PAVEL ZEMEK (65) je psychiatr, sexuolog a soudní znalec. Důvodů, proč s ním mluvit, bylo několik. Především šlo o množící se útoky pacientů na lékaře. Připomeňme nedávné zastřelení stomatologa a ortopéda, napadení lékaře sanitky opilci a konečně květnové přepadení psychiatra Karla Hynka, jehož chtěl pacient zabít mačetou. Doktor Zemek, někdejší primář psychiatrické kliniky UK, je žák slavného profesora Vondráčka a ve svém oboru člověk nanejvýš znalý.
Můžete prozradit nějaké podrobnosti k případu kolegy Hynka?
Obávám se, že nikoliv, protože pachatel je ve vazbě a zatím na něho nebyl vypracován odborný znalecký posudek. Mohu říci jen to, co je známo z otevřených zdrojů. Pacient se léčit u docenta Hynka asi pět let, nebyl s léčbou spokojen a přešel k jinému lékaři. Posléze byl nespokojen i s diagnózou stanovenou Hynkem a žádal ho o její změnu. Ten to odmítl, protože už ho neléčil, a tudíž mu to nepříslušelo. Pacient pak vyhrožoval nejen jemu, ale i jeho rodině. Dokonce snad dvakrát – nemýlím-li se – vnikl do bytu dvaadevadesátileté matky doktora Hynka. Policii to bylo opakovaně oznámeno, ale nic s tím nedělala, až došlo k napadení.
A jak je na tom docent Hynek nyní?
Těší se dobré náladě, rehabilituje a je v péči rodiny. Když jsem ho naposledy navštívil, dostal jsem nápad. Totiž my psychiatři máme už dlouho ochotnický soubor Vrba a na našich konferencích hrajeme divadelní představeni. Jejich autorem a režisérem je primář Janatka ze Střešovic, jemuž jsem navrhl, to je ten nápad, aby o Hynkově kauze napsal hru. Hynek by hrát sám sebe, já vraha, ředitelka jihlavské léčebny soudního znalce a tak dále. Kolegové i Hynek jsou pro. Když jsem podotkl, že v publiku by měli být i plastičtí chirurgové, neboť já coby herec vycházím ze Stanistavského, kolegové mě zasypali nepublikovatelnými výrazy, což je dobré znamení. Tím mě ujistili, že divadlo bude.
Tohle je hodně odlehčující tón, ale mluvme ještě vážně. Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady vznikla po sérii útoků pacientů na lékaře takzvaná vinohradská výzva. V ní se mimo jiné navrhuje, aby lékař byl považován za veřejného činitele.
Nemyslím si, že se situace vyřeší, bude-li lékař veřejným činitelem. Útočícímu pacientovi to bude jedno a nepomyslí na to, že může dostat vyšší trest. On vůbec neuvažuje o tom, že bude trestán. Z lékařova pohledu bude nadále převažovat fakt, že principem medicíny je laskavost a obětavost. Doktor od sanitky, kterého zmlátili ošetřovaní opilci, dělá po skončení pracovní neschopnosti zase svou práci.
Měla by se přijmout nějaká opatření, ale jde o to, jaká?
Jsem skeptik, co se týče nějakých opatření.
Co zbraň? I když představa, že má lékař v zásuvce stolu odjištěnou pistoli, je přece jen nezvyklá. Máte nějakou zbraň?
Před několika týdny jsem odstřelil během sedmi minut dva srnce na vzdálenost sto dvaceti metrů. Naprosto bez milosti, bez skrupulí. Tečka. To je má odpověď.
Z fyzických útoků na lékaře v poslední době byl pouze jeden veden na psychiatra. To je docela překvapivé zjištění.
Nemám paměť na horory, ale zhruba před půlstoletím profesora Procházku z Brna zastřelil schizofrenik a v sedmdesátých letech docenta Prokůpka polila pacientka kyselinou solnou. Mně se nic zlého nestalo. l když mě kdysi srazil pacient hospitalizovaný s mánií. On se smál a já ležel na zemi. Profesor Vondráček říkal, že člověk v mánii dá políček, ale nebolestivý, a má z toho legraci. Není to políček z nenávisti. Byl jsem tehdy medik a vzal jsem si z toho ponaučení, že je nutné si krýt záda. Nevíte totiž, kdy na vás kdo zaútočí.
Kdy jste měl naposledy silný pocit, že si musíte krýt záda?
Před pár dny po soudním jednání. Asi dvacetiletý mladík zavraždil školačku a dostal osm let. Ve znaleckém posudku, který jsem na něj vypracoval, mimo jiné stálo, že byl psycho-sexuálně nevyzrálý se sadistickými rysy. Při odchodu od soudu ke mně přistoupila neznámá slečna a rozhořčeně mi oznámila, že její příbuzný byl potrestán kvůli mně. To, že on je vrah, nad tím se nepozastavila, nepociťovala ani nenávist vůči těm, kteří ho vyšetřovali a soudili, ale vůči někomu, kdo konstatuje diagnózu.
