OTÁZKA: Co vás přivedlo ke studiu na zdravotnické škole?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Já se k ošetřovatelství dostala spíše oklikou. Po skončení války mi bylo 16 let. Byla to doba poznamenaná katastrofami, které jsme ve válečných letech prožili. Objevila se řada vážných ekonomických a sociálních problémů, které bylo potřeba řešit. Současně jsme prožívali ohromné nadšení pro budování nové společnosti. Já se shodou okolností v době prázdnin dostala se skupinou mládeže, kterou vedl kněz, do Beskyd na Grúň, kde tehdy byla neuvěřitelná chudoba, sociální bída a alkoholismus. Tento relativně krátký pobyt – byli jsme tam deset dní – mne ale výrazně ovlivnil v mé další profesní kariéře. Když jsem se vrátila domů, oznámila jsem mamince, že chci studovat sociální problematiku. Maminka z mého rozhodnutí velkou radost neměla, měla obavy z prostředí, ve kterém se budu pohybovat. Vybrala jsem si Masarykovu vyšší školu sociálně zdravotní v Praze, tehdy jedinou svého druhu. Byla to vyšší škola tříletá, která však nestačila ani přijímat, ani produkovat absolventy, jichž tenkrát bylo velmi zapotřebí. Z tohoto důvodu byla na omezenou dobu otevřena nová dvouletá Vyšší odborná škola pro vzdělání sociálně zdravotních pracovnic v Praze 7 – Holešovicích, která měla pomoci řešit situaci. Tam jsem po úspěšném složení přijímacích zkoušek v roce 1947 nastoupila. Jednou z podmínek přijetí bylo i dovršení 18 let věku.
3.8.2012 16:25:45
OTÁZKA: Co vám studium na této škole dalo? Vzpomínáte na někoho z učitelů, kteří vás nějak ovlivnili v profesní orientaci?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Ta škola byla opravdu výtečná. Přednášky jsme měly až do večera do sedmi hodin. Výuka probíhala i v sobotu, abychom stačily probrat všechny předměty. Měly jsme štěstí na výborné kantory, v rozhodujících předmětech většinou z vysokých škol. Zvláště vzpomínám na docenta Součka z Filozofické fakulty UK, který přednášel sociologii, a na docenta Nýdla, jehož oborem bylo rodinné právo a který působil u soudu pro mladistvé. Oba tito vyučující nás dovedli nadchnout pro „věc“. S jednotlivými případy jsme se také seznamovaly při praktikách. Ovlivnilo mne to natolik, že jsem svoji profesní dráhu viděla jako sociální pracovnice v trestním soudnictví u mládeže. Poválečný zdravotní stav populace a s tím související sociální problémy byly tenkrát značné. Válka se na této situaci výrazně podepsala. Vraceli se lidé z koncentračních táborů, šířila se tuberkulóza a pohlavní choroby. Na řešení těchto problémů jsme už participovaly jako posluchačky při depistáži těchto nemocných a v návštěvní službě. Tím jsme získávaly praxi i v oblasti zdravotnické. Ve škole jsme měly všechny důležité předměty: anatomii, fyziologii, ošetřovatelství, prostě téměř vše, co se učilo na zdravotnické škole. O prázdninách jsme absolvovaly praktika v nemocnici na chirurgii, interně, dětském a porodnickém oddělení i psychiatrii. Důležitá část praktického vyučování byla také v tehdejším pražském „nalezinci“, kam jsme docházely průběžně během školního roku.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Situace se pak ale vyvíjela trochu jiným směrem…
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Přišel rok 1948, začaly se zásadním způsobem měnit společenské poměry a rychle se rozplynul můj sen pracovat u soudu. Vzhledem ke svému úřednickému původu jsem s tím nemohla počítat. Po absolvování školy v roce 1949 jsem zůstala tak trochu vykolejená. Naštěstí mi pomohla její ředitelka profesorka Stračovská. Její sestra byla ředitelkou nově otevřené Střední sociálně zdravotní školy v Kutné Hoře. Potřebovali vyučující sociální péče a případové práce, tak jsem tam 6. září 1949 nastoupila a učila dva roky. Bylo to pro mě ale příšerné zklamání. Byla jsem plna nadšení a neubránila se