Není však jasné, zda je tomu tak proto, že mají málo peněž, aby si léčení mohli koupit (což by v USA mohlo hrát podstatnou roli) nebo že se jim nedostává inteligence a vědomostí, aby se přizpůsobili žádoucímu způsobu terapie.
Druhou možnost předpokládali ekonomové James Smith a Dana Goldmanová v RAND Corporation – privátního výzkumného institutu, podporovaného z veřejných prostředků. Tuto hypotézu prověřovali u dvou onemocnění: AIDS a diabetes mellitus. Oběma nemocím je totiž společné velmi komplexní a náročné léčení a jsou tu k dispozici dobré odborné informace.
U HIV se Smith a Goldmanová mohli použít „HIV Cost and Services Utizization Study (HCSUS)“, studii kohorty pacientů podrobujících se vysoce náročné antiretrovirální terapii (HAART). Údaje týkající se diabetu čerpali z americké „Heath and Retirement Study“ a z „Diabetes Control and Complications Trial (DCCT)“, základní průkopnické publikace pro dnešní intenzivní terapii diabetu.
HAART a intenzivní terapie diabetu kladou na pacienty vysoké nároky. U HAART musí pacienti pravidelně užívat velký počet tablet a pravidelně podrobovat kontrole počty svých CD4 buněk. U intenzivní terapie diabetu inzulínem se pacienti učili aplikaci hormonu v množství odpovídajícím potřebě vlastního organizmu. Ve studii byly srovnávány výsledky konvenční a intenzivní inzulínové terapie.
V obou případech byly výsledky ovlivňovány vědomostmi pacientů získanými školením a nikoliv penězi. Výše příjmů pacientů nehrála žádnou roli. Nízká úroveň vyškolení u nich měla negativní vliv na výsledky jejich terapie. Například HAART je u absolventů College dodržována v 57 procentech, avšak u pacientů, kteří přerušili kontakt s College jen v 37 procentech.
U intenzivní inzulínové terapie, kdy se pacienti nižších socioekonomických vrstev podrobili speciálnímu školení, byly léčebné výsledky podstatně lepší, než tomu bylo u vzdělaných, dobře situovaných pacientů, kteří školením neprošli.
Dr. Miloš Němec pro www.Zdravi.Euro.cz