Dělat složitá etická rozhodnutí v problémových nebo dilematických situacích není jednoduché a nese s sebou jistá rizika jako pocit viny, selhání, nekompetentnosti, anebo dokonce nemorálnosti. Sestry se v takové situaci ocitají často a musejí dělat rozhodnutí týkající se své profesionální činnosti. Žádné z možných způsobů řešení totiž není možné označit za „dobré“, výběr je rozporuplný a konečné rozhodnutí má být „menším zlem“ anebo „menším utrpením“ (Mátel a kol., 2010).
Při rozboru etických problémů a rozhodování může posloužit desetistupňový model bioetického rozhodování: 1. stupeň – prověřit situaci, určit zdravotní problémy, stanovit potřebná rozhodnutí, etické komponenty a klíčové osoby, 2. stupeň – pro ujasnění situace shromáždit další informace, 3. stupeň – v situaci identifikovat etické problémy, 4. stupeň – definovat personální a profesionální morální pozice, 5. stupeň – identifikovat morální pozice klíčových osob situace, 6. stupeň – identifikovat případné hodnotové konflikty, 7. stupeň – určit, kdo by měl udělat rozhodnutí, 8. stupeň – identifikovat možný rozsah konání s předpokládanými výsledky, 9. stupeň – rozhodnout se v průběhu činnosti a udělat dané rozhodnutí, 10. stupeň – vyhodnotit výsledky rozhodnutí (Kozierová, Erbová, Olivieriová, 2004).
Některá dilemata mohou vykazovat jistou podobnost, avšak v mnoha aspektech budou jedinečná a neopakovatelná (jiné osoby, jiné prostředí, jiná organizace). Právě proto není možné poskytnout přesný návod na řešení dilematických situací. Klíč je především v samotné osobě sestry, v její osobnosti, zkušenostech a vědomostech. Odborníci na etiku se snaží o zdůraznění potřeby systematického přístupu v procesu řešení dilematických situací. Systematický přístup k řešení dilematických situací má obsahovat podle Reamera (2006:73) tyto kroky: 1. Identifikace etických problémů, včetně hodnot a povinností, které se ocitly v konfliktu. 2. Identifikace jedinců, skupin anebo organizace, kterých se bude etické rozhodnutí pravděpodobně dotýkat.
3. Předběžně identifikovat všechny realizovatelné směry konání a následky pro všechny účastníky, včetně potenciálních přínosů a rizik pro každého z nich.
4. Důkladné prozkoumání důvodů výhod a nevýhod každé z variant řešení s ohledem na: a) etický kodex a platnou legislativu, b) etické teorie, principy a směrnice, c) praktické teorie a principy ošetřovatelství, d) osobní hodnoty. 5. Konzultace s kolegy a příslušnými odborníky. 6. Uskutečnění rozhodnutí a dokumentace celého procesu rozhodování.
7. Monitorování, zhodnocování a zdokumentování rozhodnutí (Mátel a kol., 2010).
Aspekty ochrany života v ošetřovatelství
Diskuse o všech etických problémech, se kterými se ošetřovatelství setkává, nemůže být kompletní, protože se v ošetřovatelství vyskytuje mnoho dilemat. Měnící se záběr ošetřovatelské praxe vedl k častějšímu výskytu konfliktů mezi požadavky pacienta a profesionálními hodnotami sestry. Mezi tyto konfliktní roviny patří i umělé ukončení těhotenství (UUT) (Kozierová, Erbová, Olivieriová, 2004).
Život pro člověka představuje základní hodnotu. Bez ohledu na světonázor vnímáme vlastní život jako dar, který si zaslouží naši úctu a ochranu od samého počátku, tedy hned od svého vzniku. Bylo vedeno mnoho odborných diskusí o problému počátku lidského života. Moderní biologie přináší důkazy o tom, že člověk je jedinečnou bytostí, individuem, již od okamžiku oplodnění. Proto je zřejmé, že UUT představuje značný etický problém – zda matce přináleží právo rozhodovat o životě počatého dítěte, anebo ne. Existuje mnoho důvodů, které ospravedlňují umělé ukončení těhotenství. Mezi základní indikace patří tyto důvody:
eugenické – na základě odborných vyšetření je velmi pravděpodobné, že se narodí dítě s těžkým postižením,
etické – dítě bylo počato v důsledku trestného činu,
sociální – další dítě by bylo pro rodinu zátěží,
terapeutické – jde o stav, kdy těhotenství vážně ohrožuje život matky (Jankovský, 2003).
