Zhroutil se v letadle, které ho dopravovalo z nitra pralesa do nemocnice v Nairobi. Zvracel černou krev, byl poset modřinami, krev mu tekla i z očí. Přesto dokázal nasednout do taxíku. Každá jeho slza v tu chvíli obsahovala okolo sta miliónů vysoce nakažlivých částic viru.
V nemocnici muž omdlévá. Mladý lékař mu otvírá ústa, aby mohl zasunout laryngoskop. Nebere si rukavice a jeho ruce jsou vzápětí obaleny černým tvarohem. Pacient zvrací, část zvratků zasahuje lékařovy oči a ústa. Pacient umírá třetí den po příjezdu do nemocnice. Jeho kůže v tu chvíli připomíná kaši, jež puká při sebemenším doteku. Šest dní poté pociťuje mladý lékař prudkou bolest v zádech. Diagnóza: filovirus (nitkovitý virus) Marburg. Své jméno dostal třináct let před touto tragédií, roku 1967, podle německého města, kde byl virus poprvé diagnostikován. Právě do Marburgu, do Böhringových laboratoří, byli přivezeni kočkodani zelení z Ugandy. Jejich ledviny měly sloužit k výrobě očkovací látky proti dětské obrně. Jedno ze zvířat kouslo laboranta, ostatní se nakazili při pitvách a přípravě tkání z postižených zvířat. Zemřelo sedm lidí z 29 nakažených. V takřka stejné době se obdobná tragédie s opicemi ze stejné zásilky odehrávala ve Frankfurtu i v Bělehradě, kde se laborantka píchla o rozbitou zkumavku. Virus, který se vynořil odkudsi z hlubin afrických pralesů, se ocitl přímo v srdci Evropy. Bylo to o fous. Na marburg, stejně jako na jeho ještě agresívnější sestřenky různých kmenů filoviru Ebola, totiž neexistuje žádný lék.
Ebola
„Tu říčku byste přeskočila o tyči,“ říká doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc., náš přední virolog, který již v 80. letech pracoval v severním Zaire ve 14 vesnicích postižených ebolou a mimo jiné i roku 1995 v třísettisícovém Kikwitu, kde zuřila epidemie eboly po několik měsíců. Řeka Ebola, jejíž vody časem vtékají do řeky Kongo, protéká skrytě dešťovými pralesy severního Zaire. Tam šel místní učitel na dva dny lovit opice. Při návratu se mu udělalo špatně. Ty příznaky mu byly povědomé. Malárie, mihlo se mu hlavou. Takže se šel postavit do fronty před nemocnici v Yambuku a čekal na injekci. „Denně tam ošetřili okolo tří set lidí,“ vzpomíná docent Ježek. Ačkoli nemocnici vedly belgické řádové sestry, pro všechny pacienty měly jen pět stříkaček a hrstičku jehel. Ty vyvařovaly až večer. Pro porovnání: Kikwit je počtem obyvatel roven moravské metropoli Brnu. Psal se rok 1976, v tu dobu nebylo ještě nic známo o viru Ebola ani HIV. Do týdne onemocnělo mnoho domorodců, především ti, kteří čekali ve frontě spolu s učitelem. Podle prvních příznaků se lékaři domnívali, že jde o epidemii břišního tyfu. Volali o pomoc do hlavního města Kinshasy. Tam odeslali i několik onemocnělých belgických řeholnic. Tyfus je velmi závažná choroba, proti ebole se s ním ale umíme v pár stovkách ohraničených případů vypořádat. Kinshasa má podle posledních odhadů okolo pěti miliónů obyvatel. Snad se udál malý zázrak. Nákaza se nerozšířila dál. „Do Yambuku přiletěla pomoc s bednou vakcíny proti tyfové infekci. „Bohužel tato akce roznesla infekci po dalších 55 vesnicích podél říčky Ebola,“ říká Ježek. Počty užívaných stříkaček a jehel byly stále pranepatrné. Ze sedmnácti zaměstnanců nemocnice v Yambuku jich třináct onemocnělo a jedenáct zemřelo. Měsíc předtím vypukla epidemie v jižním Súdánu. Také ebola, ale mírnější sestřenka jiného kmene, ačkoli ohniska nákazy od sebe byla vzdálena jen 300 kilometrů.
