A pak jsem přednášela a sleduji muže, který je mi povědomý, ale pořád ho nemohu zařadit. Až když sděluji techniku odhození hněvu, když říkám, že je třeba odejít na WC a tam si zařvat nebo vydýchat napětí, které nám občas nebo i záměrně způsobují naši svěření klienti. Mnohdy mají ve skrytu duše drobnou škodolibou radost, že se jim povedl skvělý kousek nás podráždit, a jsou šťastní. Sice se neumějí sami obléci a najíst, ale umějí pracovat se situací a osobami v ní, umějí naložit se svými city, náladou, prožíváním, jak právě potřebují. Nato mi tento muž odpověděl, že by na WC musel být celý den a já najednou objevila, odkud ho znám. Byl to ten pracovník, který k nám do ambulance dovezl svého zraněného klienta, a mně se najednou vybavila ta starost, kterou měl v očích, obava, abych jeho svěřence nehodnotila jako „mentála“. Obdivuji všechny lidi, kteří disponují obrovskou trpělivostí, porozuměním pro nepochopitelné chování klientů se specifickými potřebami, kterou musí každý den znovu nalézat. Mentálně postižení lidé často opakují stejný vzorec chování, který důvěrně znají, jsou na něj patřičně hrdí a vědí, že své pečující dokonale umějí vyvést z rovnováhy. Nemějte jim to za zlé, také oni chtějí změnit běh a sled událostí ve svůj prospěch. A tak nyní jedna krásná báseň a věřím, že čtenáře osloví: Jsem dítě Jsem dítě, které je duševně zaostalé. Kdybys mě posuzoval podle běžných měřítek tohoto světa, tak bys řekl, že se učím hodně pomalu. To, co já dobře znám, je nekonečná radost z prostých věcí. Na rozdíl od tebe nejsem svázán spory a sváry, které s sebou přináší komplikovanější život. Jako dárek ti dávám záruku, že se můžeš radovat z věcí stejně jako dítě. Dávám ti najevo, jak moc pro mne znamenají tvé objímající ruce, mým dárkem pro tebe je láska. Dávám ti dar jednoduchosti. Jsem dítě, které je duševně zaostalé.
Jsem dítě s postižením. A jsem tvůj učitel, pokud mi to dovolíš. Naučím tě, co je v životě skutečně důležité. Dám ti bezpodmínečnou lásku a naučím tě, jak se dává. Daruji ti svou bezmeznou důvěru, závislost na tobě. Učím tě, jak vzácný a drahocenný je život, učím tě, abys věci kolem sebe nebral jako samozřejmost. Učím tě zapomínat na vlastní potřeby, touhy a sny. Učím tě dávat. Ale ze všeho nejvíc tě učím naději a víře. Jsem dítě s postižením.
(Neznámý autor, zkráceno, překlad z angličtiny Jana Chaloupková, www.dobromysl.cz)
Co nás může těšit?
Odhalme, které momenty jsou hluboce vryty do naší úžasné paměti, využívejme především vzpomínek, nádherných okamžiků setkání s našimi blízkými, s nádhernou přírodou, vůni květin, vnímejme sílu větru a zvuk řeky, která stále proudí, kdykoli máme čas se na ni podívat. Tyto chvíle mám ráda a vážím si života a času, který odevzdávám ve prospěch setkávání s nádhernými dary, které mi život dává. Jen na krátký okamžik se zastavit a vnímat vůni květin, volání po lidské pospolitosti a vybrat ty správné lidičky, kteří mne dokážou obohatit. Těmto chvílím je třeba vyjít naproti, je to pouze na našich vnitřních silách, které jsme schopni objevit. Síla je v nás, ta uzdravující, ta vzácná živoucí tekutina, kterou musím sytit láskou k sobě, k lidem kolem sebe, k přírodě, která nám nyní ukazuje stav lidské společnosti. Náš život je třeba obohatit chvilkami smíchu… Přiznejte si, kdy jste se naposledy zasmáli sami sobě? Já například když jsem škrtla sirkou a chtěla otevřít konzervu…
Jaká překvapení si dovolíme přijímat?
