelů (kraje, ministerstva) a manažerů nemocnic na území kraje o vizi krajské sítě.
Výstupy pak jsou smysluplná zadání pro strategii léčebné a ošetřovatelské péče v každé nemocnici a nové možnosti zvýšení efektivnosti celé sítě. Těmito možnostmi mám na mysli nejen snížení nákladů (centralizací podpůrných procesů, benchmarking), ale i využití vícezdrojového financování, například z evropských strukturálních fondů, klientských úhrad, kterými by se podíleli plátci na chodu celé nemocnice (platby za stravu, hotelové služby…).
Jednotné nástroje
Řízení krajské sítě i každé z nemocnic v ní potřebuje jednotnou páteř. Je osvědčenou evropskou praxí poskládat tuto páteř z ukazatelů strukturovaných na základě principu Balanced Score Card Sheetu (měřítka kvality léčebné a ošetřovatelské péče, finanční ukazatele, parametry spolehlivosti procesů a kvality personálu).
Zbývá jen připomenout vhodnost jednotné informační a komunikační technologie pro řízení krajské sítě a zdravotnických zařízení v ní.
Lze očekávat zvyšování tlaku na zabezpečení potřebné úrovně kvality zdravotní péče poskytované jednotlivými zařízeními, a to především od plátců (zdravotní pojišťovny, občané). Aby plátci měli možnost porovnání, bude potřeba definovat společné parametry pro měření kvality péče ve zdravotnických zařízeních.
Ve vazbě na toto vše je třeba hledat základní pilíř trvalého zvyšování efektivně poskytované kvalitní zdravotní péče v systémech respektovaných v Evropské unii.
Věřím, že až se do hry o budoucnost českých nemocnic v Evropě dostanou karty efektivní sítě zdravotnických zařízení na úrovni krajů, poskytujících kvalitní péči, a kompetentních manažerů nemocnic. Bude to dobré znamení pro všechny hráče.
Luděk Pfeifer, partner M. C. Triton, Euro, 21.07.2003