srovnávání úrovně žáků této instituce se školou, kterou jsem právě absolvovala. Požadavky na nás i naše zaujetí pro sociální práci byly mnohem vyšší. Platila pro nás přísná kritéria. A najednou jsem měla učit děvčata a chlapce, které nic nezajímalo. Organizovala jsem pro ně exkurze, vymýšlela zajímavé akce, ale nebylo to nic platné. Asi to bylo také tím, že to byly ještě sotva 15leté děti, které na této škole skončily většinou bez předchozích ideálů a mnohdy i z nedostatku jiných příležitostí. V tomto roce jsem se seznámila se svým budoucím manželem na jednom ze školení, jež jsem jako benjamínek učitelského sboru musela absolvovat. Manžel byl také učitel, působil v Příbrami. Po roční známosti jsme se vzali a já přešla na sociální školu v Příbrami. Dá se říci, že tam se situace opakovala. Učila jsem už pouze jeden školní rok. V té době se začala uskutečňovat řada velkých školských reforem a v rámci těchto změn byl učební program sociálně zdravotní školy v Příbrami převeden do Berouna, kam jsem měla být přeložena. Z rodinných důvodů jsem dojíždění odmítla a po různých pokusech najít uplatnění v Příbrami jsem skončila jako vychovatelka ve školní družině. Musím přiznat, že mě tato práce ničím nezaujala. Brala jsem to jako východisko z nouze, byla jsem v té době již těhotná a v roce 1952 se mi narodil syn.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Po mateřské dovolené jste konečně začala pracovat v příbramské nemocnici?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Ano. Naskytla se mi možnost pracovat jako dětská sestra novorozeneckého oddělení nové příbramské porodnice. Nastoupila jsem tedy tam. Musela jsem si prohloubit praktické znalosti v tomto oboru, to mi však nedělalo velké potíže. Pracovala jsem v turnusu, většinou ve 12hodinových směnách, doma jsem měla 4měsíčního kojence, kterého jsem dávala do jeslí, takže to byl záběr! Přesto jsem byla spokojená, práce byla zajímavá. Porodnost v těch letech byla vysoká, práce až nad hlavu. Po roce byly moje doklady o vzdělání a praxi poslány do institutu v Brně a já dostala osvědčení, že splňuji všechny kvalifikační podmínky pro obor dětská sestra.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Jaké posty jste poté zastávala?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Postupem času jsem na oddělení měla funkci staniční sestry. Porodnice se rozrůstala, bylo dokončeno další oddělení, měli jsme celkem 58 novorozeneckých lůžek včetně několika inkubátorů pro děti nízké porodní váhy nebo patologické novorozence. Porodnice v Příbrami měla velkou spádovou oblast od Berouna přes Březnici, Dobříšsko až po Sedlčansko, lůžka byla stále plně obsazená, kapacita často přeplněná. Do mých povinností náležela celá novorozenecká část, stala jsem se tedy staniční sestrou s rozšířenou působností, neboť novorozenecké oddělení bylo tehdy organizačně začleněno do oddělení porodnického, kde byla vrchní sestrou porodní asistentka. Novorozenecký úsek, ať byl jakkoli velký, mohl mít statutárně jen staniční sestru, proto ta moje „rozšířená působnost“. Práce to byla velmi náročná a znovu jsem oceňovala vědomosti a dovednosti získané při svém studiu, tedy racionálně uspořádat práci, mít dobré vyjadřovací schopnosti včetně písemného projevu, moci prakticky uplatnit poznatky z psychologie, rodinného práva i sociologie. Vše mi velmi pomáhalo při jednání jak s vedoucími pracovníky nemocnice, tak s podřízeným personálem, ale i maminkami, které mnohdy potřebovaly radu. V té době pracovaly na novorozeneckém oddělení sestry, jejichž kvalifikace byla mnohdy problematická, neměly maturitu, odbornost získávaly v různých kurzech, většinou však byly obětavé a spolehlivé. O to větší byla zodpovědnost vrchních a staničních sester za bezpečnost provozu.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Doplňovala jste si průběžně vzdělání?