Dostal jsem příležitost napsat článek o stresu. Jsem tomu rád, protože mám na tento problém v řadě ohledů poněkud jiný názor, než se běžně traduje. Navíc se jedná o celospolečenský problém, který je bohužel pro naši současnost stále aktuálnější.
Pro přehlednost textu na úvod tedy stručně přiblížím několik základních předpokladů, z nichž ve svém textu vycházím. Celý člověk je psychosomatický. Termín psychosomatické choroby je vlastně dědictvím začátků, kdy se ještě psalo psycho-somatický. Mluvím tedy o „lidském člověku“, neboť platí,
že „homo naturaliter animal sociale“, což znamená „člověk je přirozeně (od přírody) zvíře sociální“, a zároveň je neopakovatelně jedinečný. Rozhodujícím vlivem jsou sociální vztahy. Člověka lze nejlépe poznat podle jeho způsobu života.
Ten se utváří jedinečnou, neopakovatelnou životní zkušeností, zásadně ovlivňovanou, jak jsem uvedl, vztahy se sociálním prostředím své doby. Ta je uložena v nevědomí. Určitá část nevědomí je přístupná vědomému myšlení a prožívání, a tedy i vědomím (do jisté míry) ovlivnitelná. Klasická vědecká medicína. Diagnóza, léčení, prevence, organizace péče o zdraví.
V současné době zaznamenává (v náručí moderní vědy a technologie) obrovské úspěchy. Překračuje hranice přežití, které ještě donedávna platily. Živý organismus hibernuje a tím umožňuje překonat stavy dříve „nepřežitelné“, týmovým způsobem práce chirurgové provádějí robustní operace traumatologické, transplantační, rekonstrukční či neurologické.
Je takové úsloví: Laik žasne, odborník se diví. Já sám to obdivuji. Obrovské vzepětí lidského ducha! Ale…?! Kde je duše, emoce? Biologická teorie stresu. Slovem stres označujeme soubor psychických a tělesných změn, které organismus připravují na zátěž a touto zátěží ho provázejí. Jsou to změny velice závažné a silné, odpovídají závažnosti zátěže. Nutno odlišit od slova stresor. Na začátek ještě jednu poznámku: přísloví a úsloví má smysl říkat řečí lidovou, i když je často hrubá.
Psychosomatický člověk
Člověk se rodí „inter feces et urinam“ – pravil filozof, to znamená mezi výkaly a močí. Okamžikem, kdy se člověk narodí, vstupuje do sociálního prostředí. Od ostatních živočichů se liší tím, že již při narození je zóon logon echon (řecky), tedy živá bytost, která má rozum, latiníci to překládali animal rationale – živočich rozumný.
Ale liší se také tím, že je vlastně vývojově „nezralý“ a prvnímu roku života se říká „sociální uterus“; v této době se vyvíjejí sociální funkce. Dítě je zvláště citlivé na vlivy svého lidského okolí a zpočátku jím je matka. Ta má být „dostatečně (přiměřeně) dobrá“, tedy ani nadměrně pečlivá, ani nedostatečně vnímavá pro jeho potřeby.
Její chování a vztah s ní dítě nevědomě vnímá jako určující, jsou to jeho první životní zkušenosti. Zůstávají pak v jeho mentální i tělesné paměti.
Všechny další budou již postaveny na tomto základu. Nejnověji se tento vztah nazývá anglickým slovem attachment (oddanost, příchylnost, vazba, přístupnost, láska). Autor pojmu, John Bowlby, říká: „Co se jeví důležitým pro duševní zdraví, je potřeba malých dětí zažívat vřelý, důvěrný a především kontinuální vztah se svou matkou, ve kterém nacházejí oba uspokojení.“
Když později mluví, je to mateřská řeč, různé základní návyky přijímal spolu „s mateřským mlékem“. Zdůrazňuji, poruchy ve vztahu s matkou v prvním roce a později s rodinou v celém předškolním věku (a zejména v prvních třech letech) různou měrou v dítěti zůstávají navždy. Nadměrně nedobrý attachment vede později k různým poruchám, které jsou vždy provázeny úzkostí.
