Biologická léčba nejen rezistentních stavů

Souhrn Přes mohutný rozvoj farmakologické léčby v psychiatrii představují nefarmakologické biologické metody nezastupitelné modality v léčbě řady duševních poruch, a to i u závažných průběhových forem nebo u rezistentních pacientů. V posledních dekádách zažívají renesanci a v blízké budoucnosti lze očekávat jejich další rozvoj, přes značnou finanční i odbornou náročnost. Klíčová slova biologická psychiatrie • deprese • elektrokonvulze • repetitivní transkraniální magnetická stimulace • transkraniální stimulace proudem Biologické nefarmakologické postupy patří k nejstarším léčebným modalitám závažných duševních stavů. Jejich vývoj byl podmíněn především nedostatečnou znalostí psychofarmakologických a psychoterapeutických postupů. Použití působení stejnosměrného proudu na centrální nervový systém, v dnešní době známé jako transkraniální stimulace stejnosměrným proudem (tDCS), nepatří v arzenálu biologických metod v psychiatrii mezi úplné novinky. Již v roce 1801 boloňský lékař Giovanni Aldini, synovec slavného Luigi Galvaniho (jenž byl údajně literární předlohou Shelleyho Frankensteina), aplikoval galvanické proudy (DC, direct current, stejnosměrný proud) ve snaze léčit melancholii u svých pacientů.(1) Elektrokonvulzívní terapie byla představena na sklonku 30. let. 20. století italskými lékaři, kteří milovali vepřovou šunku (Bini, Cerletti, 1938). Na jednoduchém fyzikálním principu – elektromagnetismu, tedy dvojjedinosti elektrického proudu a magnetického pole p