Chápání lidské důstojnosti

21. 1. 2013 13:14
přidejte názor
Autor: Redakce

Achilles byl synem mořské bohyně Themidy a lidského otce. Matka mu chtěla jako výbavu do života dát něco, co náleží jen bohům – nezranitelnost. Podržela dítě v nebeském ohni, ale hošík křičel tak žalostně, že otec zakročil a učinil bolesti konec. Tak zůstalo zranitelné místo Achillova šlacha, kde držela bohyně dítě nad ohněm.




Jak moc jsme zranitelní v mezilidských vztazích? Setkání s druhými – jak je prožíváme? Zranitelnost zatěžuje mezilidské setkávání. Známe slabé a silné stránky naší osobnosti? Sami pro sebe si napište pět vlastností, na které jste hrdí a které dokážete dobře ovládat. A pak pět negativních, které na sobě nemáte rádi. A pak se sami sebe zeptejte, k čemu ty vaše negativní vlastnosti potřebujete, kdy je využíváte také ve svůj prospěch. Uvedu svůj vlastní příklad. Jsem vznětlivá, umím občas tuto vlastnost ovládat a učím se svoji výbušnou energii přetvářet v dobro – to znamená využít ji ke svému prospěchu a jít třeba okopávat záhonky na chatě nebo uklízet, mýt okna… A na druhé straně, kdybych nebyla výbušná, nejsem vášnivá v situacích,

které do mého života zasahují, dokážu se nádherně radovat z nového dne, užívat si koupel, dívat se na zapadající slunce. Zkuste se přijmout a mít se rádi takoví, jací jste. Jde jen o to, jak se svými vlastnosti zacházíme ve svůj prospěch, aniž bychom ubližovali druhým kolem sebe. Abychom neprožívali situace a priori těžce, je důležité přijímat životní výzvy, pracovat na sebezdokonalení.
Jsme na své životní cestě často zraňováni – a čím se to děje? Jsme občas zklamáváni, protože jsme věřili, že to bude podle našich představ či podle dohody, na které jsme se domluvili. Občas něco očekáváme a myslíme si, že druhý smýšlí stejně. Naše očekávání se nenaplnila. Jsme urážliví, někteří reagujeme někdy příliš prudce. Rány zanechávají jizvy. Projevujeme se potom hrubě, abychom zakryli dřívější zranění.

Co je pro nás sestry zraňující?

Jaké podmínky dáme svému životu? Chybí lavičky, to už říkával Albert Einstein, abychom se na své životní cestě občas zastavili a svoji situaci přehodnotili… Tak nějak se zamýšlím nad tím, jaká je role zdravotní sestry vůči příbuzným našich nemocných, které ošetřujeme. Na svých seminářích věnovaných péči o seniory stále více zažívám příběhy nedorozumění. Chybí nám pokora vůči bolesti, kterou zažívají děti našich nemocných, a my jim občas máme za zlé, že jejich představa péče není možná. Příbuzní našich nemocných vyvíjejí tlaky, abychom dělali více, abychom přesvědčili jejich rodiče, aby rehabilitovali, aby více jedli a aby je více respektovali. Přestala fungovat pokora vůči konečnosti života a nároku člověka na své pojetí života, starý člověk bilancuje, už se mu mnohokrát nechce nic dělat, chce jen tak odpočívat, ale především potřebuje vnímat naši lásku, že ještě zůstává naděje, že jeho konec bude důstojný. Jsem přesvědčena, že je důležité vést smysluplný dialog s příbuznými o tom, co očekávají, co očekává jejich příbuzný. Vždycky jsem měla slova „ano, chápu, taky si nevím rady, poraďte, jak přesvědčit vaši maminku, aby cvičila, vy ji znáte lépe než já, pojďme na to spolu“. Vždycky jsem hledala, čím mohu prospět nejvíce, jak masírovat, jak nepřekrmovat, jak dávat najevo lásku. Ovšem nejsme tady proto, abychom řešili jejich letité spory, vždy vyjdeme s těmi, kteří skutečně milují svoje rodiče. A tuto lásku je měli naučit především oni. Přestává fungovat tradiční model rodiny, kdy jsme byli pospolu, společně jsme plánovali, jak dál žít. Osobně si vzpomínám, jak jsme měli vždy v zimních měsících doma babičku, kterou jsem neměla ráda, protože byla lakomá a nepříjemná. Jednou jako malá holka jsem jí řekla „zatracená bábo“ a moje máma mi laskavě vysvětlila, že babička měla těžký život a že ani jí se nelíbí její chování, ale je to máma mého táty, a tak ji budeme respektovat. Vyprávěla mi, že zažila válku, musela se bránit nacistům a nyní možná prožívá těžké chvíle smíření se životem. I když jsme měli malý byt, vždycky jsme v kuchyni udělali místo, aby babička měla svůj prostor. A tak pokládám otázku: Kdo byl vaším vzorem chování vůči starým lidem? Jsou to především naši prarodiče, kteří nám ukazují vzor žití? Vzpomínám na druhou báječnou babičku, velice noblesní ženu, která byla velmi nemocná, měla bércové vředy, tak asi 10 x 15 cm na obou končetinách, nikdy si nestěžovala, přijala svůj osud. V té době byly jen masti, žádné léky proti bolesti, prala si obvazy a sama se ošetřovala. Byla jí stále zima, a tak i v létě topila. Seděla u kamen a přikládala, když můj otec přišel do kuchyně a velmi nelítostně jí sdělil: „Tady je takové horko a vy pořád topíte. Jak vám může být zima?“ A moje úžasná babička mu odpověděla: „Tondo, až budeš starý, tak to pochopíš.“ Žádné hádky, nesváry. A můj táta v jejích letech pořád říkal, ať topíme, že je mu zima. Připomněla jsem mu slova babičky a říkala si pro sebe: „Boží mlýny melou spravedlivě, ovšem musíme si 30 let počkat.“ Proto se nyní obracím ke všem pomáhajícím profesím a prosím o pokoru vůči lidskému životu. Dávat lidem ty správné otázky a nezlobit se na fakt, že máme odlišné názory. Umění spočívá v tom, nalézat řešení.