Úzkost je tedy zřejmě první negativní emoční stav. Má význam signálu. Další životní události a zkušenosti potom tento základ obměňují. Buď k lepšímu, nebo horšímu, záleží na vztazích se sociálním prostředím. Tady platí: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Ale zase: Dobrému vše dobré. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. Vida, jak je lidová moudrost trefná. Opakované nebo trvalé poruchy vztahů vyvolávají úzkost, takový jedinec začíná být nedostačivý a neduživý. To jsou ty stále stonající děti, které nejsou psychicky ani tělesně otužilé a na škodliviny reagují nadměrně.
Tak například jedinci, kteří v raném dětství pocítili poruchy attachmentu, mají obtíže jednak psychické, jednak v oblasti horní části zažívacího traktu, v oblasti dýchacích cest nebo na kůži. To jsou orgány, kterými dítě bezprostředně po narození komunikuje s okolím, přírodním i sociálním.
Samozřejmě jsou zde ve hře i dědičné a vrozené faktory, instinkty. Co se týče psychiky, objevují se příznaky neurastenie, výkyvy nálady, neurózy nebo poruchy osobnosti. Vždy je doprovází úzkost, stupňující se až do panických atak, ale někdy neuvědomovaná, často deprese, pocity méněcennosti, nebo naopak agresivita. V každém případě nesoulad v mezilidských vztazích.
Člověk a společnost
Lidský člověk se tedy se společností vzájemně prolíná různými způsoby a sdílí její uspořádání, počínaje nejbližší komunitou a konče vlivy nejnověji globálními – říká se tomu civilizačně kulturní dějinná epocha. Lidský člověk historicky nejdéle žil v malé komunitě primitivním životem. Pro tento způsob života je dodnes uzpůsoben.
Od lovu divoké, často nebezpečné zvěře do dnešní kanceláře, jako způsobu zajišťování existence, je skok. Veliký. Muž z kanceláře by těžko skolil divokého kance, ale je k tomu stále vybaven příslušnými instinkty, které přebývají v nevědomí a v tělesné paměti, jako například stresová reakce. Muže v kanceláři stresuje nadřízený, a on na něj stále reaguje stresovou reakcí jako na divokého kance.
Tak, a teď k naší současné společnosti, říká se také občanský prostor. Víte, vyrostl jsem na periferii spolu s rošťáky a kluky s osobitými názory na to, co se má a nemá. Ale pravidla naší party byla jasná, měla svoji etiku a byla tvrdě dodržovaná. Proto jsme byli parta. A byla legrace, byli jsme „v pohodě“.
Kdyby mezi nás tehdy přišel kluk a choval se jako teď velká řada našich politiků, dostal by velmi brzo poučení, jak se má chovat, nebo ať vypadne. A bylo by hotovo. A zase bychom byli v pohodě, to oni by byli v nepohodě. Teď je to přesně naopak. V sedmnáctém století řekl anglický filozof, že ve společnosti, ve které nejsou dodržovány zákony, panuje „válka všech proti všem“, a jeden starořecký dramatik napsal v podobných souvislostech (přeloženo později do latiny) „homo homini lupus“ neboli člověk člověku vlkem. Víte, co je to chucpe?
To je jidiš výraz pro nehoráznou drzost. Například když se vrah obou svých rodičů dožaduje, aby soud vzal v potaz, že je úplný sirotek. Jak potom náš člověk vnímá společnost, jejíž je součástí a která mu formuje způsob života?! Ale vždyť on k její podobě svým chováním přispívá. Je to vzájemné. Nedůvěra, nezájem o druhé, pokles morálních norem, ztráta identity, nihilismus, excesy. Rozbujelý narcismus, dobré živobytí, „hrňte to na mě“.
Tak toto jsou zcela určující sociální jevy, „duch doby“. Kdysi, za dob reálného socialismu, jsem si vytvořil takovou metaforu v souvislosti s péčí o kardiaky. Kanáři. Někde jsem se dozvěděl, že za onoho času si horníci dolů brali kanáry, kteří sloužili jako signalizace. Když se objevil dusivý plyn, kanárek přestal poskakovat a zpívat a umřel. Má rychlejší metabolismus, otrava byla rychlejší. Pro horníka signál, že stačí dorazit k výtahu a vyjet nahoru.
