Již třetím rokem působíte ve funkci vrchní sestry Psychiatrického oddělení ÚVN v Praze a od jara letošního roku jste také jediným mužským členem prezidia ČAS… Jaké byly vaše první dojmy z jednání se ženami na těchto vedoucích úrovních? Jak vás přijaly, hrála nějakou roli skutečnost, že jim „velí“ muž?
Za dobu, kdy se v oblasti ošetřovatelství pohybuji, počítám-li i období studia, pak je to téměř 20 let, jsem se naučil pohybovat v ženských kolektivech a jednání se ženami mi nečiní žádný problém, bez ohledu na to, zda jsem zrovna v roli podřízeného, či nadřízeného.
Nevím, zda asi uvědomujete originalitu situace, ale jste mimo jiné pravděpodobně i historicky prvním mužem v tomto orgánu zastupujícím profesní zájmy sester… Jak se v této pozici cítíte?
Svou pozici v prezidiu nevnímám nijak mimořádně. Když jsem kandidaturu zvažoval, přemýšlel jsem mimo jiné také o tom, jestli se mám jako muž ucházet o místo ve vedení organizace, která zastupuje sestry, a tedy převážně ženy. Nakonec mne však kolegyně přesvědčily, že mužský prvek může být užitečný. Pro ČAS jsem pracoval přes devět let, cítil jsem podporu okolí, proto jsem nakonec ve volbách kandidoval. Nejsem si však jist, zdali jsem skutečně prvním mužem ve vedení ČAS. Myslím si, že v 90. letech v prezidiu již jeden kolega pracoval…
Na řadu let jste svázal svůj profesní život s Psychiatrickou léčebnou v Bohnicích, respektive od nástupu do praxe jste věrný oboru psychiatrie. Co vás k psychiatrii přivedlo a nelitoval jste někdy, že jste nezvolil jinou oblast ošetřovatelství? Jak vzpomínáte na téměř deset let v Bohnicích, kde jste tři roky zastával i funkci asistenta hlavní sestry?
Pro psychiatrii jsem se rozhodl v průběhu studia ošetřovatelství, když jsem stážoval v Pražském psychiatrickém centru. Zajímaly mě životy lidí, kteří bojovali s duševní nemocí. Vždy jsem byl přesvědčen, že psychické trápení je přinejmenším srovnatelné s tím fyzickým. Somatická medicína se mi zdála povrchní a rychlá, chyběl mi tam zájem o člověka v celém jeho kontextu. To, že jsem psychiatrii zůstal věrný, přičítám zejména tomu, že jsem si brzy uvědomil mnohé nedostatky tohoto oboru a systému péče o duševně nemocné a cítil jsem potřebu i příležitost některé věci ovlivňovat a měnit.
Na své působení v PLB vzpomínám velmi rád. Setkal jsem se tam se spoustou lidí, od kterých jsem se mnoho naučil, zažil řadu úsměvných i smutných příběhů a užíval si té zvláštní atmosféry, která ve většině psychiatrických léčeben panuje. V určitém okamžiku jsem si však uvědomil, že péče o duševní zdraví nejsou jen psychiatrické léčebny, ačkoli to tak veřejnost často vnímá, a začal jsem nahlížet na systém péče o duševní zdraví komplexněji. To byl také jeden z důvodů, proč jsem chtěl sbírat zkušenosti v jiných zdravotnických zařízeních a také v zahraničí.
Máte poměrně široké zkušenosti s ošetřovatelstvím v cizině. Kde všude jste působil a co vám tyto zahraniční stáže daly?
Získávání zkušeností v zahraničí osobně považuji za velmi přínosné, a proto jsem vždy aktivně využíval každou příležitost diskutovat se zahraničními kolegy a navštěvovat jejich pracoviště. Na odborných stážích jsem byl několikrát v Holandsku, Německu, Anglii, Švédsku, Itálii a jiných evropských zemích, z těch exotických bych jmenoval Austrálii. Nejpřínosnější však pro mne byla dvouletá zkušenost z Anglie, kde jsem pracoval v soukromé psychiatrické nemocnici. Začínal jsem jako sanitář a teprve po několika měsících, kdy jsem získal veškerá oprávnění a také důvěru nadřízených, jsem mohl začít pracovat jako zdravotní sestra. Bylo to těžké období, ale nenahraditelná životní zkušenost, a to nejen po stránce profesní.