Vzájemná mezilidská setkání

Integritou je kontakt a dotyk, bez něhož není růstu. Potřebujeme vzájemně se sdílet, nezávislost je omyl. Naše tělo a naše smysly zprostředkovávají kontakt se světem, s věcmi, především s lidmi. Způsob života je v dotyku, schopnost držet pohromadě. Co držím právě nyní a teď. Každodenní řízení malých i velkých věcí, kontakt s běžnými věcmi, na každém setkání záleží, něco nového se nabízí, láska, oddanost a přátelství kvete, smutek je jemný, křehký. Obohacující je pohled zpět! Co však přináší přítomnost?
Každý z nás v jednom krátkém okamžiku zažívá prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Stát se moudrým, přijmout lidský osud, hrát si, užívat si a smát se. Víme toho hodně o naší planetě, kolik toho víme o sobě? Přesahuje nás to a přesahuje to také mezigenerační vztahy. Je nasnadě znovu prostudovat roli člověka. Už staré prameny říkaly „plánujme si každodenní dění a vhled do budoucnosti“.
Dělej druhým to, co usnadní jejich vlastní růst, neboť to pomáhá dopředu i tobě. (Erikson)

Síla lásky

Láska je element, který fyzicky nevidíme, ale je skutečná jako vzduch nebo voda. Je to konající živá pohyblivá síla… Pohybuje se ve vlnách a proudech, jaké jsou v oceánech. (P. Mulfore) Láska je pozitivní síla.
Odeber lásku a země je hrobem.
Bez lásky byste se nepohybovali, kdo vás ráno nutí vstát, láska vás inspiruje.
Láska je nejmocnější, a přece nejméně poznaná energie.
Zákon lásky – energie přitažlivé síly.
Zákon přitažlivosti je zákonem lásky, jsou jedno a totéž.
Nevím, zda se bude lidstvo vědomě řídit zákonem lásky, ale to mne nemusí trápit. Ten zákon bude fungovat stejně, jako funguje zákon gravitace, ať už ho přijímáte, nebo ne. (Gándhí) Vše, co chceme dělat, vychází z lásky. City jsou palivo.
Zapojit emoce, aby myšlence daly tvar.
Pocity jsou hybnou silou našeho konání.
Život reaguje na nás.
Nejde o to, co se vám děje, ale jak na to reagujete. Udržovat v sobě zlost je jako chytit rozpálený uhlík s tím, že ho chcete po někom hodit, spálíte se jenom vy. (Buddha Siddhárta Gautama, 563–483 př. n. l.) Žijte dnes, ne včera a ne zítra, prožijte okamžik, neodkládejte ho na zítřek.
Představivost je počátkem tvoření. Představujete si, po čem toužíte, chcete mít to, co si představujete, a nakonec vytváříte to, co chcete mít. (George Bernard Shaw) Zvolte lásku a vaše představa je jako tečka a z ní vytvarujte to, co chcete.
Klíč hry, krása, vychází z lásky, život je zázračný film tajemství… Tvá pokladnice je skryta ve tvém nitru. Obsahuje vše, co kdy budeš potřebovat (zenový mistr Paj-Čang Chuaj-Chaj, Čína, 8. st.) Pokud věříš sám sobě, všechny možnosti v tvém životě jsou ti otevřeny. (E. J. Lejeune) Akceptujte své potíže.
Můj postoj k sobě je jako perspektiva – dívej se vzhůru, jsi součástí svého cíle, nadšení uvolňuje netušenou energii, jsi mistr svých přání, věřit svým snům, vzdát se role, kterou určili rodiče, odvaha a zase odvaha čelit potížím, pulz svého života, kouzelný úsměv, svoboda zavazuje ke změně, hodnota úspěchu, náklonnost je kouzelné slunce štěstí, uznání mého života, zkušenost s bídou, předávat svou energii… to je úspěch vnitřního růstu.
Napsala jsem několik myšlenek vzácných lidí a nyní přikládám poselství do nového roku, lásku, která vám byla dána. Snad jste se sebou spokojeni právě takoví, jací jste. Nechte tuto vědomost, ať se vám usadí v kostech, a dovolte své duši svobodu zpívat, tančit, chválit a milovat. Je tu pro každého z nás.
