Jak rozumět, a hlavně naplnit to, co nazýváme duchovními potřebami? Ve většině nemocnic je pacient při přijímacím rozhovoru nějakou formou dotázán, zda si přeje návštěvu duchovního. Jakou reakci v dotázaném vyvoláme? Pokud bychom se o to skutečně následně zajímali, zjistili bychom, že většina dotazovaných položené otázce správně nerozumí, protože jí správně nerozumí ani ten, kdo ji klade. Otázka vyvolá ve většině nastupujících pacientů
řadu vesměs negativních asociací, z nichž jedna může mít podobu otázky: „A to je to se mnou tak špatné?“ – což rozhodně není dobrá myšlenka pro následující léčbu.
Podle prohlášení WHO „spirituální aspekty péče o pacienty jsou takové stránky lidského života, které se nějakým způsobem vztahují k zážitkům, přesahují smyslový fenomén. Nejsou stejné jako náboženské prožitky, ačkoli pro mnoho lidí je náboženství projevem jejich spirituality. Na spirituální rozměr lidského života můžeme nahlížet jako na něco, co propojuje fyzické, psychologické a sociální složky života jednotlivce. Často se spiritualita chápe jako zabývání se smyslem a účelem života a pro lidi na sklonku života je běžně spojována s potřebou odpuštění, usmíření a potvrzením jejich hodnoty a užitečnosti“. (World Health Organisation Statement 1990) Nemocniční kaplan není jen pro náboženské úkony („svátosti“). Působím čtvrtým rokem jako nemocniční kaplan na spinálním oddělení FN v Motole a docházím i na jiná oddělení. I když mé rozhovory začínají obvykle u „běžných“ témat týkajících se života, zdraví a nemoci, ve většině případů se brzy otevřou témata strachu, obav, nejisté budoucnosti, ztráty důstojnosti, obavy ze změny vztahů, pocit viny (ať ve vztahu k jiným, nebo sobě) atd. Téměř ve všech případech jsou tato témata totožná s tím, co prožívá nejbližší okolí pacienta. Ve většině případů se však pacient o svých obavách před blízkými bojí hovořit. Často bývá důvodem snaha své blízké „ochránit“, neztěžovat jim situaci, ale i potřeba „být statečný“ atd. S podobnými pocity přicházejí v mnoha případech i lidé z pacientova nejbližšího okolí. V dobré snaze nezraňovat a povzbuzovat zaslechneme nejednou věty typu: „Musíš být silný…“, „Ty to zvládneš…“, „Je to v pohodě…“ Jedna z výzev, kterou před sebou v takových situacích vnímám, je v otevření prostoru pro vzájemné sdílení obav, pocitů, ale i pro společné hledání nového „zakotvení“, možná také nových hodnot v nové budoucnosti. Nejednou je to vše možné až po vzájemném znovuotevření minulosti a prožití skutečného odpuštění. Navzdory bolesti a těžkosti situace může být pobyt v nemocnici výzvou ke změně hodnot, postojů a vztahů.