Kardiaci byli typičtí kanáři tehdejší společnosti, která byla silně toxická. Nyní jsou to všichni ti, kteří se nechtějí nebo neumějí přizpůsobit. Říká se tomu nepřesně „civilizační choroby“. Myslím, že duch doby je opět toxický. Ony jevy jsou ve všech společnostech vždy v nějaké míře přítomné, ale běda, když se stanou normou myšlení a chování.
Způsob života
Jistě to všichni znáte, jen připomínám: Jak si kdo ustele, tak si lehne. Každý je svého štěstí strůjcem. Někdo rád vdolky, jiný radši holky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mladí ležáci, staří žebráci. Ale také: Jablko nepadne daleko od stromu. Jaká matka, taková Katka. Způsob života je vlastně ústředním tématem tohoto článku. Člověka lze nejlépe poznat podle jeho způsobu života, který je zároveň jedinečný a zároveň ho z valné části tvoří sociální prostředí té které společnosti a doby. Silně tu působí i rodinná (rodová) tradice.
Měl jsem známého v malé vesnici, kde končily všechny cesty, dál už byly jen pěšiny. Byl za socialismu jediným soukromým hospodářem a stále si vedl znamenitě. Pod nějakou záminkou ho odsoudili na rok vězení. Když přišel domů, zjistil, že ho jeho spoluobčané zcela okradli. Zásoby jídla oželel. Ale museli mu vrátit traktor, mlátičku a další zemědělské stroje.
Když se tak stalo, zašel do hospody a všem nechal nalít na oslavu svého návratu. Musel s nimi dál vycházet podle pravidel této pospolitosti, ale přitom si znovu nastolit svůj způsob života. Tvrdě pracoval, a i když jedl vydatně, zůstával šlachovitý a svalnatý, obezita opravdu nehrozila – pravda, měl trochu víc opotřebované klouby.
Psychicky byl vždy v pořádku, bez újmy přežil kriminál. Žil s přírodou, ta mu dávala obživu. Všechno uměl dělat jaksi po srsti, i když byl důsledný a jak se říká „byl svůj“. Zemřel stářím ve vysokém věku. Díval jsem se jednou večer z okna paneláku do dlouhé a vysoké řady oken jiného, vzdálenějšího.
Byl to zvláštní pocit. Plus minus v jedné hodině všichni vypínali televizory (a že jich bylo!) a světlo v těch pokojích, rozsvěcovala a zhášela se světla v kuchyních, potom na záchodech, v koupelnách, pak se rozsvítila a zhasla světla v ložnicích a pak dům zhasl, až na ojedinělá okna, celý. Ti lidé přes týden pracují v podobných podnicích, kde dostávají podobné platy, za něž si kupují podobné věci, hovoří o stejných věcech, žijí podle stejných zákonů.
Vytvářejí nebo spotřebovávají stejnou kulturu. Milují se přibližně ve stejnou dobu, stejně dlouho, podobným způsobem, dvakrát týdně až dvakrát měsíčně. A navzájem si mezi sebou přenášejí stejnou chřipku, spalničky, příušnice a špatnou náladu. Stůňou stejnými chorobami, plynoucími z jejich životního způsobu. Až do té míry jsou všichni stejní či sobě podobní. Přesto je každý radikálně jiný. Každý má jinak uspořádané nevědomí.
Diagnóza Léčení
Nejvyšší metou je kvalitní výkon diagnostický a terapeutický pomocí nejmodernější a nejkvalitnější techniky. Ale samozřejmě – člověk má duši. Když lékař cítí, že ona se nějak podílí na stonání, pošle ho k psychiatrovi. Psychiatr je odborník na psychické poruchy a nemoci. Pracuje rovněž v intencích mechanisticko-biologické medicíny.
Není odborníkem na duši. Tím je psycholog, ale zase bez medicínské erudice. Vnímám takový paradox. Každý nemocný by měl být léčen v psychoterapeutickém režimu. Sám jsem to tak dělal, když jsem byl primářem na interně, ale společnost mi v tom zabránila. Příliš mnoho věcí v péči o zdraví a její organizaci by muselo být jinak.