Buddhova přikázání: 1. Nezabiješ a nebudeš způsobovat utrpení živým bytostem.
2. Nebudeš brát, co není tvoje.
3. Budeš žít morálně.
4. Nebudeš lhát.
5. Nebudeš ponižovat.
6. Nebudeš druhé svými slovy urážet nebo zraňovat. 7. Nebudeš zahálet bezduchým hovorem.
8. Nebudeš si přisvojovat vlastnictví druhých. 9. Nebudeš mít v sobě nenávist.
10. Mysli spravedlivě.

Půvaby lidského života

Odkaz… nalezeno jako rukopis na psacím stole Otakara Vojkůvky v den jeho smrti a přečteno při jeho pohřbu. (28. 7. 1911–19. 1. 1999) První je láska! 1. První je láska! První je láska! Je to první zákon vesmíru. Je to jednotící zákon. Spojuje vše ve vesmíru v jednotný celek. Spojuje člověka s člověkem. Spojuje člověka s přírodou. Činí ho šťastným. Milujeme-li, jsme šťastni! Tajemství lidského štěstí spočívá v jediném: Milovat! Dát na první místo všeobjímající lásku!
2. Milujeme jen malinko, už jsme malinko šťastni! Stane-li se láska velikou, všeobjímající, nesobeckou, zvětší se také velikost a hloubka našeho štěstí!
3. Nemilujeme-li, jsme nešťastni! Nejsme nic! Odlučujeme se od ostatních! Uzavíráme se do sebe. To je egoismus!
4. Přestaňme už říkat: Především já! Nejdříve já! Má práce, má rodina, mé děti, moje budoucnost, moje postavení! Co je mi do druhých, nestarám se o nikoho, nemíchám se do cizích záležitostí. To říkají jen sobci! Všichni ti, kteří ve své lidskosti selhali.
5. Člověk se nemůže izolovat od člověka. Každý člověk je článkem řetězu lidství. Nemáme-li spojení s ostatními, celé lidstvo bude spojeno, jen my zůstaneme osamoceni. Sami, opuštěni, neplodní! Suchá větev. K ničemu. Zmaříme svůj život!
6. Člověk na této zemi není sám. Byl rodiči připraven na svět. Musí žít s jinými bytostmi, s přírodou, s věcmi, se vším děním. Člověk roste. Člověk – od ostatních – od lidí – od světa – přijímá. Také dává – nejen svůj život, ale také doplnění, rozvinutí.
7. Je zde vzájemná výměna hodnot: materiálních i duchovních. Obětujeme se a darujeme se vzájemně jeden druhému!
8. Prvním zákonem kosmu jsme povoláni ke společenství. Ke společenství se všemi sobě podobnými a s celým kosmem. Takto se stává láska neoddělitelnou hodnotou, tajemstvím SOUNÁLEŽITOSTI, JEDNOTY! Vše v tomto vesmíru patří k sobě. Vše souvisí se vším. Je neoddělitelné.
9. Skrze lásku, tento první zákon kosmu, dociťujeme a uvědomujeme si, že se musíme s druhými spojit. Láskou se vzájemně vyvažujeme, vyvíjíme a rosteme. Duševně se doplňujeme, zdokonalujeme a dovršujeme, až ke své seberealizaci, sebeuskutečnění – žít, co láska má!
10. Nejpalčivějším momentem v dramatu našeho kosmického věku je HLAD po lásce! Všichni pociťujeme, že ve skutečnosti v našem světě není lásky dost! Nespolupracujeme dost! Jsou mezi námi rozpory. Nerozumíme si. Nechápeme se! Mezilidské vztahy jsou bídné. I niterně je moderní člověk roztříštěn. Neví co a jak.
11. Člověk moderní doby zřejmě zcela zapomněl na první zákon LÁSKY! Málokdy proniká naším srdcem, myslí i vůlí. Zapomněli jsme, že byť bychom vlastnili všechna bohatství světa, bez LÁSKY nejsme nic!
12. Našemu světu, modernímu člověku, který chce být šťasten, zbývá jen jedno: UČIT SE LÁSCE! Žít v souladu s prvním zákonem kosmu. Učit se „kosmické lásce“! Lásce ke všemu a ke všem! Lásce nesobecké! Lásce, která dobrovolně dává a nic neočekává! Lásce, která se obětuje a přitom čin lásky ani nepovažuje za oběť, ale za dar, který dává proto, že jinak nemůže! 13. Takovéto lásce se musíme UČIT!