Dělal jste znalecké posudky vrahů ještě v dobách, kdy existoval trest smrti. Co si o něm myslíte dnes, více než deset let po jeho zrušení?
Přestat být přijatelný v civilizovaných zemích. Souhlasil bych však s tím, aby zůstal, ale nevykonával se. Trest na doživotí je beznaděj. Ale bude-li vyslovený a nevykonaný trest smrti s tím, že dotyčný může být při řádném chování propuštěn za třicet či čtyřicet let, je tu naděje. Důvod, proč se chovat slušně. Zároveň připouštím, že je to názor člověka, jenž není odborník na právo.
Mělo by jít především o prevenci, zejména když hrozí nebezpečí opakování. Vrahů-recidivistů znám totiž několik. Zavraždil v osmnácti, na svobodu se dostal ve třiceti. Zavraždil znovu, dostal dvacet nebo patnáct let, po polovině ho pustiti a mohl vraždit znovu. Těch trojnásobných vrahů nebylo mnoho, ale ke spočítání dvojnásobných potřebuji prsty na obou rukách. Znám několik vrahů dnes žijících na svobodě, u nichž se této recidivy obávám. Ti mohou znovu vraždit.
Nehrozí soudním znalcům případná pomsta odsouzených?
Jestliže si vrah odsedí osm let a poté následuje ochranná léčba, nenávist vůči těm, kteří ho poslali za mříže, tedy i vůči znalcům, většinou vyhasne. Touha po pomstě je spíše pouze v románech.
Ale řekl jste – většinou…
Navštívil mě v pracovně vrah, který v jedné pražské čtvrti zabil sedmnáctiletou holku. Dostal pětadvacet roků a dneska už je venku. Začátkem devadesátých let mohl chodit na vycházky, přišel a řekl: „Vím, že jste chtěl, aby mě pověsili.“ Já na to: „To neříkáte přesně. Já pouze věděl, že na základě mého posudku vás mohou pověsit.“ Měl před sebou ještě sedm let. Vlastně začal návštěvu tím, že mě pozdravuje jiný odsouzený, několikanásobný vrah, což také neznělo dobře. Tenhle se však přišel zeptat, jak by se dostal z vězení na podmínku. Byl vysokoškolák a chtěl vědět, co by pro to měl udělat. Protože šlo o sadistu, radil jsem mu kastraci. To odmítl, takže si odseděl zbytek trestu a dnes, pokud je mi známo, funguje úspěšně.
Pomine po kastraci nebezpečnost sadistů?
To nelze jednoznačně říci. Uvádí se, že pět až devět procent kastrovaných sadistů recidivuje. U těchto lidí dochází i nadále k částečné erekci, mohou onanovat, a třebaže nelze mluvit o ejakulaci, určité libido mají. Hormonálně jsou velice nízko, ale dneska není problém opatřit si testosteron. Takže určitá nebezpečnost trvá stále.
Pojďme od soudů do ordinace. Jaké jsou nejčastější druhy psychiatrických potíží, s nimiž se dnes setkáváte?
Na prvním místě jsou neurotické problémy – sociální fobie, různé klaustrofobie a panické potíže. Dále onemocnění somatogenní čili ta, jež mají vztah k tělu: bolesti hlavy či kloubů, svírání za prsní kostí, poruchy sexuálních aktivit, desítky různých příznaků v různých kombinacích. To jsou důsledky rozporů mezi potřebou či přáním a tím, co člověku dává okolí. Někdo se necítí bezpečně na ulici, jiný má existenční potíže. Další skupinu onemocnění tvoří poruchy nálady neboli deprese. Jde o dlouhodobě smutnou a neuchýlitelnou náladu. K ní patří i mánie, nálada nadmíru nadnesená a veselá, kdy člověk nemusí spát, nadělá dluhy, chytí kapavku, ženy otěhotní… Ale pozor: neplatí zásada, že proti jedné depresi je jedna mánie, někteří nemocní nepocítí mánii ani jednou v životě. Následují poruchy paměti, Alzheimerova nemoc a stařecké demence. Relativně málo je schizofreniků. Protože jsem sexuolog, pečuji i o několik deviantů. Buď jsou v ochranné léčbě, nebo přicházejí sami v obavě, že by něco mohli udělat. A také za mnou přicházejí lidé s manželskými či partnerskými problémy.
Kterých poruch je poslední dobou nejvíc?
Úzkostně depresivních stavů kvůli existenčním problémům. Děsivý strach ze ztráty zaměstnání. Mám mezi pacientkami několik desítek bankovních úřednic, které přišly o práci v důsledku snižování stavů zaměstnanců. Pětačtyřicetileté ženy, jež těžko shánějí jinou práci.
Jak jim pomáháte?