Pacient se maximálně přizpůsobuje lékaři. Například tím, že nezdržuje „zbytečnými řečmi“ a rovnou říká, co chce lékař slyšet, a když je inteligentní, i jak to chce slyšet. Víte, kolik mám denně pacientů, říká velké množství praktických lékařů. Nemám čas se s nimi vybavovat.
Ve své ordinaci vyslechnu tolik případů, řeknu opatrně, nevhodného chování lékaře, že je v konečném výsledku rozhodující toto, a ne jeho diagnosticko-terapeutická kvalita. Přišla pacientka, která si stěžovala na neurčité, ale dosti nepříjemné potíže. Řeknu „necítila se ve své kůži“. Občas závrati, bolesti hlavy, pocity náhlé slabosti, nucení na zvracení.
Bylo tehdy horké léto. V kině se jí udělalo nevolno, neomdlela, ale bylo jí slabo, špatně od žaludku, zvracela. Záchranka ji odvezla na jednu pražskou kliniku a tam jako první vyšetření byla gastroskopie. Když jsem s ní hovořil o problémech v poslední době, teprve po dlouhém váhání přiznala, že je vdaná, ale velice zamilovaná do přítele, a manžel je žárlivý a dokonce snad něco tuší.
Vůbec neví, jak to má řešit. Nuže, zatím se to snažilo provizorně řešit její tělo. Je nemocná, že! Problém jsme nakonec alespoň uvedli do klidu, řešit zásadně se v tu dobu nedal.
Prevence
Při všem, co jsem doposud řekl, je pochopitelné, že nemocní (i domněle nemocní) stále častěji zamíří k lidovým léčitelům. Alternativní medicína. Tento obor zahrnuje široké spektrum, počínaje lidmi nadanými, citlivými a slušnými a konče neuvěřitelně hloupými praktikami, prováděnými hloupými, ale mazanými léčiteli, často bez jakékoli etiky.
Je psychologicky srozumitelné, že někteří lidé vynaloží peníze za neuvěřitelně hloupé praktiky. Za tímto chováním je nezřídka úzkost, ti lidé jsou často nejistí, nemají se komu svěřit. A léčitel je obvykle vyslechne, dá najevo zájem a přijme i jejich bizarní představy.
Kdysi jsem spolupracoval s čínským tradičním léčitelem. Udělal jsem mu vedle sebe místo. Ukazoval mi diplom z dokončeného studia na Škole tradičního lékařství v Pekingu. Měl tam i úspěšnou zkoušku z marxismu-leninismu. Nabídl jsem pro začátek některým pacientům jeho služby. Během krátké doby měl „svoje“ pacienty a byl úspěšný. Metody přiměřené určitým poruchám.
Choval se se zájmem, korektně a zdvořile. Prevenci dělá už praktický lékař. Ale jak? Jste unavený, vyčerpaný, musíte si odpočinout. Někdy „to spraví“ neschopenka. Doporučení na rehabilitaci, masáže, vodoléčbu. Víc pohybu, jíst méně tučného, shodit pár kilo. Rotoped. Pánu bohu poručeno, říkala moje babička. Plakáty, letáčky, brožury, osvěta. Připomíná mi to kreslenou anekdotu, kde ošuntělý muž v záplatovaném kabátě na rohu prodává brožuru Jak se stát milionářem.
Onehdy mi jeden pacient, vysokoškolsky vzdělaný, řekl: Mám teď moc práce, potřebuju nějakou metodu, abych mohl rychle relaxovat. Pracoval jsem s obézními – ztracená varta. Vždy nakonec terapii nezvládnou a vjedou do starých kolejí svých životních stereotypů. Obézního způsobu života. Něco jako alkoholik. Celou svoji životní agendu převede na alkoholismus a pak už jenom neúspěšně bojuje s alkoholem.
