Dyspinxie negativně ovlivňuje pacientův výtvarný projev. Jak poruchu kreslení poznáte?

Specifické poruchy učení

Dané označení se používá pro poruchy, které žákům a studentům způsobují problémy v rámci vzdělávacího procesu. Pro pacienty, kteří se s některou ze specifických poruch učení potýkají, jsou typické nedostatečně vyvinuté schopnosti v konkrétní oblasti, což jim následně způsobuje výukové potíže. Postiženi přitom mohou být lidé všech intelektových skupin.

Typy specifických poruch učení:

• dyslexie – specifická porucha čtení, která se vztahuje na schopnost rychlého a přesného čtení nebo třeba na schopnost porozumění psanému textu,
• dysgrafie – specifická porucha psaní, která se projeví v grafické formě pacientova projevu (řazení písmen, napodobování tvaru písmen, rychlost psaní),
• dysortografie – specifická porucha, která má na svědomí obtížnější osvojování pravopisu (hláskování, interpunkce, gramatická pravidla),
• dyskalkulie – specifická porucha počítání a matematických dovedností,
• dyspraxie – specifická porucha motorických funkcí, která způsobuje narušení pohybového vývoje a problémy při získávání komplexních pohybových dovedností,
• dysmúzie – specifická porucha, která nepříznivě ovlivňuje pacientovy hudební schopnosti,
• dyspinxie – specifická porucha postihující pacientovy výtvarné dovednosti, která má negativní vliv především na kresbu. [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Co je dyspinxie?

Mezi nejméně známé poruchy učení v současné době patří dyspinxie, která je definována jako specifická vývojová porucha kreslení. K jejím typickým projevům se přitom řadí nízká úroveň kresby, obkreslování či rýsování, dále pak neobratná práce s tužkou, pastelkou, perem a fixem, omezené chápání perspektivy nebo třeba potíže v oblasti jemné motoriky.

Slovo dyspinxie údajně pochází z latiny, kde termín „pingere“ znamená malovat a výraz „pinxi“ znamená namalovaný. Jedná se přitom o poruchu, která v pedagogicko-psychologické praxi nebývá příliš často diagnostikována a v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10) není zakotvena vůbec. Přesto může pacienty nepříjemně potrápit. [7, 8, 9, 10]

Jaké má dyspinxie příčiny?

Ačkoliv se na seznamu specifických poruch učení dyspinxie většinou vyskytuje spolu se známějšími problémy, jako je třeba dysgrafie nebo dyslexie, ve skutečnosti jí lidé nevěnují příliš mnoho pozornosti. V zahraniční literatuře proto zmínka o dané poruše mnohdy zcela chybí a často se o ní nehovoří ani v našich končinách.

Pokud jde o to, co konkrétně může být za rozvoj dyspinxie zodpovědné, svou roli zde údajně hrají různé faktory. Na pozadí tohoto stavu přitom stojí buď porucha ve vizuální oblasti (tedy dysgnosie), nebo porucha v motorické oblasti (dyspraxie), ale existují i případy, kdy jsou narušeny oblasti obě nebo dochází k jejich integraci.

Podle Matějčka je dyspinxie zároveň jedním z příznaků lehkých mozkových dysfunkcí, a proto se při jejich diagnostice typicky používají testy, které zkoumají pacientovy schopnosti v oblasti kresby. Zároveň říká, že pacient trpící touto poruchou není schopný kresebně napodobit vybrané sestavy čar a ploch, které by nejprve musel analyzovat a teprve poté reprodukovat. Celý projev pak působí primitivním (a někdy dokonce bizarním) dojmem. [11, 12, 13, 14]

Jaké má dyspinxie projevy?

Dyspinxie obecně představuje neschopnost zobrazit vybrané předměty nebo jevy tak, aby to bylo adekvátní vzhledem k aktuálnímu věku a schopnostem pacienta. Ten nedokáže své trojrozměrné představy přenést na dvojrozměrný papír a znázornit kresbou, ale problémy mu činí také obkreslování podle předlohy nebo rýsování.

