Přesnou definici ženské obřízky nabízí Světová zdravotnická organizace, která ji definuje takto: „Částečné nebo úplné odstranění vnějšího ženského genitálu nebo jiná poranění ženských pohlavních orgánů, ať už z kulturních, nebo jiných nonterapeutických důvodů“. Pojem obřízky sám o sobě obecně navozuje dojem lékařského zákroku, který má reálný smysl a důvod. To je ovšem velký omyl, protože ve valné většině případů tomu tak rozhodně není. V anglickém jazyce právě z těchto důvodů již zcela převládl termín „mrzačení ženských pohlavních orgánů“ (female genital mutilation = FGM). Návrh na tuto změnu terminologie byl podán v roce 1990 organizací WHO a v roce 1991 mu bylo Organizací spojených národů vyhověno.
Ženskou obřízku provádějí především národy a kmeny ze zemí s africkou kulturou. Přestože je mnohdy spojována a zdůvodňována vírou a náboženským motivem, ve skutečnosti ženská obřízka s náboženstvím nesouvisí. Je prováděna jak v muslimských, tak židovských i křesťanských rodinách, bez jakékoli opory ve víře. Naopak teologie všech těchto tří významných náboženství infibulaci odsuzují a zakazují. Vyplývá tedy pouze z místních tradic v určitém regionu. Pro ženu má sociální význam a představuje pro ni iniciační rituál. Jak už bylo řečeno, žena bez obřízky by byla považována za prakticky neprovdatelnou, a tak pro ni obřízka představuje vlastně jedinou možnost začlenění do společnosti.
S ženskou obřízkou je spojeno i množství pověr, kterým ale bohužel mnoho dívek věří, a tak jsou nakonec na svou obřízku hrdé. Jednou z takových pověr je například to, že kdyby se nenechaly obřezat, narostl by jim klitoris třeba až ke kolenům. Nebo přímo penis, čímž se dostáváme k další směšné pověře. Některé kultury vnímají obřízku jako odstranění elementu opačného pohlaví – u žen odstranění klitorisu, což je údajně mužský element, a u mužů předkožky, což je prý ženský element. A některé „oběti“ věří jednoduše tomu, že kdyby se nenechaly obřezat, zemřou. Jedním z tradičních odůvodnění ženské obřízky je znemožnění masturbace, a pomoci tak ženám zachovat jejich duchovní čistotu. Masturbace je totiž v mnoha kulturách považována za zdroj a znak hrubé duchovní nečistoty.
Ženská obřízka se obvykle provádí holčičkám už od čtyř do deseti let, může být však provedena i dříve nebo je naopak v některých situacích odložena až do doby těsně před svatbou nebo až po porodu prvního dítěte.
Jsou popisovány dva stupně dělení obřezání: klitoridektomie a infibulace, přičemž každý z nich je dále dělen na další dva stupně: * Klitoridektomie I. stupně je odstranění určité části klitorisu, ostatní je ponecháno bez zásahu.
Klitoridektomie II. stupně je odstranění klitorisu a malých stydkých pysků. Po zahojení chybí klitoris, ale oproti infibulaci nejsou překryty ostatní ponechané části, nejsou totiž žádným způsobem k sobě přišité.
Infibulace I. stupně představuje odstranění dvou třetin velkých stydkých pysků, ostatní části vnějšího genitálu jsou ponechány beze změny.
Infibulace II. stupně je tzv. totální infibulace. Při tomto zákroku je odstraněn klitoris, malé a velké stydké pysky. Vše je sešito k sobě a je ponechán pouze malý otvor pro odtok moči a menstruační krve.
Ženská obřízka je tedy čtyřstupňová a záleží na kultu, kde je obřízka prováděna, jaký typ obřízky je proveden. Obřezávací zákroky téměř nikdy neprovádí lékař, ale většinou se jedná o ženu, která je k tomu v dotyčné vesnici „určena“. V drtivé většině případů se zákrok provádí v extrémně nevyhovujících a nehygienických podmínkách. Používány jsou nesterilní nástroje, jako nože či žiletky, ale také třeba jen kousek skla. V mnoha případech se používá jeden a tentýž nástroj na velké množství dívek bez toho, aniž by byl jen minimálně dezinfikován (očištěn), a tak není divu, že dochází k častým přenosům různých nemocí a virů, virus HIV nevyjímaje. Výjimkou jsou např. některé části Senegalu, kde je tradicí, že žena pověřená „operací“ má pro každou dívku novou břitvu, kterou pro tuto příležitost koupí její matka. Jedná se ale o výjimky. Většina dívek toto štěstí nemá. Úkony většinou probíhají „hromadně“, tzn. ženy z vesnice shromáždí mladé dívky přibližně stejného věku a jedna po druhé jsou nuceny podstoupit zmrzačující zákrok. Dívky mají ochromující strach. Každou dívku si sice na samotný akt berou stranou a ostatním většinou není umožněno, aby zahlédly, co se děje jedné z nich a co čeká i je samotné, ale nikdo už nezabrání tomu, že děvčata slyší ohlušující zoufalý křik.
Deformace na těle i na duši
Následky (komplikace) obřízky rozdělil Peschout (2008) na somatické, psychické, sexuální a komplikace v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Nejčastější somatické následky obřízky jsou krvácení a bolesti, což může často vést až k šoku a následné smrti. Pozdější komplikace jsou spíše spojovány s infibulací než s klitoridektomií. Jak už bylo popsáno, při infibulaci dochází ke komplikacím spojeným s odtokem moči či menstruační krve.
Často se objevují stavy depresí a úzkosti. Je totiž otázkou, zda žena (dívka) podstoupila zákrok z donucení, nebo vlastního přesvědčení s touhou začlenit se.