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Absolvovala jsem specializační studium zaměřené na péči o novorozence a rovněž funkční studium pro vrchní sestry. Zapojila jsem se také do práce Krajského ústavu národního zdraví Středočeského kraje. V některých případech jsem se zúčastňovala prověrek novorozeneckých oddělení v kraji jako posuzovatel z praxe. Shodou okolností jsem byla i členkou skupiny tehdy prověřující případ zdravotní sestry, která na novorozeneckém oddělení nemocnice v Sušici usmrtila několik kojenců. Za svůj čin byla odsouzena k trestu smrti a rozsudek byl vykonán. Do této skupiny jsem byla jmenována proto, abych posoudila podmínky, které mohly být příčinou této strašné události. Byla to stresující a nezapomenutelná zkušenost, znovu jsem si uvědomila zodpovědnost práce sestry, důležitost dobré organizace práce na každém úseku a zabezpečení odborného dohledu.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Působila jste rovněž v terénní péči?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
V 50. letech byla Příbram městem s velmi rozvinutým průmyslem. Mnoho lidí pracovalo v hornictví, uranových dolech, kovoprůmyslu, na stavbách. Na území okresu se také budovaly dvě přehrady na Vltavě, vodní dílo Kamýk a vodní dílo Orlík. Tento vývoj si vyžadoval i rozšíření zdravotnických služeb. Vznikla další poliklinika v Březových Horách, na stavbách přehrad bylo nutné zřídit závodní zdravotnická zařízení s ošetřovnami, které disponovaly i malým počtem lůžek pro léčení nebo doléčení pracovníků staveb. S velkou námahou se zajišťovala potřebná hygienická a epidemiologická opatření. V té době byl trvalý nedostatek sester, ale i ostatních kategorií zdravotnických pracovníků, bylo nutné neustále improvizovat. Také nemocnice v Příbrami se stále rozrůstala, vznikala další a další oddělení. Tento vývoj si vyžádal rozdělení funkce hlavní sestry na hlavní sestru pro lůžkovou část a její zástupkyni pro ambulantní složku. Já byla jmenovaná právě pro ambulantní složku. To asi bylo moje nejvyšší funkční zařazení, ale musím říci, že to bylo spíše „za trest“, protože zajištění péče v terénu bylo téměř nad lidské síly. Spoustu času jsem trávila cestami mezi Kamýkem a Orlíkem, protože tam se neustále schylovalo k nějakému maléru, úřadování na poliklinikách jsem vykonávala večer, bez ohledu na pracovní dobu. Byla to sice zajímavá, ale současně velice odpovědná práce. Péči o rodinu jsem zastávala jen s vypětím všech sil, potřeboval mne zvláště syn, jenž v té době začal chodit do školy. Kromě toho se mamince, která žila sama v Praze, velmi zhoršila srdeční choroba a bylo nutné se o ni postarat, do Příbrami se odstěhovat nechtěla. Začala jsem proto hledat jiné pracovní uplatnění, přímo v Praze.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Vrátila jste se opět k práci dětské sestry?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Měla jsem štěstí, že se uvolnilo místo dětské sestry na dětském oddělení KÚNZ Středočeského kraje v Klimentské ulici v Praze. Toto dětské oddělení mělo velkou poliklinickou část – celkem 19 odborných a specializovaných pracovišt, příslušně technicky vybavených, která byla využívána v rámci kraje. Kromě toho mělo lůžkovou část (38 lůžek) pro děti od 3 let, která byla využívána zvláště jako lůžka diagnostická nebo při náhlém zhoršení některého z dispenzarizovaných malých pacientů. Zde jsem v červenci 1963 nastoupila. Pracovala jsem rok jako turnusová sestra, pak jsem byla jmenována vrchní sestrou tohoto oddělení, protože stávající odcházela do důchodu. Na tomto pracovišti jsem působila celkem deset let. Práce mne uspokojovala – kromě povinností vrchní sestry jsem spolu s primářkou oddělení doktorkou Víšovou pracovala v poradně pro dětské diabetiky, kde jsem našla