Biochemik Jan Konvalinka říká: Retrovirus HIV chytře napadá pomocné T-buňky, které informují imunitní systém
Koncem sedmdesátých let se v San Francisku objevila nová choroba. Projevovala se slabostí, nechutenstvím, výskytem zvláštních nádorů a netypických infekčních chorob. Pacienti byli většinou homosexuální muži.
Později se zjistilo, že do San Franciska přišli z Haiti, kam se dostali ze střední Afriky.
Onemocněním AIDS se zabývá biochemik a enzymolog RNDr. Jan Konvalinka, CSc., z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.
Kterých oblastí se nemoc AIDS dotýká jako společenský faktor?
Těch, které jsou v lidském životě středem zájmu - sexu, smrti a peněz. V roce 1983 Robert Gallo ve Washingtonu a Luc Montagnier v Paříži takřka současně oznámili, že identifikovali virus, který tuto novou chorobu způsobuje. Spor autorů, kteří virus nazvali každý po svém, urovnalo až setkání francouzského předsedy vlády Jacquese Chiraka a amerického prezidenta Ronalda Reagana, kteří se dohodli na společném vlastnictví a využívání patentových práv. Šlo nejen o slávu, ale hlavně o peníze z poplatků za testy HIV pozitivity, které na celém světě přinášely obrovské zisky.
Je tato nemoc v pravém slova smyslu epidemií?
Ano je, a vznikla pravděpodobně přenosem z mutací příbuzného opičího viru. Katastrofické předpovědi z konce osmdesátých let se ale v Evropě a Americe nenaplnily. Díky veřejné informovanosti homosexuálové stejně jako prostitutky začali používat ochranu a narkomani tolik přestali sdílet jehly. Když se člověk vyhne rizikovému chování, zvyšuje šanci, že se HIV nenakazí, až na sto procent. Objevily se také relativně účinné léky. Nemoc se zatím nedá vyléčit, ale dá se léčit a významně se prodlužuje život pacientů. V Africe, ve východní Asii a některých státech bývalého Sovětského svazu dosahuje ovšem epidemie AIDS katastrofických rozměrů. Například z rodiček, které přijdou porodit dítě do nemocnice v Nairobi, je třicet až padesát procent HIV pozitivních. Mimochodem, nebyl potvrzen jiný způsob přenos viru než krevním řečištěm, při transfúzi, pohlavním styku, sdílením jehel u narkomanů a konečně z matky na plod. Není tedy důvod HIV pozitivní pacienty izolovat. Snahy o jejich izolaci, které vidíme v totalitních zemích, vedou k tomu, že se nemocní lidé nenechají testovat a léčit a nemoc dále šíří.
hn: Proč se AIDS nedá vyléčit?
HIV, který způsobuje AIDS, patří mezi retroviry. Při množení své genetické informace obchází „centrální dogma“ molekulární biologie. Jeho genetickou informací je totiž RNA, kterou dokáže zvláštním enzymem, který se jmenuje reverzní transkriptáza, přepsat na DNA. Ta se na rozdíl od jiných virů včlení do chromozomu napadené buňky a stává se takřka neodlišitelnou od jiné DNA. Imunitní systém by se možná s retrovirovou infekcí vyrovnal, ale HIV si rafinovaně vybral pomocné T-buňky, kterých sice není mnoho, ale jsou jakýmsi „poslíčkem“ zpráv mezi ostatními typy buněk imunitního systému a jsou tedy velmi důležité pro jejich souhru.
Jaké zatím existují léky?
Pro vývoj léků bylo nejdříve nutno přesně prostudovat životní cyklus HIV. Zjistit, jak se virus HIV rozmnožuje, vstupuje do buňky, jak vstoupí do jádra, vytváří své proteiny a konečně, jak se sbaluje nová virová částice, která napadá další buňky. Na každém tomto kroku se našel protein nebo enzym, který se dá zablokovat a tím zastavit životní cyklus viru. Takový unikátní enzym je například reverzní transkriptáza, která je schopna přepisovat RNA do DNA.
Tohle enzymy lidských buněk běžně neumí. Inhibitor tohoto enzymu, azidothymidin, se v polovině osmdesátých let stal prvním použitelným lékem proti HIV.
Účinnými inhibitory reverzní transkriptázy jsou i nesmírně úspěšné léky dr. Holého z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Je to výjimečný úspěch české vědy.
Je tedy vyhráno?
Bohužel ne, takřka všechny tyto látky mají vedlejší nepříznivé účinky. Navíc na léky vzniká brzy rezistence. Je to tím, že enzym reverzní transkriptáza, který vyrábí molekuly genetické informace HIV, dělá chyby.