Kromě toho navíc pacienti s dyspinxií mívají problémy s pochopením perspektivy. Jejich kresby pak většinou bývají chudé a schematické, přičemž na první pohled mohou připomínat pouze směs nedokonalých tvarů nebo shluk geometrických obrazců. Vzhledem k jejich primitivní úrovni tak věkově odpovídají spíše mladším jedincům.

Například u kreslených postav bývají patrné zjevné disproporce jednotlivých částí těla, přičemž obecně dochází ke špatnému propojování tahů (části těla na sebe nejsou napojené tak, jak by měly být), vynechávání detailů nebo vyčmárávání vybraných oblastí. Dítě také mívá problém dobře si rozvrhnout kreslicí plochu a postava má většinou v prostoru nápadnou polohu.

Také se zde ovšem projevuje spojitost jednotlivých poruch (dyspinxie se většinou neobjevuje osamoceně), protože dítě, které se není schopné naučit správně psát, zároveň nemůže být dobré ani v kreslení. Pacienti pak například špatně drží a používají kreslicí potřeby a jejich úchop bývá křečovitý a neobratný, což způsobí, že jednotlivé tahy na papíře jsou tvrdé a nejisté.

Neschopnost zobrazit vybraný objekt či jev nebo napodobit určitou kompozici ovšem spočívá i v tom, že dítě jen s obtížemi usměrňuje pohyb ruky při kreslení. Je pro něj těžké měnit směr čar a zachovávat linie, které odpovídají předloze, často přetahuje a není schopné dodržet vybarvovanou plochu. I přes všemožné gumování a opravování přitom pacient není schopný dosáhnout požadovaného výsledku.

Možné příznaky dyspinxie:

• nízká úroveň kresby, obkreslování a rýsování,
• neobratnost v oblasti jemné motoriky,
• neobratnost při používání kreslicích potřeb,
• křečovitý úchop tužky a „rytí“ do papíru,
• problémy s chápáním perspektivy,
• potíže se správným rozčleněním plochy papíru,
• nápadné disproporce kreslených předmětů a postav,
• opomínání podstatných detailů při kreslení,
• nedokonalé či bizarní tvary,
• roztřesené, přerušované nebo dvojité linie.

Jelikož i přes veškerou energii, kterou pacient do kreslení vloží, obrázek nikdy nevypadá tak, jak by si představoval, postupem času většinou rezignuje a přestává se snažit. Z výsledku totiž obvykle není příliš patrné, co přesně chtěl tvůrce vyjádřit, což se pak často pojí se zklamáním nebo dokonce i s posměchem ze strany okolí. Důsledkem proto obvykle bývá negativní vztah ke kreslení a jiným výtvarným aktivitám. [15, 16, 17, 18, 19]

Diagnostika dyspinxie

Kreslení i další výtvarné aktivity jsou pro děti v předškolním i školním věku velice podstatnými činnostmi, jelikož pomáhají rozvíjet psychické i motorické funkce a zároveň se stávají jedním z prostředků k sebevyjádření. U některých jedinců se pak jedná o oblíbený způsob projevování emocí a navíc jde o alternativní styl komunikování s okolním světem.

Jelikož se specifické poruchy učení u pacienta často kombinují a dyspinxie se téměř nikdy neobjevuje osamoceně, někdy bývá složité odhalit, s jakým typem obtíží se člověk vlastně potýká. Rozpoznání problémů v raném věku je ale velice podstatné, protože pouze tak je možné zahájit správně cílenou intervenci a pomoci pacientovi rozvíjet jeho schopnosti.

