Příběh, který vám chci vyprávět, je z doby dávno minulé. Z doby mého šťastného dětství a z doby, která prý už měla být šťastná pro všechny. Přirozená společenská letora mých rodičů učinila z mého domova místo vyhlášené laskavou a srdečnou pohostinností. Stávala se tak i přirozeným zázemím těch, kteří jako méně šťastní si nejednou potřebovali vylepšit svoji neradostnou sociální situaci.
Sedávali pak s námi u stolu poté, co vypomohli v rozlehlém hospodářství. S nástupem zimy k nám chodíval člověk v obnošené c. k. vojenské uniformě, jehož nadšení pro vojenskou tematiku plnilo ušmudlanou torničku vojenskými medailemi, které byly jeho jediným majetkem. Tatínek pro něj schovával práci, kterou měl tenhle člověk rád. Sám a beze slova se vždy postavil k obrovské hromadě špalků a za chvíli jsme slyšeli zvuk štípání dřeva.
Pomohlo psí olíznutí
Jednou u večeře jsem si všimla ubohého cáru, který neuměle skrýval krajánkovu zkrvavělou dlaň. Ráno bylo dramatické. Vyplašené oči spalovala horečka a hnisem prosáklý hadr se lepil na zarudlé, vzdouvající se zranění. Dodnes si pamatuji, jak se věci seběhly. Tatínek vrazil do krajánka panáka slivovice a aspirin a maminka strhla obvaz a opláchla ránu převařenou vodou. Tatínek pak kategoricky zavelel psovi, který všemu ospale přihlížel. Podstrčil mu zranění k tlamě a pes ránu několikrát olízl svým drsným jazykem. Myslete si o tom, co chcete, ale zanedlouho už marod seděl na „své“ hromadě dříví a vyprávěl historky z války, v níž asi nikdy nebyl.
Až po létech jsem si v souvislosti se svou profesí vzpomněla na tento příběh jako na první setkání s enzymoterapií. Připomeňme si, kolik staletí trvalo, než se vědci dobrali k rozluštění tohoto zázraku. (Aspirin se mimo jiné umí propojit s enzymem zvaným cyklooxygenáza, čímž ho blokuje v účasti na zánětlivých procesech, za které bývá zodpovědný. Jak vyplývá z dalšího textu, tělní tekutiny obsahují enzymy štěpící zánětlivá ložiska bílkovinné povahy.)
Dar intuice a zvídavosti
Nelze přesně říci, kdy lidé vytušili existenci látek nazývaných později enzymy, leč byly tu indicie, kvůli kterým se metodami, často málo vědeckými, začaly všetečné mozky zabývat procesy, jež poukazovaly na sílu v těle skrytou a za mnohé zodpovědnou. Pro francouzského vědce R. A. de Ferchault Réaumura (1683–1757) byl nejpozoruhodnějším záhadný proces trávení.
Co je to za sílu, která mění potravu na zdroj energie? Po vyhodnocení pokusů mohl prohlásit, že žaludek nerozmělňuje potravu mechanicky, jak se doposud soudilo, ale pomocí neznámých látek. Až o mnoho let později, v roce 1836, se německému vědci Theodoru Schwannovi (1810–1882) podařilo izolovat v žaludku látku, jež byla schopna štěpit a rozpouštět bílkoviny. Nazval ji pepsin a ve výsledku šlo vlastně o první objevený enzym.
Také další vědci začali být přesvědčeni, že takových látek je v těle a tělních tekutinách mnohem víc, leč o tom, jak působí, mohli jen spekulovat. V době Schwannova objevu píše ve své práci švédský chemik Jöns Berzelius (1779–1848) o „opodstatněné domněnce, že v rostlinách a zvířatech probíhají mezi tkáněmi tisíce pochodů, které vedou k mnoha různým štěpením“, jež v budoucnu budou označena za katalytickou sílu živoucích tkání tvořících ve svém celku orgány. Tyto látky (tzv. biokatalyzátory) dostaly na popud německého fyziologa Willyho Kühneho (1837– 1900) název enzymy.
Důležité pak bylo zjištění, že látky enzymatické povahy jsou přítomny nejen v těle lidském, ale i zvířecím, a nechybějí ani v rostlinné struktuře. Ve chvíli, kdy se podařilo rozklíčovat jejich úlohu v organismu, otevřela se další možnost, jak je využít k řešení zdravotních problémů, které vznikají proto, že naše vlastní enzymy selhaly.
Každý má svůj úkol
Dnes už víme, že existují tisíce druhů enzymů a že koloběh jejich vzniku, aktivací, přeměn a účasti na dějích v organismu je složitý.
Enzymy jsou řazeny do šesti základních skupin a dále děleny do různých podtříd. Každý enzym je specializovaný výhradně na určitou funkci, respektive každý z nich má pouze jeden jediný úkol. I v malém množství jsou schopné výrazně urychlit v organismu určité děje, které by jinak probíhaly jen velmi pomalu nebo vůbec ne. Enzymy jsou nezbytné i pro správnou činnost orgánů. Podílejí se na látkové přeměně, mají význam pro trávení, srážlivost krve i obranu organismu proti infekci.