Zákeřný zabiják
Nemáme tušení, jak ebolu léčit. Zatím neznáme ani její zdroje, ani přenašeče. Francouz, který takřka zavlekl marburg do centra Nairobi, se zřejmě nakazil v obří jeskyni Kitum poblíž hory Mount Elgon. Sem chodí sloni loupat kly minerální látky, jež jim chybějí, hnízdí tu tisíce netopýrů, uchylují se sem stovky druhů zvířat a spousty brouků a dalšího hmyzu včetně komárů. Kousl ho netopýr? Řízl se o minerál potřísněný močí nějakého zvířete? Sedm let po Francouzovi se stejné příznaky objevily u desetiletého dánského chlapce. Přijel na prázdniny do Keni a štípal si minerály v kitumské jeskyni. Po deseti dnech strašného utrpení zemřel na marburg. Doslova vykrvácel pod kůži. Několik měsíců poté se do Kitumu vypravila expedice, jež měla zjistit, kdo je přenašečem marburgu. Umístili zde klece plné pokusných zvířat přímo pod kolonie netopýrů, sbírali brouky, všechny exkrementy. Výsledek? Naprosto zdravá zvířata se zde celé týdny jen nudila. Z odchycených 70 000 exemplářů bodavého hmyzu nebyl přenašečem marburgu žádný jedinec. Nepodařil se ani lov na ebolu, kdy byly podniknuty pokusy se stovkami primátů. Žádný z léků neměl na virus jakýkoli účinek, zemřely všechny pokusné opice naočkované ebolou. Marburg a ebola jsou zákeřné i tím, že přežívají v lidském organismu ještě dlouho po uzdravení. „V roce 1967 veterinář, který nákazu marburgem přežil, infikoval svou ženu skoro tři měsíce po uzdravení; v jeho semeni dosud přežíval zákeřný virus,“ říká Ježek. Jedním z opatření jeho týmu při ebolové epidemii v Kikwitu bylo proto rozdání kondomů těm šťastným, kdo ebolu přežili.
Restonský šok
Až do roku 1989 se předpokládalo, že ebola je čistě africkou záležitostí a že se tento virus nepřenáší vzduchem. Každým rokem se do Spojených států přiváží zhruba 16 000 opic, užívaných k nejrůznějším pokusům a výzkumům. Bývají měsíc v karanténě, pokud je vše v pořádku, umisťují se do opičinců. Město Reston, 16 kilometrů západně od Washingtonu, DC. Do střediska bylo přivezeno sto opic odchycených v dešťových pralesích poblíž filipínského Mindanaa. Již za pár dní začínají primáti umírat za záhadných příznaků. Veterinář zasílá části orgánů uhynulých opic virologům. „Tu slezinu zabalil jak párek v rohlíku, do kusu alobalu, ze kterého už to začalo kapat,“ vzpomíná přední americký virolog Peter Jahrling, přítel docenta Ježka. Jak podotýká plukovník Nancy Jaaxová: „Nechte opici s ebolou jeden den v pytli a obdržíte pytel opičího vývaru.“ Všechny orgány těch, kdo zahynuli na marburg nebo ebolu, totiž doslova před očima kapalní. „Ještěže to není marburg,“ zažertoval tehdy Jahrling. Provedl testy s krví uhynulých opic a s krví doktora Musokeho (virus Marburg), pana Boniface (Ebola Súdán) a ošetřovatelky Mayingy (Ebola Zaire). V tu chvíli jej veškeré žerty přešly. Krev uhynulého opičáka reagovala pozitivně na ebolu. Nový typ! Nikoli Súdán, nikoli Zaire! Kmen byl pojmenován jako Ebola Reston. Přijelo vojsko a vyhladilo kompletně celý opičinec. Pro virology nebyla šokem jen skutečnost, že se před branami hlavního města Spojených států objevil tento zabiják. Onemocněly totiž i opice, jež byly prokazatelně zcela zdravé, beze styku s nemocnými. Jinak řečeno, nákaza se musela přenést jinou formou než osobním kontaktem zvířat. Takže nejspíše vzduchem.