Pokud učitel, rodič nebo jiný člověk, který je pacientovi blízký, zaznamená, že úroveň kresby neodpovídá aktuálnímu věku dítěte, přestože jeho rozumové schopnosti jsou v normě, následovat by mělo vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Zdejší pracovníci pak mohou pomocí specializovaných testů určit, zda se skutečně jedná o dyspinxii.

V rámci diagnostiky hrají kromě jiného svou roli například testy obkreslování, kdy se pacient snaží napodobit předlohy, které má před sebou, přičemž postupuje od jednodušších námětů k těm složitějším (kruh, trojúhelník, hvězda a podobně). Podle toho je pak možné poznat, jaká oblast je nedostatečně vyvinutá, nebo zda se jedná o kombinaci několika problémů.

Důležité je konzultovat s dítětem, zda je s výsledkem spokojené a nakreslilo obrázek stejně jako předlohu, nebo v čem se případně liší. Pokud to umí správně posoudit, problém je nutné hledat v oblasti motoriky. Jestliže není schopné rozpoznat rozdíly, nejspíš se jedná o problém v oblasti zrakové percepce. Na základě této diagnostiky je potom možné určit konkrétní metodické postupy, které pacientovi s jeho obtížemi pomohou. [20, 21, 22, 23]

Reedukace dyspinxie

Výtvarná výchova je nedílnou součástí školní docházky. Pokud se učitelé rozhodnou výkresy svých žáků známkovat a mají ve své třídě někoho, kdo trpí dyspinxií, měli by k jeho poruše vždy přihlédnout. Rozhodně není dobré dítě obviňovat za to, že se málo snaží, jeho práci hanit a neustále mu dávat pětky, protože by ho to mohlo pouze demotivovat.

Naopak se obecně doporučuje neklást na pacienta s dyspinxií přehnané nároky a ve výtvarné výchově volit spíše jiné techniky, než je samotné kreslení. Každý žák by měl přitom dostat prostor k individuálnímu vyjádření, a to jakýmkoliv způsobem si bude přát. Kromě toho je pak samozřejmě dobré pacienta motivovat a za jeho snahu ho ocenit, i když výsledek úplně neodpovídá očekávání.

Po rozpoznání problémů a možných příčin lze také zahájit vhodnou intervenci, do které by se měla zapojit nejen škola, ale také rodina dítěte nebo další osoby, které mají na jeho výchovu vliv. Ke každému pacientovi je navíc potřeba přistupovat individuálně, tedy na základě jeho schopností, dovedností, aktuálních možností a potřeb.

Náprava dyspinxie pak obvykle spočívá v rozvíjení jemné motoriky, přičemž existuje obrovské množství způsobů, jak to provést. Sem patří například různé uvolňovací cviky, navlékání korálků, skládání stavebnic a puzzle, hra s míčky nebo třeba motivované cviky s prsty (luskání, drobení, stahování a roztahování…). Kromě toho je ale dobré rozvíjet také zrakové vnímání.

V oblasti vlastního kreslení mohou pomoci různé techniky, a proto je vždy nutné pracovat s pacienty individuálně. Někomu pomůže zaměřit se na estetickou rovinu, zatímco u jiného je potřeba soustředit se na kognitivní oblast nebo třeba na procvičování grafomotoriky. Kresby je pak vhodné zakládat a postupně sledovat pokroky, kterých pacient dosáhl.

Při intervenci je nutné stimulovat dítě ve třech rovinách psychického vývoje, které se na kreslení podílejí, což je konkrétně rovina motorická, kognitivní a afektivní. Zároveň je ovšem vždy nutné dbát na to, aby se z kreslení a tvoření něčeho nového nevytratila radost a nestala se z toho pro pacienta pouze povinnost. Výtvarný projev by totiž pro dítě měl být oblastí, kde si může dovolit být spontánní. [24, 25, 26]

Zdroje: wiki.rvp.cz, pedagogika.skolni.eu, csppke.sk, dspace.cuni.cz, theses.cz, volnocasuj.cz, wikisofia.cz, pf.ujep.cz