Moje první zkušenosti v praxi
Blanka Zelenková
Začínala jsem pracovat na úseku anestezie na operačních sálech. Byla jsem přijata pro lůžkové oddělení ARO v nemocnici Na Bulovce v době, kdy se teprve dobudovávalo. Měly jsme se naučit pracovat s přístroji a asistovat při intubaci v praxi sálů. Tehdy nás naučili množství praktik a technik bez odůvodnění proč. Až o několik let později, kdy jsem měla za sebou i praxi na lůžkách a navštěvovala pomaturitní specializační studium ARIP, jsem začala chápat, jaká v oněch praktikách existují rizika. Na začátku mi připadala tato práce jednotvárná a přišlo mi, že by jí zvládla každá cvičenější opice. Ale pamatuji se docela dobře ještě dnes na dva momenty. Ten jeden mně vyvedl z omylu „cvičenější opice“ a ten druhý byl asi dost silný, abych si ho pamatovala i dnes.
Jednou jsem cestou do zaměstnání míjela sanitku. Odvážela a zajišťovala několik lidí, kteří byli účastníky dopravní nehody. Na sále jsme se potom pokoušeli zachránit mladého muže. Chirurgové se snažili zastavit masívní krvácení někde pod játry. Najednou z jednotvárného klidu plánovaných operací skok k nervozitě a chaosu polytraumatu, kdy si jsou všichni vědomi, že rozhodují minuty. Tehdy jsme ve snaze udržet krevní volum plnili řečiště pacienta množstvím náhradních roztoků a krve. Další krev se vytírala pod nohama chirurgů, aby se tam vůbec dalo pracovat. Po několika hodinách přišla zástava a smrt. Byla to pro mě nová a zajímavá zkušenost. Mráz po zádech mi přejel až na předsálí, kde se z narkózy probírala jeho žena. Zeptala se, jak se daří jejímu muži, a moje odpověď – jediná, která mně napadla – „teď už mu je dobře“. Když to píšu, zdá se mi to jako laciný příběh. Pamatuji se, že ten pocit se mi vrátil znovu ten den večer, když jsme se všichni sešli doma.
Má druhá vzpomínka patří asi interrupcím. Bylo mi osmnáct let a přišlo mi to jako úplná degradace ženy. Pacientky byly odvezeny na lehátku k předsálí a odtud prošly nahé na sál a musely vyšplhat na operační stůl. Některé se styděly a všimla jsem si, že mají v očích i slzy. Pak manžeta tonometru, něco do žíly a potom spousta krve v kýblu mezi nohama. Sanitář popadl ženu, hodil ji na ležák, vtlačil jí mezi nohy vložku a zacházel s ní jako s beztvarou hmotou. Myslím, že mi tehdy ani tak nevadila krev, jako atmosféra na sále. To, jak se všichni k těm ženám chovali. Dnes, když vím, kolik práce dá někdy doktorům, aby se narodil nový život, to možná i trošku chápu. Ale co takhle pochopit některé z těch žen?
Ještě si vzpomínám na jeden milý zážitek. Tehdy jsme operovali starší ženu – byla to drobná plastická operace v obličeji. Ta žena se velmi bála. Anesteziolog zvolil blokádu trigeminu, takže operace probíhala při zachovaném vědomí pacientky. Celou dobu jsem na tu ženu mluvila a hladila jsem ji po vlasech. Ani jsem si neuvědomovala, co to pro ni znamenalo. Až za několik dní, kdy mne vyhledala a vtiskla mi do dlaně oříškovou čokoládu s poděkováním. Co všechno má sestra v rukou kromě zdraví člověka, jsem si uvědomila až o nějaký čas později. n