Při diskusích o našem zdravotnictví často slyšíme o problémech se zadlužením nemocnic.
Pojišťovny platí pozdě, dodavatelé léků a zdravotnických prostředků jsou nespokojeni s platební kázní.
Přitom všichni tvrdí, že chtějí pracovat ve prospěch pacienta. Dokonce i myšlenka akciových společností je zde prý proto, aby mohl být pacient spokojen, protože hlavní bolestí zdravotnictví je prý málo tržních mechanismů.
Teze, že naše zdravotnictví potřebuje více tržních mechanismů, není tezí novou.
Tato víra v tržní mechanismy ve zdravotnictví zde byla již při zakládání pojišťovenského systému.
Proto také vznikla celá řada zdravotních pojišťoven, jejichž konkurence měla přinést blaho pacientovi.
Bohužel se ukázalo, že zdaleka ne všechny pojišťovny jsou životaschopné. Musely být likvidovány a jejich závazky vůči zdravotnickým zařízením uhradil stát.
Můžeme říci, že špatně nastavený trh zapracoval a stát to zaplatil.
Konkurence měla vést k lepší nabídce služeb, ke kvalitnější péči o pacienta.
Pojišťovny se pak měly předhánět v tom, která zajistí kvalitnější služby. Jak bylo ono očekávání v praxi naplněno, o tom jsme se mohli sami přesvědčit.
V soutěži mezi pojišťovnami nešlo hlavně o to, která z nich poskytne více služeb a kvalitnější služby, ale o to, kdo se zbaví ekonomicky drahých pacientů s nízkými příjmy a naopak získá portfolio pojištěnců, kteří jsou zdravější a mají vyšší příjmy.
Tento souboj mezi pojišťovnami neprobíhal proto, že ekonomické zákonitosti nefungovaly, ale naopak proto, že fungovaly.
A je neobhajitelné tvrdit, že je v zájmu pacienta, aby se stal nechtěným břemenem, kterého se pojišťovna snaží zbavit.
Na tento konkurenční boj o výhodnou skladbu pojištěnců vydávaly pojišťovny nemalé částky, které by jinak mohly být použity ve prospěch pojištěnců.
Ostatně fungování ekonomických zákonitostí si na sobě zažili pacienti i v okamžiku, kdy došlo ke změně financování nemocnic z výkonového systému na systém paušální.
V prvním systému se zdravotnická zařízení předháněla v množství provedených, nebo alespoň vykázaných výkonů. Po změně najednou nebylo místo pro drahého pacienta.
Nemocnice se snažily přesouvat pacienty do nemocnic vyšších typů s odůvodněním, že na daný zákrok nejsou dobře vybaveny.
Zdravotnictví jako celek se totiž neřídí ideály, ale motivacemi, a pokud jsou motivace nastaveny špatně, pak liberalizace jejich projevy ještě zhorší.
Jestliže bude hlavním cílem dosáhnout zisku, pak jistě není problém takového cíle dosáhnout, a to bez ohledu na to, jakou právní formu nemocnice má.
Důležité je zadání. Pokud bude hlavním hodnotícím kritériem zisk, pak se nemůžeme divit, že se budou nemocnice chovat především ekonomicky, a to jistě i v neprospěch pacienta.
Jestliže chceme zlepšit naše zdravotnictví, pak je třeba se zabývat motivacemi, které fungují uvnitř systému, a nikoliv povrchem.
Ostatně i v oblasti lékové politiky vidíme, že farmaceutický průmysl dokáže motivovat lékaře k předepisování nepotřebných léků, které pak skončí v popelnici, v lepším případě jsou odevzdány do lékáren.
Cesta ke zlepšení našeho zdravotnictví není cestou liberalizace, ale regulace. To neznamená, že k regulaci nelze použít i ekonomických nástrojů, právě naopak.
Ekonomické nástroje, pokud jsou dobře nastaveny, mohou velmi efektivně omezit nežádoucí chování subjektů.
Právo, Josef Janeček, lékař, je poslancem za KDU-ČSL)
| SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY: |
|---|
|
Pojišťovny před poslanci Pojištění vráceno Vláda chce zakázat privatizaci |