Opravdově tak, aby naše vůle dát se a darovat se, byla silnější než naše potřeba a vůle BRÁT a VZÍT! 14. Tak jako sportovec, který netrénuje,

bude jednou při závodě vypískán, tak i ten, kdo se netrénuje a neučí lásce, ocitne se jednou beznadějně opuštěn všemi a sám.
15. Umělci, malíři, hudebníci… všichni se musejí učit svému umění, neboť kdo chce hned tvořit, nevynikne a odsuzuje se k prostřednosti. Také „kosmické lásce“ se musíme učit, abychom nezabředli v prostřednosti. Je to největší umění života.
16. I na lásku je nutné si udělat čas! Nechvátejte, připravujte se, učte se a zdokonalujte se postupně v lásce!
17. Kdo se přímo vrhá do lásky, pokouší se bez přípravy a učení se milovat, obvykle ztroskotá: zničí a kompromituje stálost a bohatost své příští jednoty v lásce. Láska skutečná je láska trvalá, věčná! Láska pomíjivá, prchavá, nestálá, to jsou vášně, rozkoš a požitek, chabé pokusy o dovršení člověka a jeho JEDNOTY! 18. Předčasné lásky, časté a lehké lásky,

to jsou přechodná mámení domnělé zralosti – jimi budujeme jen přechodná zaměstnání, labilní povolání a rozkolísaný domov.
19. Nezralá láska je pouhým vzrušením, které je prchavé. Každý jednou zažije tajuplný otřes poznání, že taková láska nakonec ukazuje to, co chybí k rozvinutí naší bytosti. Na silné emoci se nedá stavět rodinný krb ani naše postavení ve světě. Potřebujeme pravost, plnost a zralost kosmické všeobjímající lásky!
20. Škoda, že člověk dnes zanedbává přípravu a učení se i trénink podstatného, prvého zákona kosmu: univerzální kosmické, nekonečné a věčné lásce! Nezbývá nám, než jedno: Připravujte se pilně na lásku! Učte se trvalé, věčné lásce!
Nastoupíte-li cestu opravdové lásky, která vede k věčnému životu, nezůstávejte na této cestě stát!

**

Literatura

Lejeune, E. J. Dokážeš všechno, co chceš! Síla je v tobě! Bratislava: AKTUELL, 2001. 240 s. ISBN 80-88915-68-6.

O autorovi| PhDr. Dana Klevetová, chirurgická ambulance, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?