Jedna z bývalých pacientek onkologického oddělení mi později napsala: „Lékaři, jakkoli si jejich práce vážím, vám nalinkují všemožnou více či méně drastickou léčbu, která jde za obrovským cílem, a tím je zachování života těla. S dopady, které léčba má na psychiku člověka, už se tolik netrápí. To už je na člověku samotném. A asi je to tak správně. Když se potom u vašeho nemocničního lůžka ocitne někdo, kdo se nejenže začne dívat na dopady léčby na duši, která je s tělem spjatá, ale ještě se za vámi ponoří na to dno, kam jste dopadli, lze na to pohlížet jen s nesmírnou vděčností.“ (Jana K.) Nemocniční kaplan není jen pro „věřící“. Toto asi nejlépe vyjádří samotní pacienti: „Setkání s nemocničním kaplanem bylo pro mě nezapomenutelné a obohacující, ačkoli jsem nevěřící. Ležela jsem v nemocnici se zlomenou páteří. Bolest jsem cítila nejen na těle, ale i na duši. Nemocniční kaplan mě psychicky posílil, přivedl na pozitivnější myšlenky a opravdu mi pomohl! Od té doby si nemocničních kaplanů vážím a obdivuji je. Je to velice těžká, ovšem nesmírně záslužná a potřebná práce. Neměli by chybět v žádné nemocnici! Protože pacient nemá nemocné jen tělo, ale často i duši. (Michaela Jílková, herečka, moderátorka) „Setkání s nemocničním kaplanem ve mně v první okamžik vyvolalo rozpaky (jako v nevěřícím člověku), ale hned posléze se rozpaky rozplynuly a začala jsem cítit psychickou úlevu a příjemný pocit, že mám v nemocnici lidského spojence.“ (Jana F.) Nemocniční kaplan není pouze pro pacienty. Vznikne-li prostor důvěry, může se stát podporou i pro personál oddělení. Přichází zvenku, přesto je však součástí týmu. I členové personálu jsou lidé se svými starostmi a bolestmi. Najdou-li v kaplanovi empatického člověka, mohou vše nejen sdílet, ale také ve vzájemném rozhovoru hledat nové možnosti v osobních, ale nejednou i v pracovních záležitostech.
Nemocniční kaplan by měl být v každé nemocnici, ve které nejde jen o uzdravení těla. Jedna bývalá pacientka spinálního oddělení FN v Motole popsala později své potřeby a očekávání ve vztahu k nemocničnímu kaplanovi takto: „Nevím, v jaké fázi obvykle duchovní přicházejí k pacientům. Zda se primárně (tedy to zcela zajisté) léčí tělo, pak teprve přichází na řadu duše. Nevím, zda tu máte pro to daná nějaká pravidla. Zda musí existovat nějaká časová proluka mezi prvotní záchranou těla, částečným tělesným zotavením a pak léčbou duše? Alespoň já si pod pojmem duchovní služba představuji duchovní léčbu, tedy léčbu duše… srdce… Všeho toho, co je neuchopitelné… všechno to, co je uvnitř nás a co se v nás zmateně zmítá, křičí, pláče… a zoufale naráží v opakující se křeči o všechno kolem… O zdi, pohledy lidí, doteky, změť nesrozumitelných slov (prvních informací o stavu věci)… o všechno to prázdno, co se najednou rozlije všude kolem nás a snaží se nás pohltit, strávit zvenčí i zevnitř. Pojíst nás k snídani, k obědu i večeři. Měli byste přicházet s prvním otevřením očí. Možná v závěsu za lékařem, který sype z rukávu všechna ta vznešená slova diagnózy. Možná být u toho. Sáhnout rukou do toho víru strachu, co se kolem nás roztočí, a vytáhnout nás znovu nad hladinu a donutit nás se nadechnout a zklidnit srdce, dech… Možná byste měli přicházet před lékařem. V podstatě jediné, co chceme, je porozumění, síla, víra a naděje…“ (Eva Č.) Na závěr několik otázek k zamyšlení: Nabízíme-li v naší nemocnici spirituální péči, myslíme tím na skutečné spirituální potřeby pacientů? Působí v naší nemocnici člověk, popř. lidé, kteří pro poskytování spirituální péče mají odpovídající vzdělání, rozumí skutečnému obsahu tohoto slova a dovedou s pacienty navázat na toto téma rozhovor? Školíme zdravotnický personál k tomu, aby dokázal rozpoznat existenci spirituálních potřeb, dokázal na ně vhodně reagovat, popřípadě zprostředkoval rozhovor s duchovním?
**
Převzato ze sborníku konference Cesta k modernímu ošetřovatelství XIV.
O autorovi| Vítězslav Vurst, B. Th. nemocniční kaplan FN v Motole, Praha (www.nemocnicnikaplan.cz)