V českých lázních ubývá klientů od pojišťoven. Můžete přiblížit, jaká je současná situace?
Některé lázně mají propad 50 či 60 procent, jiné 30 procent. Průměrně se pohybuje snížení vydávání lázeňských poukazů mezi 40 a 50 procenty.
Kde je situace nejhorší?
Horší je to tam, kde se lázně přeorientovávají na jiný způsob léčby, jako jsou odborné léčebné ústavy.
A co geograficky? Na severu Čech, kde se Janské Lázně perou s problémy a Velichovky zkrachovaly, není situace dobrá.
Největší dopad je na lázeňská zařízení, která byla majoritně odkázána na pojišťovny a peníze od nich činily 90 až 100 procent celkových tržeb, takže v podstatě chyběla samoplátecká klientela. Západočeský trojúhelník, Teplice, Luhačovice, zkrátka ty větší lázně, které i dříve měly jinou než pojišťovenskou klientelu, jsou na tom relativně lépe, protože celkový propad není tak velký.
Jak to vypadá u vás v Třeboni?
Jsme v průměru. Propad v obou lázeňských zařízeních je u poukazů od pojišťoven 50 procent. V Třeboni jsme se vždy orientovali na českou klientelu. Tím, že jsme lázně zaměřené na nemoci pohybového ústrojí, jsme měli vždycky dostatek pacientů právě od pojišťoven.
Ti tvořili zhruba 80 procent celkové klientely lázní. Snažíme se teď nahrazovat pobyty samopláteckou klientelou, ale nejde to z roku na rok, jde o záležitost, která bude trvat několik let. Právě to je nedostatek této reformy. Došlo k rezolutnímu ponížení financování lázeňské péče skokem a zařízení se na to nemohla připravit.
Krize lázeňských zařízení se pak projevuje i na celkové situaci měst a obcí, kde se lázně nacházejí.
Snižuje se příjem do rozpočtu měst, protože u některých míst činí lázeňský poplatek poměrně významnou složku. Ve Velichovkách nebo i Janských Lázních pak může být dopad skutečně tristní. Je známo, že jedno lázeňské pracovní místo na sebe nabaluje dvě až tři místa v doprovodných službách, jako jsou ubytovací zařízení, restaurace nebo kultura. I v dalších oblastech má tedy snížení lázeňské klientely velký dopad. Šetření na nesprávném místě ve výsledku znamená i několikanásobně vyšší výdaje například v sociální oblasti, kde roste podpora v nezaměstnanosti.
Co by se podle vás dalo pro záchranu českého lázeňství udělat?
Navrátit se k rozsahu financování na úroveň roku 2011, kdy bylo na třech miliardách, ponechat ho několik let a snižování dělat v krocích. Také by se měl někdo začít zabývat tím, co se stane, když tady lázeňská péče nebude – a to nejen ve zmiňované sociální oblasti, ale i v oblasti zdravotní. Když někdo nepojede do lázní a bude se léčit jinak, ať už akutně, nebo farmakologicky, mělo by se propočíst, zda náklady nakonec nebudou vyšší.
Pokles zapříčinil i nový indikační seznam, který mimo jiné zkrátil dobu pobytu ze čtyř týdnů na tři.
Byl přijat zejména z důvodu úspor a jde o normu, která v péči způsobila velké restrikce. Některé indikace se zcela vyškrtly a došlo i k rozšíření nabídek jiných lázní třeba pro léčbu pohybového ústrojí. Tak se rozmělnila nabídka na širší okruh zařízení. Podle mě by se měl seznam novelizovat.
Pokud vám ministerstvo zdravotnictví nevyjde vstříc, mohou si lázně pomoci samy, například rozšířenými nabídkami či dotacemi z EU?
Dotace z EU na provoz nepřipadají v úvahu. Lázně nyní řeší hlavně náhradu samopláteckými pobyty, ale jak jsem řekl, to je záležitost na několik let. Bude to navíc znamenat ránu, protože u nás je léčebné lázeňství fenomén. Když se bude převádět na wellness, relaxační a rekondiční pobyty, bude to velká škoda. Přece jen už nám těch národních drahokamů mnoho nezbývá.