Deset let jsem spolupracovala s Klubem Motýlek v Jindřichově Hradci a spolu se studentkami SZŠ a ČČK jsme připravovaly vystoupení pro seniory v DSP. Vzpomínám na nádherná setkávání mentálně postižených dětí ze stacionáře
na Boubelovce, které připravily vystoupení pro tyto osamělé seniory a jejich vzájemné společenství bylo pro mne balzám na duši. Společné zpívání, kdy postižené děti znaly sloky z písniček, které jsme vybraly. Vybraly jsme je proto, aby měly radost, že umějí něco, co jiní neznají. A pak jsem si v té chvíli uvědomila, že by byl pro mne nádherný sen, spojit jedno zařízení, kde budou senioři a mentálně postižení bydlet spolu. Ti silní 30letí lidé, s různým mentálním omezením, by měli sílu vozit seniory
na vozíčku. A senioři, omezení ve své pohyblivosti, by měli sílu naslouchat rozhovorům o samotě, o přírodě, o přáních, která ty velké děti mívají. Úžasný sen! A pak v jednom deštivém dni pro mne přijela maminka se svým synem, který byl po mozkové dětské obrně, v té době v trabantu, zastavili před zdravotnickou školou a já nasedla na zadní sedadlo. Dodnes, a to je již více než 20 let, vzpomínám na jeho slova: „Kdybych věděl, že s námi pojedete, tak bych se oholil.“ Náhle mne zasáhla vlna prozření a já si uvědomila, že je to dospělý muž se svými náladami a přáními, že třeba zase bude líp. Já ho vždy brala jako postiženého mladíka na VOZÍKU, SOUSTŘEDILA JSEM se na jeho pohybové grimasy a nevnímala tu lidskou podstatu, že nezáleží na fyzické kráse, ale na kráse duše. Táta nezvládl situaci a opustil je a jeho úžasná máma se o něj stará dodnes. Je stále stejný, na vozíku, ale obdařený nádherným darem mateřské lásky, která trvá navěky. Problém nastane, až máma nebude moci, nezvládne dál svou obětavou péči. A právě to je třeba v takových situacích řešit, připravit syna na jinou péči, která bude také skvělá a člověk sám pak musí žít dál, třeba ze vzpomínek. Objevit svůj vlastní šuplíček krásných vzpomínek a čerpat z něj sílu pro chvíle samoty a najít jiný model života, přijmout pomoc těch, kteří se o mne budou chtít starat. A v tuto chvíli mne napadá myšlenka, že bychom měli těmto vzácným lidem s velkým srdcem s láskou poradit, aby své dospělé děti občas dali do stacionáře, třeba na hodinu, aby si zvykly na možnost, že jejich máma odejde a zůstanou samy.
Je pro vás obtížné v současnosti nalézat vnitřní rovnováhu?
Vzpomeňte si na nějaký příběh rodiny, kde je postižené dítě. Jak musí každodenně začínat znovu a znovu a neprohrávat zápas o lidskost. Obdivuji jejich odvahu a v těžkých chvílích života si říkám: „Co chceš? Vždyť máš to nejcennější, zdraví a dvě zdravé děti a nyní již i vnoučata…“
Jaký životní zápas nyní prožíváte?
Ubíráte se cestou, kdy hledáte viníky za své prohry? Anebo používáte věty: „Ano, ale… Neumím to jinak. Nedovedu si představit změnit svou dosavadní roli.“ Máme naučené vzorce chování a bráníme si je, i když nám občas škodí… Východní přísloví říká: „Zasej čin a sklidíš zvyk. Zasej zvyk a sklidíš charakter. Zasej charakter a sklidíš osud.“
Co od sebe očekáváte?
V životě existuje dobro a zlo… Ke které straně se přidáte? Máte čas rozhodnout se.
Kam směřuje vaše úsilí něčeho dosáhnout, a je to vůbec ve vašich možnostech? Vždy vám zůstává role být člověkem. Jaké požadavky si na sebe kladete?
Co vše jsme schopni podniknout, abychom se cítili dobře? Co vůbec potřebujeme? Je to reálné? A je to pro nás skutečně důležité? Náš život je pro nás výzva a volba.
