V poslední době se hovoří velmi často o metodě chirurgického podvázání zhoubného nádoru, čímž má dojít k jeho odumření a současně prý ke vzniku protilátek vůči nádorové tkáni, které by likvidovaly metastázy. Pod tlakem veřejnosti, a zejména pod tlakem svazu pacientů a jmenovitě pana Olejára, bylo přistoupeno i ke klinickým zkouškám, které měly pacientům takto operovaným zachránit život. Bohužel, téměř všichni pacienti zatím zemřeli.
Pokládám za svoji povinnost poukázat na naprosto nepřijatelný postup určité části naší veřejnosti, představované svazem pacientů, kteří si osobují právo rozhodovat o léčebných metodách a nutit naše státní orgány k jednostrannému rozhodování o léčebných postupech při tak závažných onemocněních jako jsou zhoubné nádory. V současné době na podkladě seriózních výzkumných výsledků, získaných v renomovaných vědeckých centrech na celém světě a též na podkladě rozsáhlých léčebných zkušeností, se při léčbě zhoubných nádorů používají tři základní metody, které umožní v mnoha případech podstatné, a někdy mnoho let trvající prodloužení života pacienta. Je to chirurgické odstranění tumoru, případně jeho metastáz, cílené ozařování a chemoterapie. Podle charakteru nádorového onemocnění je otázkou volby pro onkologického terapeuta, jakou kombinaci těchto zákroků zvolí. Ve stadiu výzkumu se nachází možnost stimulace imunologického obranného systému organismu proti buňkám zhoubného nádoru, neboť tyto buňky se svojí maligní mutací staly tělu cizí a jako na takové by měl náš imunitní systém reagovat a vytvářet proti nim protilátky. Tato problematika je ovšem nesmírně složitá a v současné době plně zaměstnává tisíce výzkumných pracovníků v předních světových výzkumných ústavech. Je to jedna ze slibných cest v budoucí terapii zhoubných nádorů, ale cesta k běžné klinické aplikaci je ještě velmi daleká a složitá. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že jakékoliv klinické aplikaci musí předcházet rozsáhlá výzkumná práce, která v laboratořích a na pokusných zvířatech, OPAKOVANĚ a jednoznačně prokáže validitu nového léčebného postupu. Především se musí lékař držet hesla: Nil nocere! - Neškodit.“
To však postrádáme u tzv. devitalizace. Autoři této metody se naivně domnívají, aniž by pro to měli jakékoliv precizní laboratorní vědecké důkazy, že podvázání cév nádoru vede naprosto jednoznačně k jeho úplnému odumření a tedy zániku. Především je mylná představa, že bylo provedeno totální cévní podvázání nádoru. Nelze zcela vyřadit veškeré tzv. kolaterální cévní zdroje, které nádor nadále vyživují. Naopak, pouze částečná ischemizace (odkrvení) nádoru masivně stimuluje zbylou tkáň k mohutnému dělení a rozsevu metastáz. Kromě toho prý zanikající buňky nádoru mohou produkovat bílkoviny, které působí jako tzv. antigeny, stimulující tvorbu protilátek, a tyto protilátky prý mohou likvidovat případné metastázy. Pro takovéto tvrzení je třeba mít k dispozici důkladný imunologický rozbor, a být dokonale informován o dynamice spektra imunoglobulinů u pacienta před devitalizačním zákrokem a po něm. Měly by být přesně specifikovány nově vytvořené protinádorové protilátky a ne se pouze kojit blahou nadějí, že nějaké vznikly a že asi nějak působí. To je přímo ohromující nezodpovědnost. Dalším a nikoliv nepodstatným faktorem je ta okolnost, že odumírající, čili nekrotizující nádorová tkáň produkuje tzv. nekrotoxické látky, které působí na ostatní zdravé tkáně jako toxiny a mohou je vážně poškodit. Stačilo by, aby se pánové trochu seznámili se světovou literaturou věnovanou zhoubnému bujení a leccos by se dověděli. I o tom, jak to před léty dopadlo s devitalizací ve Spojených státech. Ale o tom všem bohužel pacienti, tedy laikové, zastánci devitalizace, nemají ani ponětí. A proto nemělo být vůbec povoleno přistoupit pod jejich nátlakem k jakýmkoliv klinickým zkouškám. Při současném stavu našeho vědeckého lékařského poznání není přece možné, aby stát umožňoval určitým skupinám prosazovat naprosto nevědecké metody pro léčení, které pacienta potenciálně poškozují a vracejí nás kamsi do středověku. Pan Olejár a jemu podobní nemají zřejmě nejmenší představy o tom, jak náročné, složité a nákladné jsou cesty lékařského výzkumu předtím, nežli objev z laboratoře přejde do klinické praxe. Není možné také připustit, aby si pacient určoval svoji léčbu. To již popíráme zásady Hippokratovy. Ministerstvo zdravotnictví by se mělo opřít o naše zákony, které zabezpečují ochranu zdraví a života občanů, a podobné pološarlatánské metody, jako je devitalizace, bez jakéhokoliv seriózního vědeckého opodstatnění, definitivně zakázat jako klinické studie a v nejlepším případě doporučit další experimentální výzkum. Je zcela správné, hájí-li svaz pacientů sociální a ekonomické nároky pacienta, které jsou stát a společnost povinny zajistit, např. bezplatnost náročných a život zachraňujících léčebných procedur, bezplatné poskytování některých život udržujících léků, jako např. léky na Alzheimerovu chorobu, účinnou ekonomickou pomoc státu některým skupinám pacientů, např. diabetikům, atd. To vše by mělo tvořit náplň jejich činnosti. Ale ponechat pacientům na volbě, zdali si místo osvědčených metod zvolí ke své léčbě pološarlatánské metody, je přímo společensky nebezpečné. Žádný pacient, laik neví a nemůže vědět, zda je jeho rozhodování medicínsky správné či nikoliv, poněvadž mu k tomu chybí adekvátní znalosti, a pouze tápe. Je to stejně nesmyslné, jako když jakýsi obskurní spolek, který se honosně označuje „Paracelsus“, požaduje zrušení zákonem zaručeného povinného očkování dětí, a to z toho důvodu, že prý očkování svými komplikacemi děti údajně poškozuje. Je naprosto nepřípustné, aby v 21. století primitivní a laické naivní představy narušovaly odborný a vědecky fundovaný přístup k léčbě závažných společnost ohrožujících onemocnění. A bojovat například proti pokusům na zvířatech a přitom provádět pokusy na lidech, jak je tomu v případě devitalizace, je společenská absurdita.
Prof. MUDr. Jaromír VAŠKŮ, DrSc., Haló noviny, 2.9.2002
Autor je členem New York Academy of Sciences, laureátem Akutsovy ceny (Tokio)