Při vzniku keloidů, což jsou neestetické jizvy, ženy pociťují stud a odpovědnost za deformaci genitálu. Dále je častý výskyt dyspareunie (bolest při pohlavním styku). Kdybychom se měli věnovat sexuální stránce, žena problém jako takový popírá. Časté potíže po FGM (Female Genital Mutilation) neřeší gynekologové, jak bychom se domnívali, ale ty, které zákrok vykonávaly: místní porodní báby nebo „obřezávačky“. Při porodu nastává největší riziko pro obřezané ženy při druhé době porodní. Dochází k zástavě porodu, protože naléhající část plodu narazí na zadní stěnu sešitých zbytků infibulace, a pokud nedojde k včasné divizi (odříznutí) nebo k roztržení přepážky v porodním kanálu, dojde k zástavě postupu naléhající části. Pak také může dojít k roztržení celé dělohy, což může vést až k tragickým následkům anebo může samotný porod trvat až několik dní. Následně se u těchto žen často objeví fistula (kanálek, kterým prochází hnis a krev a může poškozovat okolní orgány) s absolutní inkontinencí moči a stolice. Tato žena je často manželem, oběma rodinami i celou společností zavržena a žije mimo svou komunitu v bídných podmínkách. Po porodu se často stává, že manžel i žena sama chtějí genitál uvést do původního stavu, tzn. do stavu po FGM. Z lékařského hlediska je totální reinfibulace (znovuobnovení infibulace) nemožná, nicméně alespoň částečná přeměna je teoreticky
možná.
Následky ženské obřízky jsou obecně nedozírné. Obřezaná žena žije již odmalička s traumatem, kterého se bude pouze těžko zbavovat. Většině žen se to nikdy nepodaří. Krátkodobě má postižená žena sice větší šanci, že se vdá a založí rodinu, ale ani to není žádná světlá vyhlídka, když přihlédneme k tomu, že jakýkoli rozmnožovací akt jí bude činit nesnesitelnou bolest, o následném porodu ani nemluvě. Porod samotný ji navíc i přímo ohrozí na životě, protože kvůli obřízce bude dívce hrozit velké nebezpečí vykrvácení. Když uvážíme, že první, ba ani druhý porod téměř jistě nebude jejím posledním, a navíc bude své děti plodit s většinou o generaci starším mužem, kterému je svými rodiči „zaslíbena“ často již od svého narození, je skutečně nepochopitelné, v čem má spočívat výhoda obřízky pro ženu samotnou.
Psychické následky ženské obřízky jsou stejně hrozné jako ty fyzické. Žena ani v dospělosti nemůže zapomenout na nesmírnou tělesnou a duševní bolest, kterou jí jako malé způsobili.
Pokud se žena rozhodne odejít z kultu a změnit svůj život, měla by i přes velký stres, který ji bude čekat, vydržet, a jak se říká „dotáhnout vše do konce“ jak po fyzické, tak především po psychické stránce. Pokud se žena odhodlá k odmítnutí obřízky či odchodu od kultu, je psychický nátlak na ni vyvíjený obrovský. Takové ženy jsou zatraceny a vyhoštěny do táborů se ženami podobných osudů.
Z tohoto a dalších výše uvedených důvodů je pro některé ženy stále nepochopitelné, že obřízka není normální, běžně prováděná věc, která je téměř všude nelegální, a naopak že jsou šance, jak se tomu postavit a bojovat tím za ženská práva a potřeby.
Závěr
Typy I, II a III mrzačení ženských pohlavních orgánů byly zdokumentovány ve 28 zemích v Africe (odhaduje se, že v těchto místech podstoupilo obřízku 95 % dívek a žen) a v několika zemích Asie a Středního východu. Některé formy mrzačení ženských pohlavních orgánů byly také hlášeny z jiných zemí, a to mezi určitými etnickými skupinami ve Střední a Jižní Americe. Přestože je ženská obřízka prováděna převážně v afrických zemích africkými muslimy, ve většině muslimských zemí, samozřejmě s výjimkou některých v subsaharské Africe, se tento úkon nepraktikuje. Nepřímé důkazy hovoří o výskytu provádění ženské obřízky i v zemích, jako je Sýrie, Írán, Izrael, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Omán či Jemen. Zatímco v Asii je ženská obřízka spíše držena v tajnosti, v některých oblastech Afriky je prováděna víceméně otevřeně a veřejně.
Experti na tuto problematiku ale věří, že počet dívek, které byly nebo jsou nuceny podstoupit ženskou obřízku, každým rokem klesá.
Rostoucí migrací se zvýšil počet dívek a žen žijících mimo zemi svého původu, které podstoupily mrzačení ženských pohlavních orgánů nebo které mohou být v nebezpečí, že v této komunitě budou vystaveny obvyklé praxi.
Ve světě se tématem ženské obřízky zabývají především tři nadnárodní organizace, a to UNICEF, Světová zdravotnická organizace (WHO) a UNFPA. UNICEF a WHO jsou známé organizace pro všeobecné zdraví celosvětové společnosti. UNFPA je světová organizace, která si dala za cíl dosažení univerzálního přístupu k informacím o sexuálním a reprodukčním zdraví, včetně plánování rodičovství, snižování úmrtnosti matek a plnění rozvojových cílů. UNFPA se zabývá také rodovou genetickou problematikou. Snaží se ukončit násilí páchané na jednotlivých pohlavích, včetně tradičních kmenových praktik.
Literatura k dispozici u autorek
O autorovi| PhDr. Martina Muknšnáblová1, Tereza Štolcová, DiS.2 odborná učitelka VOŠZ MILLS Čelákovice1, studentka UJAK2 (m.muknsnablova@worldonline.cz, Stolcova. T@seznam.cz)
R