Žijeme ve vleku řady mýtů! Například někteří se stále domnívají, že pochvalou se neplýtvá…, to abychom druhého nerozmazlili…, že jsem líný, když právě nemám chuť něco udělat… A kolik dalších mylných, ale stále bohužel vlivných mýtů bychom ještě objevili? Samochvála smrdí. Snaž se, to zvládneš. Neprožívej to tak. Nedělej chyby… Byli jsme neustále vychováváni a vedeni k podávání výkonů. Znáte přírodní zákonitosti? Jistě znáte! Všichni víme, že rok má 365 dní… Spočítejte si, kolik je to hodin času, kterým disponujeme v náš prospěch, jak je využíváme… Disponujeme velmi důležitým orgánem, vlastně úplně nejdůležitějším! Mozkem! Jakou zprávu mu každý den dáváme, abychom fungovali?
Na závěr jsem pro vás vybrala některé myšlenky z internetu (www.life-clinic.cz), jsou inspirativní: Chceme se naučit nenechat se od svého vlastního mozku „oblbovat“. V mozku nesedí další moje já. Nesedí tam další má přirozenost, která mi umožňuje prožívat vše, co prožívám. Mozek je pouze nástroj, který umí simulovat všechny životní prožitky. Je tam pouze sto miliard buněk, ne další osobnost. Pouze JÁ jsem ten, kdo všechny své prožitky vnímá, kdo je hodnotí, kdo si na ně vytváří názor… Naše ego nás podvádí, radí nám a předkládá informace k posouzení. A my ochotně posloucháme a ihned každého posuzujeme a hodnotíme, občas nadáváme lidem a soudíme, jaký kdo je a jak se chová, co jak říká. Zkusme to chvilku nedělat. Zkusme ovládat svůj mozek, aby nesoudil, aby nekritizoval, aby nenadával a nezlořečil. Zkusme lidem posílat dobré myšlenky a nechat ty soudy jednoduše projít kolem sebe.
Zkusme od mozku nepřijímat negativní názory a myšlenky, že je všechno k ničemu a nic nemá cenu, že je život zbytečný, tu řadu negací a nepříjemných myšlenek, které nám jakoby „vybublávají“ do našeho života.
Zkusme tyto myšlenky chytat a obracet je v dobro. Zkusme na věcech vidět to lepší.
Vnitřní konflikty se také můžeme naučit ovládat. Jestliže nás jedna část mozku vede doleva a druhá doprava, znamená to, že máme v hlavě uloženy protichůdné informace. Jedna část nám může říkat „jdi cvičit“ a druhá „najez se“. V takovém případě je dobré se dozvědět více o emočních vzorcích. Mozek pracuje s informacemi, které má k dispozici. Které se nám do něj během života, různými způsoby a v různých situacích, uložily. Pokud prožíváte vnitřní konflikty, tak vězte, že máte v hlavě různé zápisy, které mají protichůdný charakter. Nejlepším způsobem, jak se těchto konfliktů zbavit, je najít si své emoční vzorce a změnit je tak, aby zpívaly stejnou píseň. Nezapomeňme tedy, v mozku nesedí další člověk, který řídí náš život, ale je to pouze nástroj, který se musíme naučit ovládat. Ovládat ho tak, aby náš život byl příjemný, abychom nemuseli nikoho soudit a stěžovat si na každého a zlořečit. Abychom nemuseli prožívat nepříjemné negativní a bolestivé myšlenky, které nás bolí a pálí v celém těle.
Abychom nemuseli prožívat vnitřní rozpolcenost. To se naučíme jedině tehdy, pokud pochopíme, jak mozek pracuje, a naučíme se ho ovládat. Jistě. Vše, co jsme v minulosti prožili, se nám zapsalo do hlavy. Mozek si totiž všechno pamatuje. A myslím opravdu všechno. Podobně jako jsme se učili mateřštinu, naučili jsme se i vše o emocích. Pokud tedy zážitky doma nebyly dobré, mozek se bohužel naučil své a podobné zážitky se nám budou opakovat celý život, pokud je z hlavy nevyženeme. Vyhnat je ale lze pouze tak, že tyto negativní zápisy vymažeme. Jak? Nejprve musíme najít ony emoční rovnice, pomocí kterých mozek dané situace zapsal a otočíme je tak, aby se ty staré vymazaly.
O autorovi| PhDr. Dana Klevetová, chirurgická ambulance, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)