odborné uplatnění. Pro zvýšení znalostí v juvenilní diabetologii jsem absolvovala specializační kurz pořádaný IDV SZP v Bratislavě. Z dnešního pohledu by bylo možné zařadit jej do akreditovaných kurzů. Systematická ambulantní péče o diabetické děti tenkrát byla v počátcích, malých pacientů nebylo tolik, dodnes na některé vzpomínám. A právě tady jsem mohla uplatnit i své sociálně zaměřené vzdělání a zkušenosti. Rodiče s dětmi k nám jezdili z celého kraje, mohla jsem jim poradit jak v otázkách zdravotnických, tak i otázkách sociálních dávek, nasměrovat je, kde a jak se o ně žádá, a podobně. Na toto období ráda vzpomínám.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Kam jste zamířila z Klimentské?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Po deseti letech na poliklinice pro mě nastalo velmi těžké období. Můj manžel těžce onemocněl a po třech letech zemřel, bylo mu tenkrát 50 let. Zůstala jsem se synem úplně sama, víceméně bez prostředků, syn v té době již studoval druhým rokem medicínu. Neměla jsem nikoho, o koho bych se v této těžké době mohla opřít. To bylo v roce 1973. A byla to také doba, kdy se začalo hovořit o tom, že se budou rušit KÚNZ. Měla jsem proto obavy i ze ztráty svého postavení v zaměstnání, což jsem si jako samoživitelka nemohla dovolit. Shodou okolností jsem v té době dostala nabídku, abych nastoupila jako odborná referentka na ministerstvo zdravotnictví, do odboru léčebně preventivní péče, oddělení péče o ženu a dítě. Vedoucí tohoto oddělení byla bývalá krajská dětská lékařka KÚNZ Středočeského kraje MUDr. Kotzmannová, která mne znala osobně a znala i výsledky mé práce jak z Příbrami, tak z KÚNZ. Byla to pro mne sice čest, ale současně jsem si uvědomovala, jak rozdílná práce mne čeká. Po zvážení všech pro a proti jsem na ministerstvo v květnu 1974 nastoupila. Rozhodl u mne pocit existenční jistoty, který jsem velmi potřebovala, byla jsem si plně vědoma toho, že musím hmotně zabezpečit syna i sebe. Bylo to rozhodnutí pragmatické, ke kterému jsem byla donucena okolnostmi. Nešla jsem na ministerstvo za kariérou, ale za existenční jistotou s tím, že později se uvidí. No a nakonec syn úspěšně dostudoval, já na ministerstvu zůstala a pracovala tam až do penze. Když jsem odcházela, bylo mi 78 let.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: V jaké oblasti jste na ministerstvu pracovala?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Začínala jsem, jak již bylo řečeno, v oddělení péče o ženu a dítě, kde jsem měla v referátu zvláštní dětská zařízení pro děti do 3 let (jesle, dětské domovy, ozdravovny a další). Tato zařízení tenkrát náležela do působnosti MZ. V rámci odboru jsem asi za rok přestoupila do oddělení organizace a řízení zdravotnictví. Práce tam byla velmi zajímavá, v rámci svého referátu jsem měla za úkol součinnost s přímo řízenými organizacemi MZ, jako je například Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), ale i dalšími. Byla jsem pověřena organizací pravidelných porad hlavních a krajských odborníků, které byly svolávány ministrem nebo prvním náměstkem. Koordinovala jsem rovněž vyřizování stížností na léčebně preventivní péči v součinnosti se znaleckými komisemi, byla členkou resortní komise pro dovoz přístrojové techniky, v součinnosti se SEVT jsem obsahově posuzovala jednotnou zdravotnickou dokumentaci a její racionální využívání v praxi. Tuto práci jsem měla velice ráda, byla jsem nucena naučit se pracovat s legislativními předpisy, pracovně jsem jednala s osobnostmi, které byly špičkami našeho zdravotnictví, což pro mne bylo velmi přínosné. Můj tehdejší šéf MUDr. Boukal byl velmi náročný na přesnost písemných projevů i na znalost problematiky, která byla referentem řešena. Navíc jsem měla velmi vzdělanou a v úřednické činnosti zdatnou kolegyni MUDr. Höllgeovou, později dobrou kamarádku, která mi byla vzorem a byla ochotna vždy poradit. Oběma vzpomínaným vděčím za to, že jsem později mohla v rámci ministerstva pracovat bez velkých obtíží na různých úsecích. Domnívám se, že tehdejší způsob řízení zdravotnictví byl dobře organizován, systém hlavních, krajských a okresních odborníků garantoval určitou jednotu kvality péče na všech úrovních. Stejně dobře byl organizován i systém zdravotní výchovy.