Lékaři z Marsu
„Po vesnicích jsme jezdili bez jakékoli ochrany,“ vzpomíná docent Ježek na epidemii Eboly-Z v Kikwitu. „Umíte si představit, jak bychom ještě zesílili paniku mezi lidmi, kdybychom se tam vynořili ve skafandrech jako Marťani? Všichni by se rozutekli, epidemie by se šířila jako požár a my bychom se nic nedozvěděli.“ Tvrdí, že na strach ani nebyl čas. „První dny jsme spali dvě tři hodiny.“ V nemocnici a laboratoři si samozřejmě oblékal ochranný oděv, masku i obličejový štít. „Dodnes není prokázáno, že se ebola přenáší i vzduchem, ale určitě bych nechtěl být tím, na kom se dokáže, že to možné je.“ Pravda je, že poté, co sedm let přespával v Indii i v leprosáriích, si připadá bacily a viry dostatečně promořen. První případ v Kikwitu byl nejspíše u místního uhlíře, měl krvavou stolici. Po týdnu zemřel. Postupně vymřela jeho rodina i sousedé. Následoval laborant nemocnice, opět v podezření na tyfus a prasklé střevo. „Bylo u toho šest lidí, když jej otvírali,“ vzpomíná Ježek. Druhý den operovali pacienta znovu kvůli dramatickému zhoršení stavu. Dalších šest lidí nového operačního týmu se nakazilo. Infikovaní lékaři a sestry roznesli virus po celé nemocnici. „Onemocnělo 315 osob, z nich okolo osmdesáti zdravotníků. Bohužel 250 našich pacientů jsme pohřbili,“ říká Ježek. Když přijeli do Kikwitu, nebyly tam latríny, voda, elektřina, nebyly léky, ochranné prostředky ani jídlo. Ještě poté, kdy se začali zdravotníci chránit, tři zemřeli. Tady se docentu Ježkovi zlomí hlas: „Všechny jsem znal, pracovali jsme bok po boku.“ Jedna sestřička si i přes dvě vrstvy rukavic propíchla prst. Druhá si bezmyšlenkovitě utřela infikovanou rukavicí oko, do kterého jí za tropických veder neustále stékal pot. „Kolega odložil fonendoskop vedle pacienta, zřejmě tam byly nějaké zvratky, pak si fonendoskop nasadil. a v uchu měl vřídek,“ vzpomíná Ježek. Malá ranka stačila k smrti.
Oceán stromů
Jak je možné, že se nikdy nic nevědělo o ebole či o AIDS? „Letíte tisíce kilometrů nad pralesem, pod vámi jen zeleň. Cesty vedou jen po okraji pralesů, tady jsou iosady,“ říká doc. Ježek. Lovci vnikají maximálně dvacet třicet kilometrů do tohoto zeleného oceánu. Kolem osad jsou zahrady a pole, pak sekundární les, který vznikl po kultivaci člověkem. Teprve za ním začíná pravý deštný prales. Nikdo neví, co tam je, jaká zvířata a neznámé choroby dosud v pralesích žijí. AIDS i ebola se poprvé objevily ve chvíli, kdy se začaly pralesem prosekávat cesty a lesy měnit na pole, kdy se napříč střední Afrikou vybudovala dálnice, nyní přezdívaná na dálnici AIDS. Neznámé zabijáky a člověka už neodděluje zelená, neprostupná bariéra. Mstí se příroda za vraždu stromů? Mstí se opice těm, kdo jim způsobují nezměrné utrpení v laboratořích světa tím, že umožňují ebole a marburgu, pravděpodobně i viru HIV, průnik do civilizovaného světa? V dešťových pralesích v podstatě jiné maso než opičí není. Jedí je tam všichni. „Můžete si vzít konzervy na týden, maximálně na dva, pak prostě jíte to, co místní,“ říká docent Ježek. Obdobně jedl v Mongolsku (kde se snažil osm let vymýtit brucelózu, tularémii, záškrt a další smrtelné choroby) sviště, kteří jsou přenašečem dýmějového moru obdobně jako prérijní psi v Americe.
