Biabetologie? Diabetologie!

Roky dřiny a odříkání přinesly civilizaci netušené plody. Ač se vzpírá mysl občanů, zelených aktivistů i akademiků, máme se čím dál tím lépe, jak prokázal ve své známé knize Skeptický ekolog B. Lomborg. V důsledku vymožeností civilizace žijeme bezpečněji a déle. A také nebojujeme ve většině zemí světa s podvýživou (ne že by nebyla v některých státech závažným až kritickým problémem), ale naopak bojujeme s důsledky nadváhy. A kombinace genetického vybavení do nepohody, dostatku stravy a zejména omezení množství pohybu nutného k zachování života má jasný důsledek – zvyšující se počet nemocných s diabetem 2. typu. Akcelerace problému je zřetelná v posledních dvaceti letech, reakce v podobě rozvoje možností, jak problém zvládnout, pak v posledním desetiletí. Vývoj jde velmi rychle kupředu, lehce bereme nedávné „nesamozřejmosti“ jako samozřejmosti a zapomínáme vnímat, jaké možnosti současnost nabízí. Proto mi dovolte připomenout, co vše se v diabetologii v poslední době změnilo. Trvalo osmdesát let, než se – po zavedení inzulínu – do léčby diabetiků 1. typu propracovaly selfmonitoring, glykovaný hemoglobin, inzulínové pumpy, „fyziologický“ způsob terapie – režim bazálního a bolusového inzulínu, transplantace slinivky a ledvin a zejména pochopení, že nejlepší prevencí pozdních komplikací diabetu je těsná kompenzace, které dosáhne sám pacient, pokud je dobře edukovaný a může si svou terapii přizpůsobit vlastnímu životu. Medicína se v této oblasti dostala na jakousi pomyslnou od