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Na ministerstvu jste pracovala i v době, kdy vám vznikl nárok na důchod?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Do důchodu jsem odcházela v roce 1989, to mi bylo šedesát let, pracovat jsem ale nepřestala. Tenkrát vyšlo nařízení, že na ministerstvech nesmějí pracovat důchodci. Ze svého bývalého pracovního působení jsem znala problematiku Ústavu zdravotnických informací a statistiky a měla i velmi dobré pracovní vztahy s vedoucími pracovníky tohoto ústavu. Dostala jsem nabídku jít pracovat tam. Nařízení však platilo jen krátkou dobu, a tak jsem se za nějaký čas vrátila zpátky na ministerstvo. Nastoupila jsem do odboru zdravotního pojištění, kde jsem mohla pracovat, i když už jsem byla v důchodovém věku, a být užitečná svým smyslem pro úřednickou práci. Nedělalo mi nejmenší problém přehledně vést spisovou agendu. Nestalo se, že by z odboru odcházel spis s formálními nedostatky. Nikdy se neztratil žádný spis a všechny byly vyřizovány ve stanovených lhůtách. V té době ještě tato agenda nebyla zavedena do počítačů, vše se provádělo písemnou formou. Pracovní vztahy byly výborné, dodnes se s některými kolegy přátelsky stýkám. Vzpomínám na poznámku tehdejší ředitelky tohoto odboru, která mi jednou řekla, že od té doby, co ví, že sedím v sekretariátě, chodí ráda do práce. Této pochvaly si dodnes vážím.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Působila jste také na odboru ošetřovatelství?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Ano. Přesto, že jsem na odboru zdravotního pojištění byla spokojená, přece jen se mi v té čiré administrativě stýskalo po odbornějším postavení. To se naskytlo v době, kdy odešla ze služeb ministerstva asistentka úřadující hlavní sestry Jindry Pavlicové. Tehdy to bylo samostatné oddělení ošetřovatelské péče, kde jsme byly dvě, paní Pavlicová jako vedoucí a já. Oddělení bylo podřízeno přímo náměstkovi pro zdravotní péči. Rozsah práce vyplývá již z názvu tohoto oddělení a jeho personální obsazení jasně ukazuje, že jsme se nenudily. Kromě kontrolní činnosti a vyřizování běžné agendy se připravovala koncepce ošetřovatelství, vznikaly profesní organizace sester a dalších zdravotnických pracovníků, formulovaly se a posuzovaly jejich stanovy, aktivně se spolupracovalo na Seznamu zdravotních výkonů, připravovaly se registrační listy výkonů jednotlivých odborností, organizovaly se pravidelné porady hlavních sester ČR. Obě jsme musely vědět o všem, práci jsme měly racionálně rozdělenou s respektováním toho, že paní Pavlicová byla vedoucí. Takto jsme pracovaly několik let. Změny ve vedení ministerstva však pokračovaly a týkaly se i oddělení ošetřovatelství. V důsledku toho pozbylo svou samostatnost, přešlo pod odbor vzdělávání a vědy a bylo podřízeno řediteli tohoto odboru. Funkce hlavní sestry byla na ministerstvu zrušena, paní Pavlicovou vystřídala Mgr. Marie Šamánková jako vedoucí oddělení ošetřovatelství. Byla to úplně jiná osobnost, chvíli trvalo, než jsme si na sebe zvykly a zkoordinovaly pracovní systém, ale musím říci, že nakonec se vše v dobré obrátilo a obě jsme byly v pohodě. Vážila jsem si jí, byla opravdu hodná, srdečná, měla ráda lidi. Bylo mi líto, když odcházela.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: V té době se také zrovna uskutečňovaly změny v systému zdravotnického školství.