Nástup enzymoterapie
Když vídeňský profesor Ernst Freund (1863– 1946) a jeho spolupracovnice doktorka Gisa Kaminer (1883–1941) našli v krvi zdravých lidí látku schopnou napadat a ničit bující rakovinné buňky, vedlo to jejich nástupce, doktora Maxe Wolfa (1885–1976), k detailnímu studiu této látky. Doktoru Wolfovi se podařilo prokázat, že se jedná o enzymy spadající do skupiny tzv. hydroláz. V praxi pak zjistil, že jejich podávání ovlivňuje průběh zánětu, podporuje imunitní reakce a má pozitivní vliv také na odstranění dalších zdravotních problémů. Doktor Max Wolf postupně kombinoval různé enzymy do směsí tak, aby co nejvíce posílil jejich účinek, přičemž tyto směsi začaly být označovány jako směsi Wolf-Benitez, což pozdější praxe zkrátila na wobenzymy.
Vědce samozřejmě čekala ještě dlouhá cesta, než mohly být enzymy využívány v lékařské praxi – kromě dlouhých testů musely vybrané látky například dostat tvar pevných dražé, které se nerozpustí v žaludku, ale až v tenkém střevě, protože žaludeční šťávy enzymům neprospívají.
Nejznámější enzymy
Existují tisíce druhů enzymů a mezi nimi je velké množství těch, které lidskému organismu prospívají.
Například bromelain, získávaný ze zralých plodů ananasu a schopný štěpit vazby v bílkovinách (vhodný k léčbě poruch trávení), či papain, obsažený v plodu papáje (užívá se v substitučních preparátech pankreatických enzymů a v enzymoterapii), jsou asi nejznámějšími enzymy rostlinného původu.
Mimořádně zajímavým se jeví být nově objevený enzym serrapeptidáza, což je jedinečná látka patřící do skupiny enzymů štěpících bílkoviny.
Původně byla identifikována u motýla bource morušového, kterému umožňuje vysvobodit se ze zámotku hedvábných vláken. Enzym obsažený v látce dokáže očišťovat organismus od nadbytečných bílkovin a tkání, toxinů a zánětlivých procesů, jejichž průběh a trvání tak bývají výrazně zkráceny.
Významným doplňkem rozvětvené sestavy enzymů je tzv. trávicí enzym živočišného původu – trypsin, který vzniká ve slinivce břišní.
Tento enzym štěpí nekrotickou tkáň, hnis a fibrin a vede ke zkapalnění vazkých exsudátů (zánětlivých výpotků), zatímco okolní živá tkáň zůstává neporušena. Ředí krev, a proto může vyvolat krvácení. Lékaři využívají trypsinu při léčbě akutních zánětlivých procesů (například otoků při chirurgickém zákroku), kožních zánětů a špatně se hojících ran (dekubitální, bércové, diabetické vředy, furunkulóza [hnisavé onemocnění kůže, tzv. nežit]), na špatně se hojící rány a záněty u některých gynekologických a zubních procesů.
Je třeba si je hýčkat
Je nezbytné si uvědomit, že i strava nemá být pouze zdrojem požitků. Má zejména sloužit jako nepřetržitý zdroj stavebních látek pro nikdy nekončící obnovu naší enzymatické soustavy, jejíž dobrá kondice je jedinou zárukou prosperujícího zdraví.
V tomto ohledu nejvíce poslouží syrová zelenina, která zůstává stále nejbohatším zdrojem minerálů, vitaminů a stopových prvků, a čerstvé ovoce – zejména čerstvý ananas, papája, fíky, které jsou přímými dodavateli těchto cenných látek. Ke stravovacím pokladům patří sójová omáčka a pivovarské droždí.
Pro úspěšné užívání enzymových léků je z hlediska jejich efektivity nezbytné dodržovat několik podmínek. Enzymy se užívají nejméně dvě hodiny po posledním předcházejícím jídle a alespoň půl hodiny před jídlem následujícím. Nerozkousané tablety je třeba zapít nejméně čtvrt litrem vody.
Ač enzymy bývají chráněny obalem před působením kyselých žaludečních šťáv, přesto nesprávné užívání snižuje vstřebávání, a tím i jejich účinek. Příjemným faktem je zjištění, že se enzymy přes veškerý pesimismus, jenž byl spojen se skepsí stran vstřebávání jejich velkých molekul, zčásti absorbují stěnou střevní.
Při polykání enzymů netrpíme nepříjemným pocitem moderního člověka, že se takzvaně „nacpáváme chemií“. Vpravujeme do sebe látky, jež zejména v případě rostlinných enzymů vznikly v té nejdivočejší a nejpanenštější přírodě a byly k dispozici již v době, kdy západní medicína byla ještě v prenatálním vývoji. Je nepochybné, že od těch dob medicína učinila šokující skok kupředu.
O to zajímavějším se jeví fakt, že s tímto lidským pokrokem úspěšně drží krok látky, jež kdysi dávno byly doménou divokých a tajuplných šamanů.
Proč si pes olizuje ránu? Má k tomu řadu dobrých důvodů. Především jazykem zbavuje ránu nečistot a současně touto „masáží” dobře prokrví její okolí. Se slinami se však do lízaného poranění dostává také řada biologicky aktivních látek. Některé komponenty slin hubí mikroorganismy a působí preventivně proti zánětům. Sliny obsahují i látky přímo napomáhající hojení, což je ostatně i důvod, proč se poměrně rychle zacelí hluboká rána po extrakci zubu – také sliny v našich ústech mají obdobné užitečné schopnosti.
O autorovi: Alena Králová, Lékárna Holoubkov