Jacinto Convit García se narodil 11. listopadu 1913 do rodiny španělských imigrantů ve Venezuele. V roce 1932 byl přijat na lékařskou fakultu univerzity v Caracasu, kterou o 6 let později dokončil. Již během studií jej zasáhl osud pacientů s leprou, kteří kvůli silné stigmatizaci pobývali na okraji společnosti. Dr. Convit se proto rozhodl zaměřit svou práci právě na tuto chorobu – neváhal se vydat do odlehlých oblastí, kde pacienti žili a kde je mohl léčit. V roce 1987 zkombinoval léčivou látku používanou pro léčbu tuberkulózy s bakterií, která se vyskytovala u pásovců, a vyvinul tak vakcínu proti lepře, jež se začala používat v mnoha zemích světa. Venezuelská vláda Jacinta Convita o rok později nominovala na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, tu však Venezuelan nakonec neobdržel. Stal se ovšem laureátem řady významných výzkumných i dalších ocenění (včetně francouzského Řádu čestné legie či španělské Ceny prince Asturského).
Lékař a člověk v tom nejlepším smyslu
Poslední roky svého aktivního vědeckého života se Jacinto Convit rozhodl věnovat výzkumu rakoviny a svou poslední práci na toto téma publikoval v loňském roce, tedy ve 100 letech. „Netrápí mě nespavost kvůli tomu, že jsem nezískal Nobelovu cenu, ale kvůli snaze najít lék na rakovinu,“ prohlásil.
„Doktor Convit se stal ve Venezuele hrdinou díky své obětavosti a tomu, že zasvětil svou práci těm nejchudším a pacientům s obávanými chorobami. Za celou svou kariéru si nenechal zaplatit od jediného pacienta.“ píše se mimo jiné na jeho webové stránce v oznámení o jeho úmrtí.
„Byl výjimečnou osobností. Spojoval v sobě lékaře a člověka v tom nejzákladnějším a nejlepším smyslu – všechny své pacienty znal jménem a i po letech si pamatoval každého z nich. Rozhodl se zasvětit život dvěma chorobám, jež patří k nejvíce stigmatizovaným – lepře a leishmanióze. Podařilo se mu zlepšit zdraví a život lidí, na které téměř celý svět, včetně toho vědeckého, zapomněl,“ uvedl při vzpomínce na Jacinta Convita jeho bývalý kolega dr. Barry Bloom, jenž s ním pracoval 15 let.