Lze z těchto zkušeností alespoň rámcově srovnat české a zahraniční zdravotnictví? Jak si v této konkurenci při takovém srovnání vedeme?
Srovnávání různých systémů je vždy obtížné a často sporné, musíte vždy přihlížet ke kulturním odlišnostem, vyspělosti společnosti, historii a jiným faktorům. České zdravotnictví se rozhodně nemá za co stydět. Největší rozdíl však vidím v přístupu k pacientům a chování zdravotníků. Tu rozdílnost např. s britským zdravotnictvím bych nejsnáze vylíčil svou osobní zkušeností. Asi po 14 dnech, co jsem se odstěhoval do Anglie, mi jeden klient při denní službě při pokusu o útěk zlomil nos. Byl jsem odvezen do univerzitní nemocnice, kde mi poskytli první pomoc a dali termín a čas operace. V den operace jsem se nahlásil na recepci a bez jakéhokoli čekání jsem byl umístěn na pokoj, kde mi byla sestrou vysvětlena příprava operace a pooperační péče.
Poté přišel anesteziolog, který mi vysvětlil, jak bude probíhat anestezie, následoval operatér s obrázky, na kterých mi demonstroval zákrok. Na závěr přišel manažer oddělení, který zkontroloval, zda jsem se všemi výše uvedenými skutečně hovořil. Operační zákrok netrval déle než 5 minut, čas čekání na sanitku domů mi zpříjemnili čajem a sušenkami a vše bylo vyřízeno. Všichni byli ochotní, usměvaví a maximálně vstřícní, žádný spěch ani stres. Neváhal jsem a okamžitě napsal děkovný dopis vedení nemocnice. Přál bych si, aby podobné pozitivní zkušenosti se zdravotní péčí měli i všichni naši pacienti a setkávali se s tak vstřícným a profesionálním personálem, jako tomu bylo v mém případě v Anglii.
Již před dvanácti lety jste se jako externí učitel zapojil do vzdělávání studentů ošetřovatelství, čemuž se s přestávkami věnujete dosud. Liší se nějak současní studenti, jejich přístup ke vzdělávání a tím i požadavky na odborné pedagogy od dob vašich studií a vidíte nějaké rozdíly i za těch více než deset posledních let?
Na tuto otázku nedokážu přesně odpovědět, jelikož se výukové činnosti věnuji spíše sporadicky a nejsem schopen zodpovědně říci, zdali se studenti nějakým způsobem zásadně změnili. Budu-li to posuzovat podle sebe, řekl bych, že jsou vyšší nároky na osobnost pedagoga. Ten musí vedle znalostí najít také vhodný způsob předávání informací a ze svých zkušeností mohu říct, že studenti velmi dobře reagují na jakoukoli formu interaktivní výuky. Proto také učím tak málo, protože je stále náročnější připravit zajímavou a pro studenty přínosnou lekci.
Bylo vám dvacet pět let, když jste se stal místopředsedou Psychiatrické sekce ČAS a o dva roky později i předsedou téže sekce. Dále jste členem mezinárodních asociací a od letošního roku i člen prezidia ČAS. V čem vidíte možnosti a sílu těchto organizací?
(Pozn. red.: Mgr. Tomáš Petr je členem Evropské asociace psychiatrických sester HORATIO a Evropské asociace manažerů ve zdravotnictví EHMA; magisterský titul získal studiem magisterského oboru Řízení a supervize ve zdravotnických a sociálních organizacích, v současné době ukončuje postgraduální studium oboru Aplikovaná etika).
Členství v odborných společnostech skýtá nepřeberné množství možností, jak můžete ovlivňovat obor, ve kterém pracujete. Musíte však být aktivní, pracovití a obklopit se lidmi, kteří sdílejí podobné vize jako vy. Setkávám se s řadou kolegů, kteří jsou věčně nespokojení a stále kritizují poměry v ošetřovatelství. Málokdo z nich je však ochotný udělat něco pro změnu. Proto je velmi obtížné najít schopné, a hlavně ochotné lidi, kteří by chtěli v profesních organizacích působit. ČAS a její jednotlivé sekce je velmi silnou organizací hájící zájmy nelékařů a v současném systému zdravotní péče ovlivňuje veškeré procesy dotýkající se činnosti nelékařů, ať je to jejich vzdělávání, kompetence, úhrady od pojišťoven a jiné. Členství v evropských asociacích pak přirozeně vyplývá ze současné situace, kdy je snaha o harmonizaci různých činností v Evropě, ošetřovatelství nevyjímaje.