Uvnitř každého nakaženého člověka jsou až miliardy různých virů. Některé z nich nejsou schopné života, jiné se množí pomalu, ale když k této „polévce“ přidáte nějaký inhibitor, vytvoříte vlastně ideální prostředí pro darwinovskou selekci, takže z miliard různých nepatrně se lišících virů HIV se vyselektuje ten, který je schopen se nejrychleji rozmnožovat v přítomnosti příslušného inhibitoru.
A to se děje mimořádně rychle. Je tedy třeba rychle střídat protivirové léky. Je tu ale dobrá zpráva, že už máme k dispozici i blokátory dalšího enzymu, virové proteázy.
Tyto sloučeniny blokují děj na konci životního cyklu retroviru, a to při skládání nové virové částice. Čili jakmile vznikne rezistence, mají dnes lékaři v ruce velmi účinný nástroj, protože mohou kombinovat jednotlivé inhibitory.
Jakým způsobem v tomto oboru spolupracují vědci s lékaři?
Velmi úzce. První rekombinantní proteáza z retroviru byla připravena před patnácti lety právě v Praze, v laboratořích Petra Štropa a Juraje Sedláčka na Akademii věd ČR.
V současnosti úzce spolupracujeme s AIDS centrem Fakultní nemocnice Bulovka, kde pacienty léčí mimo jiné i inhibitory virové proteázy. Moje laboratoř se zabývá studiem vzniku a vývoje rezistence u těchto pacientů.
Ze vzorků krve připravujeme genetickou informaci viru HIV, kterou analyzujeme a hledáme mutace, které vedou k rezistenci.
Gen pro proteázu pak vložíme do bakterií a připravíme virový enzym v laboratoři. To nám umožňuje hledat takové inhibitory, které jsou schopny inhibovat konkrétní mutovanou proteázu z viru konkrétního pacienta. Někdy tak můžeme pomoci lékařům upravit léčbu, a navíc získáváme cenné informace. Kombinace inhibitorů vede k dramatickému poklesu úmrtnosti. Špatná zpráva je, že všechna virostatika mají nepříjemné vedlejší účinky.
Je možné úplné vyléčení?
Dá se mluvit o úplném potlačení viru, ale přesto zůstává v organismu, pacient je navždy HIV pozitivní. Nevíme, jestli se přece jenom rezistence nevyvine, jestli se virus neschová do lymfatické uzliny nebo nervové soustavy.
Cílem je rozmnožování viru léčbou zcela utlumit: když se virus nemůže množit, nemůže mutovat, a pokud nemůže mutovat, nevznikne rezistence. Problém je ovšem v tom, že vedlejší účinky těchto léků vedou k tomu, že je pacienti často odmítají brát.
Vedlejší účinky jsou nepříjemnější než vidina brzkého konce?
Užívání inhibitorů virové proteázy může, podle lékařů, vést ke vzniku cukrovky, a také k poruchám metabolismu tuků, které se často projevují výraznou změnou distribuce tělesného tuku. Tuk mizí z obličeje a končetin, ale hromadí se na břiše a na zádech, kde může dokonce vytvářet hrb. Některé léky musí být užívány na lačno a mnoha pacientům způsobují silnou žaludeční nevolnost. Jiné vyžadují vysoký denní příjem tekutin, jinak hrozí tvorba ledvinových kamenů. Někteří pacienti, pro které je fyzický vzhled velmi důležitý, raději riskují nemoc. Navíc se někde s antiretrovirovou léčbou začíná radikálněji a brzy, v době, kdy pacient sice ví, že je HIV pozitivní, ale ještě nemá vážnější příznaky, takže jeho motivaci k léčbě přebíjejí obtíže plynoucí z vedlejších účinků.
Bude možné v budoucnosti proti AIDS očkovat?
Samozřejmě, očkování by bylo nejsnazším způsobem, jak epidemii AIDS zvládnout. Na vývoji očkovací látky, vakcíny proti AIDS, pracuje řada špičkových laboratoří na celém světě. Mimochodem, jednu z nejúspěšnějších vede můj spolužák Tomáš Hanke v Oxfordu. Bohužel, problém je to velmi obtížný, a to ze dvou důvodů. Virus neustále mutuje a vakcína by musela rozeznávat celou řadu různých variant viru. Dále je třeba vakcínou aktivovat, hlavně jeden druh imunitní odpovědi, takzvanou buněčnou imunitu, a to není lehký úkol.
Věra Nosková, Hospodářské noviny, 4.7.2002