Ponechme stranou dědičnost a podobně. Ten člověk začal pít, protože nezvládal život. Jeho životní očekávání a realita se tvrdě srazily. Nebyla síla ke zvládnutí. Terapeutický režim a prášky. On má milenku (to je téměř legitimizovaný standard vedoucích pracovníků), ona má po čase milence (ne-li dříve). Mají dítě. Určitě se objeví chronické konflikty z neuspořádaného soužití.
Ona má bolesti hlavy, on vysoký tlak. Odeslání k psychiatrovi, do poradny, prášky. Dítě vstřebává a nevědomě si osvojuje v nejranějším věku způsoby chování svých rodičů jako směrodatné pro způsob poznávání světa a vytváření intimních, láskyplných vztahů – takový to byl slušný chlapec a teď tohle. Zastřelil spolužáka.
To se nechce věřit. Ano, nechce, ale je to tak. Tablety, po kterých se hubne. Po kterých je ďábelská erekce. Které vyléčí všechno kromě hlouposti, neboť na té jejich prodejnost spočívá. A přitom, kolik energie, času a peněz chybí účinné komplexní preventivní péči. Hmm.
Hledání východisek
Dosavadní převažující postoje veřejnosti vedou ke dvěma občanským východiskům. Buď se stáhnout do ústraní a žít klidně a přirozeně. Kde na to vzít a nekrást? Takže se častěji krade. Anebo „carpe diem“, užij dne, utrhni den. Práce je nejhorší způsob, jak získat peJak níze. Potkají se přátelé.
Jak se máš? No, na to, co umím, báječně. Je tolik možností si užívat (rozlišuji od prožívat), hroužit se do egoistické slasti, kupovat si požitky, být pěnou dní. Nic mi nesmí utéct, u všeho musím být. V nejhorším máme mocnou medicínu. Na všechno jsou nějaké prášky, a když nepomůžou, nastoupí operace až po ty robustní. Jak tedy provozovat prevenci civilizačních stresových chorob? Především intervenovaně.
Praktický lékař bude zainteresován, aby jednou začas se svým pacientem, u kterého je to zapotřebí, pohovořil o jeho subjektivním zdravotním stavu a klinicky ho orientačně vyšetřil (do toho patří i změření tlaku, pulzu, některých krevních markerů apod.). V případě potřeby konzultuje psychosomatika.
Zdravotní odbory úřadů městských částí, měst, tedy místních komunit, budou organizovat průběžné akce důtklivé a účinné osvěty s kontrolovanými výsledky. Letáčky nestačí. Psychosomatika by byla zkrátka užitečná jako oficiální obor na fakultách i v postgraduálním výcviku.
Někde se už děje chvályhodná účinná osvěta, výstavba dětských hřišť, sportovních areálů, cyklostezek, prodej dietních potravin, řekl bych určitý „komunální zdravotní komfort“. Skepse: občanská společnost je neodvratně orientovaná na osobní úspěch a prospěch, kariéru, vliv, moc, peníze, slast, hodně slasti a boj „catch as catch can“, tj. ve volném stylu, pravidla si tvoříš sám. Já zde mohu pouze říci svému čtenáři: Doopravdy změnit způsob života může jen ten, kdo doopravdy chce!! On by chtěl, ale… své ordinaci říkám „bychárna“.
Biologická teorie stresu
Osvícenský způsob myšlení vyplodil vrcholy techniky a technologických postupů, dosáhl obrovského rozvoje a dále se rozvíjí. Podle tohoto myšlení je celý organismus kontrolován a řízen spoluprací a vzájemnou interakcí funkcí psychických a fyziologických funkcí nervových, hormonálních a imunitních.
Stres je určitý specifický soubor změn psychických a somatických, který připravuje člověka na zvládnutí účinku stresorů. Zvýšená činnost mozku, zvýšená ostražitost, zvýšený tlak i pulz, zrychlení metabolismu k získání volné energie, zvýšení napětí v systému pohybovém, a naopak snížení funkce ledvin, zažívacího traktu. Každý člověk má svůj „stresový orgán“ nebo funkci.
Když jsme čekali na nějakou těžší zkoušku, každý z nás měl svůj „obyčej“. Milan měl průjem, Alenu bolela hlava, Josef zvracel atd. Všichni jsme byli pod vlivem stejného stresoru. Tomuto typu stresu se říká tréma. Je užitečná, protože v ní mozek lépe pracuje.
