Domov je moderním bezbariérovým zařízením poskytujícím zdravotní a sociální služby osobám, které potřebují z důvodu věku nebo zdravotního postižení 24hodinovou nepřetržitou péči a pomoc druhé osoby. Kapacita domova je 122 uživatelů, z toho 40 míst je pro osoby se zdravotním postižením, 80 míst pro seniory a 2 místa pro odlehčovací službu. Domov je rozčleněn na 3 oddělení, my pracujeme na 3. oddělení a staráme se zde o 46 uživatelů. Práce s uživateli je velmi náročná, ale zároveň krásná. Naši uživatelé jsou vděční za každé pěkné slovo, pohlazení a jejich úsměv a spokojenost jsou pro nás velkým zadostiučiněním.
V druhé polovině roku 2011 jsem společně s naší sociální pracovnicí oslovila své kolegy, zda se nechtějí zapojit do projektu Adopce na dálku. Reakce všech byla pozitivní a téměř všichni jsme se shodli na tom, že „jdeme do toho“. Na webové adrese www.praha.charita.cz jsme si vybrali indickou holčičku P. Selbi, které je 11 let a jež nám o sobě napsala pár informací. Selbin tatínek se jmenuje Pothiraj, občas pracuje v zemědělství a má nemocné ledviny. Maminka se jmenuje Mallika a také příležitostně pracuje v zemědělství, kromě toho má Selbi 4 sourozence – Ritu, 13 let, Kani, 10 let, Vani, 6 let a Rani, 6 let. Selbi žije v hodně skromných podmínkách a finanční pomoc, kterou jsme jí nabídli, ji velmi dojala a je za ni vděčná.
Do adopce na dálku se zapojilo celkem 14 zaměstnanců a měsíční částka od každého činí 40 Kč. Tyto finance slouží na nákup oblečení, knih a pomůcek do školy.
Se Selbi jsme v písemném kontaktu a s radostí očekáváme každý nový dopis, který je vždy plný díků a novinek o jejím životě a hlavně o jejím studiu. Z každého dopisu máme radost a občas nás dopis dojme tak, že i slzička ukápne. Pokud i jiné kolektivy či jednotlivce náš nápad osloví a rozhodnou se změnit život byť jednoho člověka, budeme rádi, vždyť pomáhat potřebným je nádherný pocit.
Zeptaly jsme se svých kolegů
Proč jste se rozhodl(a) zapojit do projektu „Adopce na dálku“?
Vladimír Trdlica, 40 let (PPOP): Mám radost, že mohu pro někoho něco hezkého udělat a pomoci.
Alice Lileková, 46 let (PPOP): Uvítala jsem tuto možnost, protože máme jen jednoho syna. Vždycky jsme si s manželem říkali, že až dostuduje, budeme pomáhat ještě někomu jinému. Několik let už podporujeme UNICEF, ale možnost mít „vlastní“ holčičku v daleké Indii se mi hned zalíbila.
Zdenka Zuzaníková, 55 let (PPOP): Považuji vzdělání člověka za velmi důležité, proto jsem se rozhodla podpořit Selbi skromnou finanční částkou a věřím, že toto jí umožní lepší start do života.
Věra Vajíková, 41 let (PPOP): Jako normální rodič svých dětí vím, co dítě potřebuje. Je mi líto, že to nemají i ostatní děti, proto jsem se rozhodla přispět na nadaci. Mám z toho dobrý pocit.
Marie Filipcová, 55 let (zdravotní sestra): Jako matka a nyní i babička, která prožívá úspěchy své malé vnučky, jsem ráda, že se mohu účastnit tohoto projektu a pomoci někomu ve studiu a zlepšit jiné osobě život.
Roman Daněk, 32 let (PPOP): Jsem rád, že mohu udělat dobrou věc.
Co pro vás účast v tomto projektu znamená?
Věra Vrobelová, 55 let (PPOP): Tento záměr se mi okamžitě zalíbil, jelikož mám ráda šťastné děti. Ráda přispěji zanedbatelnou částkou, která někomu pomůže usnadnit vzdělání, které je velmi důležité.
Eva Červeňáková, 33 let (PPOP): Sama jsem matkou tří dětí, jsem zastáncem toho, že by každé dítě bez rozdílu mělo mít to, co k životu potřebuje, proto jsem se rozhodla zapojit se do tohoto projektu.
Zdeňka Kuspišová, 49 let (PPOP): Aby měla Selbi šťastnější dětství.
Miroslava Šímová, 50 let (zdravotní sestra, PPOP): Jsem sama matkou dvou dospělých dcer, takže vím, jaká přání a touhy má tato slečna. Proto jsem ráda, že se můžu podílet na tomto projektu a mám z toho upřímnou radost.
Mgr. Jiří Kočař, 50 let (pracovník sociálního úseku): Jako každý normální rodič-otec chápu, co pro dítě znamená vzdělání, proto jsem velmi rád využil možnosti přispět ku prospěchu dobré věci. Dále je pro mě důležitá i transparentnost tohoto projektu, vše je jasné a průhledné.
Vím, že mnoho prostředků, které jsou poskytovány jinými humanitními organizacemi, je zneužíváno a ke koncovému uživateli se dary nedostanou.
Zbyněk Durčo, 45 let (údržbář): Říká se, že nejlepší věci jsou zadarmo. V tomto případě člověk za opravdu zanedbatelnou částku získává skvělý pocit, že může pomoci někomu, kdo pomoc potřebuje a dokáže si jí vážit. Takže pro mě je to jednoduchá rovnice: i za málo peněz může být hodně muziky.
O autorovi: Miroslava Sedláková, Bc. Marcela Matúšů vedoucí přímé péče 3. odd., sociální pracovnice