Zkřížené viry
Roku 1992 emigroval do Spojených států Uzbek Kanatjan Alibekov, zástupce ředitele podniku Biopreparat. V tu dobu totiž přestal tehdejší ruský prezident Boris Jelcin uvolňovat stamilióny rublů pro tyto podniky. Alibekov pod přísahou před Kongresem USA tvrdil, že v padesáti závodech Biopreparatu se vyráběly nejen léky a očkovací látky, ale i biologické zbraně, konkrétně antrax, mor, neštovice, tularémie i vozhřivka. Podle Alibekova se údajně sovětští vědci pokoušeli přenést genetický materiál eboly do viru neštovic. „Výsledný virus by teoreticky mohl být stejně snadno přenosný jako chřipka, tedy kapénkami,“ říká docent Ježek. „Pak už by šlo o statisíce případů. Zvládli bychom desítky, snad stovky nakažených, ale chřipce podobnou epidemii eboly, to už ne.“ Lze snad doufat, že mutant by ztratil hodně ze své účinnosti, obdobně jako by nejspíše skončily pokusy rekombinovat venezuelskou koňskou encefalitidu s virem eboly. „Ale už to, že to vůbec někdo zkouší, je krajně znepokojivé samo o sobě,“ říká Ježek. Odborníci se neméně obávají pokusů vytvořit viry běžných infekcí, které jsou rezistentní na antibiotika nebo vakcíny. „Je nutné dát především peníze na důsledná školení i terénních lékařů, aby byli schopni rychle stanovit diagnózu, tím se zachrání nejvíce lidských životů,“ apeluje Ježek. Několik desítek tisíc vědců z Biopreparatu v bývalém Sovětském svazu ztratilo práci a velké příjmy. Řada jich odešla do USA a Velké Británie. Kde skončili ti ostatní? „Jaké recepty si odnesli v mozku? A jaké zkumavky po kapsách?“ ptá se docent Ježek. Odhaduje se, že v současné době nejméně 17 států podporuje utajený výzkum a výrobu biozbraní.
K smrtící nákaze je potřeba:
* 20 000 spor antraxu čili sněti slezinné
* 5 až 10 částic varioly čili černých neštovic
* 2 až 3 částice eboly
Variola
Prvním zabijákem lidstva, kterého se podařilo lidstvu vymýtit, byly černé neštovice. Posledních fází celosvětového programu Světové zdravotnické organizace na vymýcení černých neštovic se zúčastnili ve velké míře i českoslovenští lékaři. „Puchýřky, které vidíte po těle, se nacházejí v jícnu i dýchací trubici,“ vysvětluje Ježek. „Každý nádech, každý lok nepředstavitelně bolí. Do poslední sekundy si uvědomujete, co se děje.“ Nemocní mají tyto vřídky i v očích, pokud přežijí, často bývá následkem slepota. Na černé neštovice ještě koncem 60. let ročně umíraly dva milióny lidí. Nedají se totiž v podstatě léčit – šancí je jen očkování. Vakcíny ochrání zdravé, pomohou ještě čtvrtý až pátý den po nakažení. Pak už se nedá nic dělat, lék neexistuje. „Umíte si představit očkování v Indii? Museli jsme být rychlejší než infekce.“ V Indii je více než půl miliónu vesnic a zhruba 3000 měst, jejichž obyvatelstvo bylo nutno ochránit. V terénu se zahraničními lékaři spolupracovalo přes sto tisíc vakcinátorů, sedm tisíc místních lékařů a 28 000 pomocných zdravotních pracovníků. Téhle armádě velel „generál“ Ježek. „Ještě v roce 1975 jsme v Biháru za jediný měsíc proočkovali 11 000 vesnic, lidi jsme už nepočítali,“ vzpomíná Ježek. Naštěstí tehdy nebyly žádné převraty ani sucho, lidé příliš necestovali, šíření neštovic se zpomalovalo. Lékaři byli rychlejší než neštovice. Ty tento závod prohrály. Tři roky poté na neštovice v Somálsku onemocněl poslední člověk. Roku 1980 doporučila Světová zdravotnická organizace (WHO), aby se přestalo s celoplošným očkováním. Neštovice byly vykořeněny z povrchu Země. Bylo to v letech, kdy se hrozba nukleárního vyhlazení stávala příliš hrozivou a velmoci opouštěly intenzívnější výzkumy biologických zbraní. Tehdy ale nikdo netušil, že bude existovat bioterorismus.
* Ebola a její sestřenky a bratranci:
Marburg – poprvé se objevil roku 1967 v Německu. Úmrtnost je asi 65 procent. Roku 1999 se virus Marburg vynořil ve zlatokopeckých dolech v Kongu, onemocnělo 72 lidí, počet mrtvých není znám. Roku 2000 z 16 onemocnělých zemřelo osm lidí.
Ebola-S – izolována poprvé roku 1976 v Súdánu. Z 284 nemocných nepřežilo 151. Virus se vynořuje ob dva či tři roky, úmrtnost je asi 50 procent.
