V hodinách psychologie se věnujeme teoreticky problematice doprovodu rodičů po perinatální ztrátě několik hodin. Je probírán proces truchlení, práva rodičů po perinatální ztrátě, možné rituály a intervence, které umožní rodičům rozloučit se s dítětem, podpoří uvědomění si reálnosti dítěte a jeho ztráty a napomáhají započetí procesu truchlení. V hodinách cvičení se při supervizi odborné praxe formou Balintovské skupiny věnujeme problematice perinatální ztráty. Především fáze „fantazií“ pomůže studentkám vcítit se do prožitku rodičů, dochází k největšímu rozvoji empatie a přirozeně z fantazií vyplývá i to, co žena po porodu mrtvého plodu potřebuje, co očekává od zdravotníků a jak mohou být přání žen a rodičů rozdílná. Zároveň je pro studentky tato metoda i prostředkem duševní hygieny, možností sdílet společně tíživé pocity smutku a bezmoci v neohrožující atmosféře.
V loňském akademickém roce jsme zařadili do výuky též besedu s maminkami ze sdružení rodičů Dlouhá cesta, které vzniklo v roce 2005. Pod tímto sdružením vznikl projekt Prázdná kolébka, ve kterém se od roku 2007 sdružují a podporují navzájem rodiče, kteří prožili perinatální ztrátu.
Předsedkyně sdružení Martina Hráská a členka sdružení Petra Hartová přijely besedovat se studentkami, přiblížit jim problematiku ztráty z druhé strany, tzn. z pohledu matek. Studentky měly možnost klást řadu otázek, dotazovat se na potřeby rodičů, jejich přání a očekávání, která se týkají zdravotnické péče a komunikace s nimi. Myslím, že teprve toto setkání studentek „tváří v tvář“ s někým, kdo zažil tuto těžkou ztrátu, prolomilo ostych a tabu. Zároveň si ověřily, že doporučení a pravidla v psychosociálním doprovodu rodičů po perinatální ztrátě, které probíraly ve výuce, nejsou jen „výmyslem“ teoretiků, ale také přáním rodičů. Maminky z Prázdné kolébky vyjadřují svá přání a podporu ostatním rodičům, které potkal stejný osud, ve svém letáku (dostupný na www.dlouhacesta.cz), povzbuzují je k rozloučení se s miminkem a informují o právu rodičů vytvořit si na dítě památku (fotografii, otisk ručky/nožky apod.). Že studentky prošly kvalitní přípravou, se nám potvrdilo, když po svém návratu z další odborné praxe jedna z nich napsala:
„Setkání s maminkami z projektu Prázdná kolébka nás ovlivnilo více, než si možná ony samy uvědomují. Já sama jsem si význam tohoto setkání uvědomila až ve chvíli, kdy jsem se na své letní praxi setkala se svojí první klientkou, která přišla s diagnózou ,mrtvý plod‘. Již od prvního okamžiku jsem věděla, že přichází chvíle, kterou nikdo z nás nechce zažít. Na porodní sál přišla paní ve 38. týdnu těhotenství, která již od předchozího dne nepociťovala pohyby plodu, jež nebyly následně nalezeny ani na kardiotokografickém (CTG) záznamu. Na ultrazvukovém vyšetření jí musel s lítostí lékař oznámit, že její miminko již nežije. Žena již po nezachycení srdečních ozev CTG přístrojem plakala a věděla, že miminko je mrtvé. Volala tedy manželovi, aby za ní do porodnice přijel, že se bude porod vyvolávat. Porodní asistentky mě pověřily péčí o tuto ženu. Byl to pro mě nepříjemný úkol, protože jsem se cítila nejistá. Nikdy jsem porodem neprovázela ženu, která rodí mrtvý plod. Porodní asistentka, která se měla o paní starat, nechtěla na pokoj chodit a ani se o porodu mrtvého plodu se mnou bavit.
Rodičce byly naordinovány léky spolu s epidurální analgezií. Byla provedena dirupce vaku blan. Během první doby porodní, než přijel manžel, jsme si povídaly. Žena mi vyprávěla, jak méně cítila pohyby už den předtím, bála se a stále plakala, cítila vinu za smrt svého dítěte. Když manžel přijel, pokoj jsem opustila a nechala rodičům soukromí. S manželem rodičky jsem mluvila o samotě jen chvilku, hlavně o důležitosti rozloučení se s dítětem, a poskytla pár rad, jak se s dítětem rozloučit. Muž souhlasil a chtěl to ženě navrhnout sám.
Lékař byl zavolán až k samotnému porodu, který proběhl bez komplikací. Narodil se chlapeček. Chování lékaře bylo velmi chladné, odcizené. Na ženu téměř nemluvil. Po porodu placenty ihned odešel bez jakéhokoli rozloučení. Po odchodu lékaře jsem se ženy zeptala, zda si chce dítě pochovat, nechtěla. Zeptala jsem se tedy otce dítěte, který si dítě pochovat chtěl, sedl si vedle ženy do křesla a žena se odvrátila. Mluvila jsem s otcem o tom, jak má chlapeček černé vlásky a drobnou ručičku, že ji můžeme na památku otisknout a ustřihnout pramínek vlasů, souhlasil. Poté, co jsem přišla zpět na pokoj, byla žena již otočená k manželovi a společně dítě hladili a plakali. Asi po dvaceti minutách zazvonil zvonek, žena chtěla propisku a napsat na kartičku s otiskem ručičky i jméno pro chlapečka, které sama vybrala. Dopsaly jsme společně i míru a váhu dítěte. Při převozu ženy na oddělení jsme se rozloučili. Manžel mi poděkoval, řekl, že s manželkou ztrátu syna zvládnou.
Sama jsem si celou situaci uvědomila až při cestě v autobuse, kdy jsem si celý porod přehrála v paměti. Dnes vím, že pokud přijde další taková situace, budu zase o něco statečnější a budu více komunikovat s maminkou. Nebudu mít strach říct jí, aby plakala, když má potřebu, neobviňovala se, řekla si o pomoc ve svém okolí, a řadu tolik důležitých věcí, které člověk cítí, ale nedokáže je vyslovit. Na ženu nikdy nezapomenu, ani na jejího syna. Tímto bych chtěla poděkovat sdružení Dlouhá cesta, že nám ve škole umožnilo setkání s členkami Prázdné kolébky. Nechaly nás nahlédnout do svého života, a tak lépe pochopit a zvládnout situaci porodu mrtvého plodu nebo úmrtí miminka krátce po porodu. Děkuji za celý obor porodních asistentek Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni.“
O autorovi: Mgr. Kateřina Ratislavová1, Mgr. Lucie Kašová2 odborná asistentka1, vedoucí Katedry ošetřovatelství a porodní asistence2, Fakulta zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni (ratislav@kos.zcu.cz)