i konceptu bazální stimulace. Při první návštěvě hovoříme s pacientem i rodinou, odebíráme anamnézu. Pracujeme metodou ošetřovatelského procesu. Ke každému pacientovi přistupujeme podle jeho individuálních potřeb a přání. Je důležité, aby pacient byl dostatečně informován o svém zdravotním stavu a věděl, jaké má možnosti, kdyby domácí péče byla nedostačující. Podáváme léky, monitorujeme bolest, snažíme se ji odstranit, pokud jsou pacientovi podávána analgetika dávkovačem, poučíme i rodinu, co dělat v případě poruchy. Udržujeme pacienta v čistotě, vedeme k tomu i rodinné příslušníky, aby ošetřování kůže, osvěžení a podání třeba kostky ledu bylo samozřejmostí. Edukujeme i rodinu, protože ona se stává hlavním poskytovatelem péče svému blízkému. Podporujeme vzájemnou důvěru mezi rodinou pacienta a pracovnicemi zařízení. Snažíme se o odborné, etické a diskrétní poskytování domácí péče podle zdravotnických norem, mlčenlivost je samozřejmostí.
Za roky poskytování péče umírajícím jsme měli možnost naučit se hovořit jak s umírajícími, tak s jejich blízkými. Pozorujeme vývoj vztahu ke smrti nejen pacientů, pečovatelů, ale i lékařů.
V případě úmrtí kontaktujeme lékaře, vyčkáme jeho příjezdu. Pomáháme obstarat mrtvé tělo, umýt, obléci, zavřít oči, podvázat bradu. S příbuznými se v tichosti, se zapálenou svíčkou, někdy i modlitbou, se zemřelým rozloučíme. Život končí smrtí, která je jistá a neodvratná, ale cesta k ní je někdy dost těžká, dobře zemřít je umění. Zdálo by se, že je naše práce neútěšná, ale pro nás je obohacující. Víme, že pacient nesmí ovládat náš život a ochromit nás, nemůžeme si ho vzít domů, nemůžeme s ním zemřít, musíme pokračovat v naší práci a být tu pro další pacienty. Odměnou za naši péči je většinou pochopení a poděkování pozůstalých rodin, pečovatelů. Je zapotřebí, aby umírající byli ošetřováni zkušenými, pozornými a citlivými lidmi, kteří rozumějí jejich potřebám a neobávají se pomáhat tváří v tvář smrti.
Měli jsme možnost setkat se i s umírajícím jiné kultury. Byl nám přidělen pacient z romské komunity v terminálním stavu nemoci. Pacient ležel, komunikoval jen posunky. Byli jsme okouzleni atmosférou v této rodině. Péče o manžela byla úplně samozřejmá. Manželka vše zvládala dobře, potřebovala pomoci především s převazy dolní končetiny. Nádorové bujení bylo obrovské a rychle zachvátilo celou dolní končetinu. Bylo to, jako by si nazul vysokou holínku černé barvy. Okraje prosakovaly a vytékala hnědá tekutina, která zapáchala a rychle ničila okolní kůži. Pacient byl velice klidný, na bolest si nestěžoval, zdálo se, že analgetika ve formě náplastí byla dostačující. Hodně jsme četli z jeho očí. Byl smířen se skutečností a v očích měl dlouho jiskru. Každý den jsme sledovali, jak z jeho těla mizí pigment, pacient měl kůži postupně čistě bílou, vyjma postižené končetiny. Manželka se při hygieně a převazu končetiny modlila a prosila Boha, aby manžela vysvobodil. Pacient zemřel během tří týdnů v rodinném kruhu. Byli jsme rodinou pozváni, abychom se společně s panem B. rozloučili. Byli jsme překvapeni, jak tato komunita umí přijmout smrt, rozloučit se a oslavit nebožtíka, aby byl spasen.
Každý pacient nemá to „štěstí“, že jeho bolest je dobře léčena a zajištěna.
Léčba bolesti je v terénu stále nedostačující. Mnohdy pacient nemá nic víc než kapky Algifenu, v lepším případě Tramalu. Setkáváme se i s tím, že pacienti přicházející k nám do péče z velkých klinických pracovišť jsou saturováni v pokrytí bolesti nejlépe, jak to jde. Snad z jiných zařízení nepřichází domů pacient s dávkovačem analgetika. Je více možností než dávkovač, ale pokud má pacient náhodou opioid v náplasťové formě, pak se vůbec nepočítá s tím, že by mohl mít nějakou ataku, a neuvažuje se o tom, jak zvládnout průlomovou bolest. Většinou si ji musí protrpět.
Závěrem bychom chtěli dodat, že je zapotřebí, aby si všichni uvědomili, že jednou mohou být odkázáni na druhého, odkázáni na pomoc. A zlepšováním péče o starší a umírající osoby udělají i něco sami pro sebe. Je zapotřebí umět poskytnout péči i v závěru života tak jako na jeho samotném začátku.
O autorovi| Mgr. Marie Kadochová, Eva Veselá, Domácí péče ČČK, o. p. s., Strakonice (dp_strakonice@quick.cz)