Dočetl jsem se, že podle premiéra Špidly je zdravotnictví dlouhodobou prioritou jeho vlády. Využije prý konec tohoto a průběh příštího roku na obnovení stabilizace systému a k překonání období, kdy průběžně každé tři až čtyři roky dochází k významné nerovnováze zdravotnického systému.
Myslím, že ještě důležitější by bylo, kdyby vláda bývala byla využila tento rok a konec minulého roku ke stabilizaci systému, když ho v předchozích letech tak hezky destabilizovala. Pan premiér stál u zrodu této destabilizace. Již v letech 1996-1998 byl předsedou Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a dojednal za zády vlastní strany zásadní pozměňovací návrhy v zákonu o veřejném zdravotním pojištění. Týkaly se jednak zavedení problematických dohodovacích řízení a jednak výběrových řízení, která mají tak nesmyslné parametry, že fakticky petrifikovala předimenzovanou síť zdravotnických zařízení.
V roce 1998 zablokoval projednávání zákona o veřejném zdraví, čímž značně usnadnil pozdější prosazení předimenzované sítě hygienických stanic a budování nadbytečných laboratorních kapacit. Dojednal v tripartitě zvýšení tarifních mezd v rozpočtových a příspěvkových organizacích o 17 %, aniž by se sebeméně staral o důsledky. Upozornil jsem ho, že v jiných resortech půjde o zvýšení mandatorních výdajů státního rozpočtu, zatímco ve zdravotnictví to bude muset být na vrub úhrad od pojišťoven.
Musel jsem veškerý přírůstek výběru pojistného po dohodovací „nedohodě“ nasměrovat do nemocnic a vyvolal jsem oprávněnou nevoli ambulantních lékařů.
V březnu 1999 pak prosadil nepřijetí vládní Koncepce zdravotnictví. Jako zastupující ministr zdravotnictví mimo jiné revitalizoval tunelovaní institucí, o jejichž zrušení už bylo předtím rozhodnuto. Stáhl z připomínkového řízení návrhy zákonů, které měly být předloženy v březnu 2000. Na nových sice nezačal pracovat, ale nechal pro ně prodloužit lhůty v legislativním plánu vlády. Tyto zákony nebyly přijaty dodnes. V roce 2000 napomohl přijetí zákonných norem, které v oblasti zdravotnictví vedou jednak k privatizaci dalších, do té doby neprivatizovatelných zdravotnických zařízení, jednak mimo jiné k další dezintegraci a chaotizaci sítě zdravotnických zařízení. Ministr Fišer „zvýšil“ lékařům platy pouhým vyjádřením podpory požadavkům Lékařského odborového klubu, čímž zásadně urychlil dynamiku růstu zadlužení nemocnic. Jestliže dnes premiér Špidla tvrdí, že destabilizace systému nastává každé 3-4 roky, je zřejmé, že si periodicitu svých zásahů do zdravotnictví pamatuje. Zásahy takové intenzity pojišťovny přirozeně vykompenzovat svými regulacemi již nedokážou. Jestli teď pojištěnci musí zaplatit tři miliardy za dluhy, které svou nedbalostí způsobili destabilizátoři, pak je mohu ujistit, že jde jen o nepatrnou splátku z účtu za jejich experimentování.
IVAN DAVID
Ekonom, 11.12.2003