Ebola-Z – o měsíc později v Zaire. Nejnebezpečnější z dosud známých kmenů, úmrtnost dosahuje až 90 procent. Také on se objevuje každé dva tři roky.
Ebola-R – roku 1989 v Restonu ve Virginii. Zemřely stovky opic dovezené z Filipín, nakazili se tři lidé, virus byl však slabý – ani neonemocněli.
Ebola-CI – roku 1994 pitvala bioložka uhynulé šimpanze na Pobřeží slonoviny. Nemocná byla převezena do Basileje, kde jí zachránili život.
* Z historie biozbraní
Jakousi biologickou válku už znal starověk, kdy postupující vojska Řeků vhazovala mršiny zvířat do studní užívaných nepřítelem.
Tataři obléhající roku 1340 krymskou Feodosii katapultovali za hradby těla svých soukmenovců, kteří zemřeli na mor. Není vyloučeno, že janovští a benátští kupci, kteří v tu dobu byli ve městě, roznesli nemoc po celé Evropě a způsobili tak jednu z největších epidemií v dějinách lidstva, při níž zahynulo asi třicet miliónů lidí.
1764 – Britové nechali indiány, aby se zmocnili přikrývek nakažených černými neštovicemi. Vyhynula polovina nakažených indiánských kmenů.
Konec 30. let minulého století – v době mandžuské invaze shazovali údajně Japonci v severní Číně kanystry s blechami nakaženými morem.
1943 – americké Středisko pro výzkum chemických zbraní oznámilo, že začíná pracovat na dvoukilogramových bombách se sporami antraxu.
1979 – ze závodu ve Sverdlovsku unikly zárodky antraxu a zabily kolem sta lidí.
1984 – členové náboženské skupiny Rajneesh ve snaze zmařit místní volby otrávili salmonelou saláty v oregonských restauracích. Nakazilo se nejméně 700 lidí.
1990 až 1995 – japonská sekta Óm šinrikjó (známá sarinovým útokem v tokijském metru) se pokusila nejméně pětkrát rozprášit antrax a třikrát botulotoxin v Tokiu a Jokohamě. Naštěstí použila mrtvé kultury. Tatáž sekta se roku 1992 pokusila neúspěšně získat virus Ebola.
Antrax (sněť slezinná) – Už od 40. let patří mezi nejvážnější kandidáty biologických zbraní. Zhruba 80 procent postižených, kteří vdechnou sporu, po několika dnech umírá. Antibiotika pomáhají jen málo. Nedávno objevil ředitel policejního muzea v norském Trondheimu ampuli s antraxem pocházející z první světové války. Některé spory byly ještě živé. Podle amerických odborníků by 100 kilogramů antraxových spor svržených na pětimiliónové město znamenalo smrt čtvrt miliónu lidí.
Mor – Plicní mor se objevuje již jeden až tři dny po inhalaci aerosolu. Lidé kašlou, mají horečku, postupně vykašlávají krev. Pomáhá jen rychlá aplikace gentamicinu nebo streptomycinu, jinak postižený umírá jeden až tři dny po objevení symptomů.
Botulismus – Jeden miligram takzvaného klobásového jedu představuje až 16 000 smrtelných dávek pro dospělého člověka. Také botulotoxin lze aplikovat ve formě aerosolu. Za jeden až tři dny se dostavuje dvojité vidění, potíže při řeči, polykací obtíže. Pomůže včasná aplikace botulinového antitoxinu. Jinak je infekce smrtelná.
Variola – Černé neštovice byly sice vymýceny z povrchu zemského už roku 1978 a virus po mnohaletých oficiálních jednáních údajně uchovává jen jedna laboratoř v USA a jedna v Rusku, nikdo však tomu nevěří. Umírá 25 až 30 procent nevakcinovaných osob. Těmi jsme dnes již všichni, neboť mladá generace nebyla vakcinována vůbec, u starších ročníků odolnost postupně vymizela.
Marburg a ebola – Vakcíny ani terapie neexistují. Dosud jsou naštěstí omezeny technické prostředky k jejich hromadné produkci. Alespoň oficiálně.
Vozhřivka – Známá smrtelná nemoc koní. Jen velmi vzácně je přenosná na člověka. Pokud se však „humanizace“ viru povede, je přenos mezi lidmi již velmi snadný. Infekce se projevuje puchýři a vředy na různých místech těla i vnitřních orgánů.
Olga Franzlová, Magazín Práva, 16.3.2002