Elektrokonvulzivní terapie jako léčebná metoda

Elektrokonvulzivní terapie (ECT), zavedená italskými psychiatry Cerlettim a Binim v roce 1938, je nefarmakologická biologická léčebná metoda v psychiatrii, při které prochází elektrický proud mozkem nemocného. V rámci světové psychiatrie prodělala období rozmachu až nekritického přijímání (40. a 50. léta minulého století), stagnace i ústupu v 60. a 70. letech a od 80. let 20. století do současné doby pozvolnou renesanci. Obnovení zájmu o tuto terapeutickou metodu je podmíněno poznáním hranic psychofarmakologie, ale i rozvojem moderních, šetrných forem aplikace ECT. V posledních desetiletích je metoda ECT bezpečnější a účinnější oproti předchozímu stavu. Modifikovaná ECT používá krátce působící anestetika a myorelaxancia, využívá stimulace krátkými pulsy konstantního proudu, přičemž energii stimulu lze měnit individuálně podle pacientova prahu záchvatové pohotovosti. Cílem je vyvolání konvulze k odeznění příznaků duševní nemoci, aniž by nastaly výrazné nežádoucí účinky. Během ECT využíváme střídavý nebo modulovaný stejnosměrný proud o napětí 80–120 V po dobu 0,1–1,3 s. Elektrokonvulze bývají aplikovány většinou třikrát týdně, přičemž průměrně u jednoho nemocného poskytujeme během léčebné kúry osm aplikací. Elektrody se na hlavu přikládají na oba spánky, případně jedna elektroda na spánek a druhá na čelo či temeno hlavy. V průběhu ECT je elektrickou stimulací mozku opakovaně vyvoláván epileptický paroxysmus. Tato stimulace mozku vyvolává řadu komplikovaných změn ve fyzi