Zapojil jste se také do několika projektů, včetně zahraničních. Můžete je stručně představit? A jakou pro vás představovaly zkušenost?
Účast v zahraničních projektech v prvé řadě vždy přinesla navázání cenných kontaktů v zahraničí. Každý projekt mě také vždy přinutil hlouběji přemýšlet o různých aspektech péče, takže má i cenný aspekt sebevzdělávací. Z posledních projektů bych zmínil spolupráci na tvorbě publikace, která by měla vyjít příští rok v Londýně a která srovnává systémy péče o duševní zdraví v různých evropských zemích. Aktuálně také dokončuji práce na projektu s Institutem duševního zdraví v Nottinghamu, který se orientuje na prevenci a osvětu v oblasti duševního zdraví napříč Evropou.
Jako autor či spoluautor máte za sebou bohatou publikační činnost a získal jste i několik prestižních cen. O jaká ocenění se jednalo a za jaké práce jste je získal?
Za dlouholeté působení v psychiatrické sekci ČAS jsem získal cenu Florence Nightingalové za rozvoj ČAS. Ostatní ocenění jsou pro mne významná zejména proto, že jsou tradičně udělována pouze lékařům, a já jsem byl jedním z mála nelékařů, kteří se podíleli na oceněných projektech. Jsem spoluautorem knihy, která v roce 2008 získala Kuffnerovu cenu, a v loňském roce jsem byl členem týmu, který obdržel Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za práci věnující se hodnocení kvality psychiatrické péče. Tyto ceny vnímám jako vedlejší účinky některých svých aktivit, musím však přiznat, že každé takové ocenění je příjemné a vždy potěší.
Česká psychiatrie již dlouhou dobu „strádá“, odborníci si stěžují na „nezájem“ společnosti, resp. nedostatek finančních prostředků, což se v konečném důsledku může odrazit na samotné péči o psychiatrické pacienty. Jak tuto problematiku vnímáte a posuzujete po letech strávených v tomto oboru?
To, že do psychiatrie plyne nedostatek finančních prostředků, je nepopiratelný fakt. Ze všech peněz určených na zdravotní péči je pro psychiatrii určeno zhruba 3,5 % (pro srovnání např. v Anglii to je 12 %, v Holandsku 8 %). Méně peněz věnuje v Evropě na psychiatrickou péči pouze Slovensko. Problém však není jen v objemu finančních prostředků, ale zejména v tom, kam jsou tyto prostředky směřovány.
V ČR stále přežívá tradiční, institucionální systém péče o duševně nemocné, postavený na existenci velkých psychiatrických léčeben. Ty také pohltí většinu finančních prostředků. Nedaří se tak stále rozvíjet adekvátní síť komunitních služeb, kde je např. i velký prostor pro činnost terénních psychiatrických sester. Srovnávám-li úroveň péče o duševní zdraví v ČR a vyspělých zemích Evropy, musím říct, že cítím, že máme vůči našim pacientům stále velký dluh.
Zastáváte řadu funkcí, účastníte se rozličných projektů, stáží, publikujete, jste členem několika asociací apod. Jak lze takový zápřah zvládnout, a především stihnout při zachování kvality? Můžete pro inspiraci prozradit, co vám pomáhá dobíjet energii?
Dělá-li člověk něco, co ho naplňuje a v čem vidí smysl, dá se toho stihnout mnoho. Důležitá je podpora a tolerance mého zaměstnavatele, jelikož řada činností často koliduje s mými pracovními povinnostmi v nemocnici. Největší problém mi činí skloubení všech aktivit s rodinou. Mám dvě malé děti, jejichž výchova spotřebuje přinejmenším stejné množství energie jako všechny výše uvedené aktivity a projekty. Zároveň jsou však zdrojem radosti a potěšení. Veškeré činnosti, které jsem používal k dobíjení energie, zejména sport a cestování, šly kvůli dětem stranou, snad se k nim budu moci brzy vrátit…