Pak tréma přestane a jde se na pivo. To je relaxace. Když relaxace nenastane a stres trvá (třeba opakování té zkoušky), časem jeho nositel přestane ten stav vnímat a on se stane součástí jeho životního stylu. Nakrátko, ale přesto, se objeví nervozita, neklid, nespavost a těKlesné příznaky, bolesti hlavy, zažívací obtíže a podobně.
Často se obtíže vyskytují současně s působícím stresorem, stresující situací (bolesti hlavy, migréna, nesoustředěnost, poruchy paměti, poruchy spánku, bušení srdce, nepříjemné pocity až bolest kolem žaludku, náhle vzniklý průjem, časté močení, pocit únavy). Složitější jsou dlouhodobé, chronické změny.
Psychické poruchy jako neuróza, úzkostnost až trvalá úzkost, deprese, pocity chaosu, objeví se porucha osobnosti, dosud skrytá. Zrovna tak somatické choroby, jako je hypertenze, srdeční ischemie, infarkt, funkční zažívací obtíže, žaludeční nebo dvanáctníkový vřed, dráždivý tračník, kloubní a šlachosvalové poruchy či onemocnění, poruchy imunity s následujícími častými chorobami horních cest dýchacích, astma, kožní vyrážky, potravinové alergie.
A jak potom odstraňovat stres? Jedna moje známá pracovala s velkým nasazením. V téže době se léčila pro úporné bolesti hlavy. Zaměstnavatel ocenil její snahu finanční odměnou. Ona si za ni koupila „protistresový balíček“. Všeobecně řečeno, stres je výrazným a často určujícím faktorem našeho způsobu života.
Jak ho rozpoznat a jak ho léčit? Například zaměstnanci prestižní počítačové firmy. Především tam již přišli s nároky na vlastní výkon, který jim má zajistit dobrou budoucnost. Jsou úspěšní, protože takové firma potřebuje. Kdo není úspěšný, vypadne. Jak má muž mezi dvacátým a třicátým rokem života rozpoznat stres, když potřebuje pracovat, žít v nějaké partě nebo jinak se bavit, mít přítelkyni a s ní sex a ještě se dobře vyspat, případně splácet vlastní byt?
U něho život rovná se stres. Proč žehrá čtyřicetipětiletý muž, že ho do té firmy nepřijali? Je vzdělaný, má zkušenosti, je nezaměstnaný. Jeho život rovná se stres. Muž, který má dobré, ale nejisté zaměstnání a měsíčně splatnou půjčku na byt.
Již jednou byl nezaměstnaný, ale zvládl to. Žil ve stresu, ale nějak ho nebral vážně. Je to můj známý. Nějak se mu v tom bytě ne nelíbí, ale tak nějak… pořád mu připomíná tu půjčku a nejistotu, jestli ji splatí. Žijeme ve společnosti, která nás všechny oblévá stresem jak lák z okurek. Už by nám bez něj ani nechutnaly.
Člověk jako sociální zvíře
Tento pojem je dosud málo probádaný. pracuji s partnerským párem, přičemž každý svádí vinu na toho druhého, mám pro ně sdělení: Jaký šel, takovou našel, jaká šla, takového našla. Nejmodernější vědecké poznatky ukazují, že lidský člověk existuje ve společnosti jako okurka v láku a stejně tak též ve svém nevědomí. Řekl bych ve dvojjediném prostoru.
Na to první upozorňují sociologové, to druhé objevil Freud. Jedinec rozumově ví, že se někdy chová trochu nepřípadně nebo ho napadají podivné pocity či myšlenky. Ale neví, že neví, že jsou to projevy nevědomí. V současné době se v psychologii životní cesty (biodromální psychologie) mluví o zákonitém sledu životních období daných věkem. z nich předepisuje dosažení určitých dovedností a způsobů myšlení a prožívání a zároveň dává určité vývojové úkoly.
