Jestli se vláda hned nerozpadne pod tlakem některé ze svých četných kauz a afér, mohlo by se české zdravotnictví přece jenom dočkat nějakého posunu.
Ačkoli se většina vládní politické aktivity soustřeďuje na vzájemné spory o to, který z ministrů či vládních poslanců jede v ošklivější korupční aféře, tu a tam zbude energie i na nějaký čin.
Jedním z nich je i „technická“ novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, kterou v půli minulého týdne schválila vláda.
"Základní" a "ekonomicky náročnější"
Projde-li novela i dalšími nezbytnými záhyby legislativního procesu s minimálním poškozením poslaneckou kreativitou, bude to docela dobrý první krok k něčemu, co už se skutečně dá označit za systémovou reformu zdravotnictví.
Takzvaná technická novela totiž otevírá zákonný prostor pro instituty zdravotnického standardu a nadstandardu. Litera zmíněné právní úpravy, abychom byli přesní, mluví o „základní variantě“ a „ekonomicky náročnější variantě“ zdravotní péče a upravuje podmínky jejich využívání a hrazení včetně povinnosti zdravotnických zařízení vést ceníky nadstandardu, informovat pacienta o rozdílu mezi standardní a nadstandardní variantou péče, vyžádat si jeho souhlas s jednou nebo druhou variantou a v neposlední řadě také zaplatit až milionový flastr pojišťovně v případě nedodržení těchto postupů, a to klidně i opakovaně.
Novela také - a to je třeba ocenit - vyřešila jedno z důležitých dilemat zdravotnické debaty, totiž otázku, zda bude standard a nadstandard vymezen pozitivně, nebo negativně. Jinými slovy, zda autorita bude určovat, co je standard, a zbytek spadne do nadstandardu, či naopak.
Leoš Heger se jako garant a předkladatel novely rozhodl, že standardem se stane upravený sazebník výkonů a že - jak praví znění novely - „za ekonomicky náročnější variantu zdravotní péče lze považovat pouze zdravotní péči, která je takto označena v prováděcím právním předpisu“.
Tedy snad překládám z právničtiny správně, že nadstandard určí pravděpodobně vyhláška pravděpodobně ministra zdravotnictví, i když výslovně uvedeno to v novele není.
Runway pro neexistující letadlo
Je tu ovšem jeden zásadní háček. Vláda touto novelou postavila řekněme docela solidní, rovnou a dobře označenou runway, ovšem pro letadlo, které se zatím nevyskytuje ani na velmi vzdáleném obzoru. Všichni sice věří, že jednou přiletí, ale nikdo ho v českých podmínkách nikdy neviděl.
Hegerův návrh totiž neřeší, co bude standardem, respektive nadstandardem, ba nenabízí ani žádný použitelný klíč jak k tomuto rozlišení dospět. Nejkonkrétnější prohlášení spočívá v tom, že standard by se měl „zhruba“ (!) rovnat tomu, co dnes pojišťovny platí.
Novela vágně definuje standard jako péči, jejíž „poskytnutí je v souladu s účelným a hospodárným vynakládáním zdrojů veřejného zdravotního pojištění“, a nadstandard, jak již bylo řečeno, jako péči obsaženou ve vyhlášce o nadstandardu.
Kdo, jak a za jakých podmínek rozdělí současný balík péče? Do jaké míry půjde o aktivitu politickou a do jaké míry se tento problém bude řešit jako medicínský? Jak tyto dva přístupy skloubit a koordinovat? Jak bude tato spolupráce pokračovat vzhledem k tomu, že přelévání péče z nadstandardu do standardu a ze standardu do propadliště dějin medicíny bude nekonečným procesem?
Na žádnou z těchto klíčových otázek technická novela neodpovídá. A je třeba říci, že jejich zodpovězení bude na reformě zdravotnictví tím těžším kouskem. Na bouchání šampaňského na uvítanou reformě zdravotnictví je proto ještě brzy.