Základním cílem zdravotnického povolání je péče o lidské zdraví, a tudíž i o lidský život. Pokud uznáváme, že lidský zárodek a tím i plod má povahu samotné lidské bytosti hned od početí, etika zdravotníka musí vést k tomu, aby chránila právo nenarozených dětí na život a svobodný vývoj. To je v souladu s principy, které vyplývají z Listiny lidských práv a svobod (ustanovení o ochraně lidského plodu před narozením) (Šoltés a kol., 1994).
Dne 20. 6. 2010 byla britskou socialistickou poslankyní Christine McCafferty předložena rezoluce a doporučení, které vyzývaly 47 členských států Rady Evropy, aby vytvořily nátlak na zdravotnický personál, který odmítá pro výhradu ve svědomí vykonávat potraty. Výhrada ve svědomí způsobuje problémy, protože je stále více zdravotnickými pracovníky využívána a vytváří stále obtížnější přístup ke službám reprodukčního zdraví. Reprodukční zdraví v principu znamená přístup k potratu, ale i k umělému oplodnění a sterilizaci za účelem antikoncepce. Uplatňování výhrady ve svědomí se rozvíjí v oblasti zdravotnictví, kdy zdravotničtí pracovníci odmítají některé služby z důvodu náboženské, morální anebo filozofické výhrady. Z důvodu obav z narůstání této praktiky, která zpochybňuje právo na potrat, návrh rezoluce Rady Evropy (RE) vyzýval členské státy omezit právo na výhradu ve svědomí. Právo na výhradu ve svědomí v oblasti zdravotnictví je stejně chráněné mezinárodními pravidly profesionální etiky. Většina členských států RE a EU přijala příslušná opatření, aby chránily toto právo. Mezinárodní federace gynekologů a porodníků, ale i Světová zdravotnická organizace (WHO) přijaly své základní dokumenty, které chrání etické principy zdravotnického personálu plně respektujíce právo na výhradu ve svědomí lékařů a zdravotnických pracovníků v případě vykonávání umělého ukončení těhotenství. Etická komise Mezinárodní federace gynekologů a porodníků dokonce uvádí, že zdravotnický personál nesmí být diskriminovaný, pokud uplatní právo na výhradu ve svědomí a Regionální kancelář WHO nadto trvá na ochraně takových pracovníků. Z uvedeného je vidět, že mezinárodní nástroje ochraňují svobodu svědomí na úrovni mezinárodního práva, to znamená, že to platí i pro Slovensko. Avšak svobodě svědomí nepřející toto neustále zpochybňují a vytvářejí permanentní tlak na vlády, aby liberalizovaly záruky tohoto práva (Jacečková, 2010). Ve většině států existují tato zákonná ustanovení, nazývaná vědomé ohledy, která dovolují jednotlivým lékařům a sestrám, ale i institucím odmítnout asistenci při umělém ukončení těhotenství, pokud je to v rozporu s jejich náboženskými anebo morálními principy. Sestry však nemají právo přenášet své hodnoty na pacienty. Musejí si tedy zvolit takový výkon praxe, která není v rozporu s jejich osobními hodnotami (Kozierová, Erbová, Olivieriová, 2004).
Se ženami, které stojí před rozhodnutím, zda podstoupit indukovaný potrat, není přípustné manipulovat, a to ani v zájmu nenarozeného dítěte. Ženě musí být umožněno svobodné osobní rozhodnutí. Nutným předpokladem svobodného rozhodnutí je dostatek objektivních informací. Právě v této situaci mohou být aktuální slova sv. Jana: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8,32).
Literatura
JACEČKOVÁ, D. 2010. Prelom v Rade Európy: Uznaný nárok na výhradu svedomia. [online]. [cit. 2011.10.10.] Dostupné na WWW: http://www.pastorbonus.sk/.
JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003. 223 s. ISBN 80-7254-329-6.
KOZIEROVÁ, B.; ERBOVÁ, G.; OLIVIERIOVÁ, R. Ošetrovateľstvo1. 2. vyd. Martin: Osveta, 2004. 836 s. ISBN 80-217-0528-0.
MÁTEL, A. a kol. Etika sociálnej práce. 1. vyd. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžbety, 2010. 183 s. ISBN 978-80-8927185-6.
ŠOLTÉS, L. a kol. Vybrané kapitoly z medicínskej etiky. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 1994. 104 s. ISBN 80-223-0687-8.
O autorovi| doc. PhDr. Darina Wiczmándyová, PhD.1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2 TU FZaSP, katedra ošetrovateľstva Michalovce1, TU FZaSP DP, katedra ošetrovateľstva Michalovce2 (dwiczmandy@centrum.sk, lubomira.tkacova@truni.sk)