Prvním obdobím je tedy sociální uterus. Dalším důležitým obdobím je věk předškolní, někdy členěný na období do 3 a do 6 let. Velmi důležitým obdobím je puberta, tj. věk od 12 do 15 let, a adolescence od 15 do 18 až 19 let. Zajímavý postřeh najdeme v přísloví: je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Puberta. Označil bych ji jako krizové období životního vývoje.
Tolik změn: změna myšlení a chování, změny hlasu, tělesné stavby. Je to velmi náročné období, kdy jedinec hledá svoje zařazení ve společnosti a také se učí zacházet se sexualitou, která hraje významnou roli. Náhle se objeví změny pohlavních orgánů a objeví se jejich funkce, v mysli se prosazují pudové potřeby a impulzy a není lehké je dostat zpět pod kontrolu.
Vytváří si generačně jiné sociální postoje, než má generace rodičů, a vytváří si vlastní okruhy zájmů a dovedností. Aby to zvládl, musí tedy „zrát“ jeho myšlení a sebepojetí. svoji identitu a nezávislost. Celý ten vývoj je značně rozkolísaný. Proto se zde poprvé objeví psychické poruchy, obecně poruchy přizpůsobivosti. Klasická vědecká medicína jsem již uvedl, v současné době zaznamenává vědecká medicína (v náručí technologie) obrovské úspěchy. Ale…?! Ano, ale znám případ, kdy manželka přišla na návštěvu za manželem hospitalizovaným na takto skvělé chirurgii a chtěla si ho vzít na víkend domů. Ošetřující lékař jí sdělil, že musí podepsat reverz pro případ, že by se manželův stav mimo nemocnici výrazně zhoršil.
Vyděsila se, protože ani manžel, ani ona nebyli dostatečně informováni o jeho zdravotním stavu. Věděli, že je po operaci tlustého střeva pro nádor, ale byli přesvědčeni, že operace dopadla dobře. Lékař svoje počínání odůvodnil tím, že pacient v brzké době zemře. Paní se zhroutila a skončila na psychiatrii. Pacient skutečně za pár dní zemřel. Také robustní příhoda.
Klasická vědecká medicína zásadně odmítá teorii nevědomí a minimálně (pokud vůbec) vnímá člověka jako neopakovatelného jedince s lidskou duší. Tato medicína vychází z novověkého, především osvícenského způsobu myšlení, kde rozum je absolutním králem a panuje nad všemi ostatními lidskými vlastnostmi. Fyzikální zákony, které rozum vymyslel, souvisejí se slovem fysis, což je řecky příroda, jsou povahy kvantitativní a zapsány matematickou řečí.
Tyto zákony působí v objektivním světě, kde se dají stejnými objektivními metodami práce znovu vyvolat a takto ověřit. Od 17. století se věří, že lidské (živočišné) tělo má charakter složitého stroje. Existuje kniha, kterou napsal v 18. století slavný francouzský lékař La a ta se jmenuje Člověk stroj. Pojednává o lidském těle z hlediska mechanického materialismu.
Vědec, pozorovatel, experimentátor je objektivní, stojí mimo. jsem se ptal mediků, proč přidává lékař pacientovi při gastroskopii injekci anxiolytika, shodli se na tom, že jistě proto, aby to pacient lépe snášel, ale hlavně aby se nevrtěl, aby bylo možno objektivně zkoumat. Pozor! normální lidé myslíme stejně, pro nás je to normální.
Pokud budeme vědy rozlišovat na přírodní a humanistické, potom lékař vyučený v klasické, mechanisticko-přírodovědné vědecké medicíně, pracující v takto orientovaných zařízeních bude humanistické postupy podceňovat. Jednou během přestávky v přednášce mi řekl dnes uznávaný odborník: „Ta vaše psychosomatika, to jsou takové polofikce.“
Nic o ní nevěděl, ale věděl, že je špatná. Současná biologická medicína je mocensky etablovaná, a logicky proto zamítá všechno, co by ji v mocenské pozici mohlo ohrožovat. Ale vývoj probíhá i jinými cestami a současné postmoderní myšlení prosazuje, že výchozí vědecká stanoviska mají všechna stejnou hodnotu.
Připravil: MUDr. Jiří ŠavlLík,