Obecně platí, že se lidi při propouštění z práce snaží získat pracovní neschopnost. Takže hrozí zneužívání nemocenské, na druhou stranu však lidi mají dostat to, na co mají nárok. Mé rozhodování je proto nesmírně obtížné. Mimochodem, teď řeším dva jiné případy. Jde o bývalé alkoholiky čekající na transplantaci – jeden jater, druhý srdce. Lékaři, kteří budou transplantace dělat, chtějí ode mne vědět, jestli ti lidé pijí, či nepijí. Jinými slovy mám říci: transplantace ano nebo ne. Oni tvrdí, že nepijí. Pozval jsem si jejich příbuzné, abych měl víc informací, a zjistím-li, že pijí, napíšu to. Ale bude to objektivní? Tyhle situace mi působí velké potíže. Po absolvování více než tří tisíc nočních služeb mám zničený spánek. Takže mám v bezesných nocích o čem přemýšlet.
Můžete přiblížit sociální či jiné fobie?
Několik mých pacientů chodí po Praze až dvaceti kilometrové túry pěšky, nemohou nastoupit do vlaku či tramvaje. Další se obávají jízdy ve výtahu či v metru. Jiní mají strach z toho, že se pomočí.
Jak se jim dá pomoci? Psychofarmaky, nebo speciální léčbou?
Psychofarmaka pomohou v tom, že člověk vůbec vyjde z domu. Pak nastupuje psychoterapie, čili jdeme spolu do metra. Bavíme se o všem možném, i o té úzkosti. Nastoupíme do vagónu a hned, ještě než se vlak rozjede, vystoupíme. Nejdříve na nejkratším úseku mezi stanicemi l. P, Pavlova a Muzeum, pak přes Nuselský most, posléze pod Vltavou. Zpočátku sedíme vedle sebe, potom se oddělíme a konečně jedeme každý v jiném vagónu. Tohle trvá rok dva. Totéž platí o strachu jezdit výtahem. Takže jsem poznal v Praze všechny typy výtahů.
Strachem z pomočeni trpí spíš starší pánové?
Naopak – mladé dívky. A to navzdory tomu, že po trasách, na nichž se pohybují, vědí, kde všude jsou záchody. Mají pocit, že musí močit, byť nemají co. Kolegyně, výborná psychoterapeutka, měla výtečný nápad. S několika dívkami trpícími touto fobií zašla do velkého obchodu a tam se sama schválně počurala. Aby jim dokázala, že se nic neděje. Měla promočené džínsy, no a co? Nikdo si toho ani nevšiml. Nechtěla, aby se počurávaly, ale aby věděly, že kdyby se jim něco takového přihodilo, tak se svět nezboří.
Hradí pojišťovna takovou terapii?
Platí jen deset takových setkání či sezení. S pojišťovnami se stále hádáme, aby zaplatily víc. Jedna ze stran co chvíli ustoupí, ale je to nekonečný boj. Podobný stav panuje v celé Evropě. Úhrady zdravotní péče nejsou uspokojivě vyřešeny prakticky nikde.
Stanovení diagnózy je někdy tak složité a obtížné, že se to ani při nanejvýš odpovědném přístupu nemusí podařit. Pokud vás něco takového potkalo, jaké to mělo důsledky?
Maminku kolegy, spolužáka z fakulty, která byla v těžkém depresivním stavu, jsem měl na klinice. Bylo nutné, aby tam zůstala, ale ona to odmítala a její syn prohlásil, že ji tam nemůžeme držet. Marně jsem ho přesvědčoval o opaku. Odešli spolu, pak se rozloučili a ona skočila do Vltavy. Já blbec, říkali jsme si, proč jsem kolegu, který nebyl psychiatr, nevyhodil. Jeho maminka mohla žít. A ten spolužák mně to pak měl za zlé. Bylo to krátce po promoci, člověk nebyl zkušený. Sedmnáctiletá studentka, rovněž s depresí, chodila už během léčby domů. Otec ji ráno přivedl na kliniku, před vraty se rozloučili, ale ona zašla jen na dvůr, po chvíli vyšla, zamířila k Nuselskému mostu a skočila. Měl jsem otci pořádně vysvětlit, že ji musí přivést až na odděleni. V obou případech šlo jen o pár hodin či dnů, kdy bylo nutné překonat puzení k sebevraždě.
Musím se zeptat na výčitky svědomí.
Tyhle momenty člověka strašlivé mrzí, protože se jim dalo zabránit. Jestliže coby soudní znalec mám svědomí čisté, jako lékař mám výčitky svědomí a vím, že se jich nikdy nezbavím. Od smrti té dívky uplynulo Již čtvrt století.
MUDr. PAVEL ZEMEK. CSc. (*1938 v Uherskem Hradišti), mladí prožil na Slovácku, po maturitě (1956) pracoval jako horník v kladenských dolech (1957–63), při studiu medicíny ošetřovatel na psychiatrické klinice UK (1963–69), po promoci (1970) zubař v Rakovníku (1970–72), sekundární lékař na psychiatrické klinice UK (1972–90), primář tamtéž (1990–94). Dnes psychiatr a sexuolog se soukromou praxí, vysokoškolský učitel, autor šedesáti vědeckých publikací, spoluautor televizních a filmových scénářů, soudní znalec (od roku 1974).
PAVEL KOVÁŘ, Reflex, 21.8.2003