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
V rámci personálních změn magistru Šamánkovou po čase opět vystřídala ve funkci paní Pavlicová, já byla „stálice“, rovněž práce zůstávala stejná, jen se stále více zaměřovala na změny v systému základního vzdělávání sester i v systému celoživotního vzdělávání do formy kreditů. Naše malé oddělení bylo rozšířeno o 1 referentské místo. Postupně však došlo k další personální změně, vedení oddělení převzala PhDr. Ivanka Kohoutová, ošetřovatelství jako obor se vytratilo nejen z názvu, ale i fakticky, zůstalo jenom v kontextu spolu s činnostmi v rámci přípravy nového systému zdravotnického školství a celoživotního vzdělávání. Oddělení bylo posíleno o další pracovníky, intenzivně se pracovalo na zákonu č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče. Současně se pracovalo na souvisejících vyhláškách. V tomto oddělení jsem zůstala až do svého odchodu z MZ, do konce roku 2007, to mi bylo 78 let. V posledních letech jsem již pracovala na dohodu o pracovní činnosti, jejímž předmětem bylo uznávání profesních kvalifikací včetně přiznávání specializované způsobilosti všech nelékařských zdravotnických pracovníků dle zákona č. 96/2004 Sb. a konzultační činnost v této oblasti.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Jak se díváte na současný systém vzdělávání zdravotnických pracovníků? Myslíte si, že bakalářský stupeň vysokoškolského vzdělání sester ovlivní kvalitu ošetřovatelské péče?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, nerada bych, aby moje názory vyzněly konfrontačně, k tomu nemám oprávnění. Rozhodně změna celého vzdělávacího systému nelékařských zdravotnických pracovníků, tak jak ji určuje zákon č. 96/2004 Sb., přinesla novinky ve vzdělávání vpravdě revoluční, které byly realizovány i přes to, že stávající úroveň našeho zdravotnického vzdělávání byla dobrá. Znalosti a praktické dovednosti absolventů byly velmi solidní a snesly i mezinárodní srovnání. Na druhé straně bylo jasné, že některé studijní programy odborných předmětů je třeba inovovat dle poznatků lékařské vědy, výuku doplnit o předměty technické, jako je využívání počítačové techniky, a zlepšit jazykovou vybavenost absolventů. Rovněž vstup České republiky do Evropské unie znamenal přijetí určitých jednoticích doporučení, jež jsou potřebná k tomu, aby zdravotnické vzdělání získané v ČR bylo uznáváno v rámci celého evropského společenství. Pro posouzení, zda k tomuto cíli nevedly ještě jiné, méně náročné cesty než zmiňovaná „revoluce“, není v tomto rozhovoru prostor. Právě tak nelze zatím rozhodnout v jakém směru – a zda vůbec – bakalářský stupeň vzdělání ovlivnil ošetřovatelskou péči, na to je ještě příliš krátká doba. Velmi záleží na kvalitě studijních programů a vysokoškolských pedagogů, na zabezpečení toho, aby posluchači pouze neopakovali znalosti získané v dřívějším studiu, ale aby se jim dostávalo vědomostí nových, potřebných v oboru, kde se uplatňují. Pro ošetřovatelský personál jsou to dle mého názoru zejména psychologie, sociologie, komunikační dovednosti a další předměty, které pracovníkům v ošetřovatelství pomohou nejen k získání správného přístupu k nemocným, ale i ke zvýšení vlastního sebevědomí. V tomto ohledu je myslím stále co dohánět.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Co považujete za svůj největší úspěch?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Pokud by to měl být úspěch pracovní, i z rozhovoru vyplývá, že jsem nikde žádnou velkou „díru do světa“ neudělala. S vedoucími funkcemi jsem skončila odchodem z KÚNZ. Na ministerstvu zdravotnictví jsem pracovala 33 let, ráda a v nejrůznějších oblastech, které jsem se musela naučit zvládat. Za svůj úspěch považuji to, že jsem odnikud nemusela odejít pro neschopnost a že jsem si dodnes uchovala dobré osobní vztahy se všemi svými spolupracovníky. Za životní úspěch jednoznačně považuji to, že se mi i přes tíživé životní podmínky, které na mne osud nachystal, podařilo vychovat syna ve skvělého člověka, umožnit mu vzdělání a start do života. Nyní zastává funkci primáře Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol.
3.8.2012 16:38:31
OTÁZKA: Jste v důchodu pět let. Jak trávíte volný čas?
ODPOVĚĎ:
Eva Komrsková
Ze začátku mi práce velice chyběla, nyní jsem si zvykla. S ministerstvem jsem nepřerušila styky, jsem předsedkyní Klubu seniorů MZ. Dvakrát ročně uspořádáme společná přátelská setkání s pohoštěním a malým programem, sejde se vždy tak kolem 80 bývalých kolegů a kolegyň. Každý rok na jaře pořádáme s klubem zájezdy po krásách naší vlasti i do blízkého zahraničí. Jsou to velmi oblíbené akce a mne těší, že je mohu připravovat a organizovat. Jsem společenská, mám řadu přátel a společně s nimi se věnuji turistice a cestování, pokud mi to zdravotní stav a finance dovolí. K trénování mozku používám internet. Jinak naše rodina se rozrostla, kromě dospělé vnučky a vnuka mám již i dva pravnuky, ze kterých mám radost. Život mne zatím baví a na světě jsem ráda, stále zůstávám optimistkou.
3.8.2012 16:38:31