Dlouhodobá péče je systém, který spojuje zdravotní a sociální péči pro osoby s dlouhodobým zdravotním postižením a pro starší lidi s dlouhodobě oslabeným zdravím. Dlouhodobá péče se poskytuje po dobu více týdnů až měsíců, vyžaduje pravidelný lékařský dohled a odbornou ošetřovatelskou péči. Zdravotní stav pacienta vyžaduje léčbu, rehabilitaci, ošetřování a nácvik běžných denních činností. Součástí vyšetřování člověka je diagnostika
funkčních důsledků chorob a poruch, které výrazně limitují jeho život. Význam funkčního vyšetřování nemocného spočívá především v komplexnosti posuzování, v objektivizaci a kvantifikaci odchylek od fyziologického stavu, v posuzování úrovně sebepéče a závislosti u dlouhodobě nemocného (Ležovič, 2007 Hegyi, 2007 Poledníková, 2004).
Posuzování funkčního stavu je součástí péče o každého člověka. Úroveň soběstačnosti hodnotí sestry v lůžkových zdravotnických a sociálních zařízeních i sestry v primární péči v rámci ošetřovatelské anamnézy. Z praktického hlediska je nejdůležitější poznat, jak pacient dokáže zvládnout aktivity denního života. K testování se používá mnoho hodnoticích nástrojů, které slouží k objektivnímu hodnocení stupně závislosti u pacienta, k odhadnutí zátěže a kvantitativní potřeby ošetřujícího personálu nebo pomáhají při rozhodovaní o indikaci služeb domácí a sociální péče nebo o umístění do trvalé ústavní péče. Sestry při posuzování problémů pacienta v klinické praxi kromě základních metod, tj. rozhovoru a pozorování pacienta, používají i hodnoticí nástroje (Poledníková, 2009). Škály a posuzovací stupnice jim pomáhají objektivizovat údaje o pacientovi a přinášejí globální a holistické výsledky. Škálování je metoda, pomocí níž lze určit pozici jevů nebo jednotlivců z hlediska měřitelné kvality. Empirická míra jednotlivých znaků se určuje konkrétními číselnými hodnotami pomocí stupnic (Vörösová, 2007). Součástí komplexního hodnocení pacienta jsou kromě jiných metod sběru dat i reliabilní a validní hodnoticí nástroje - různé indexy ADL s přihlédnutím k jejich benefitům či limitaci. K nejstarším, nejznámějším a nejvíce citovaným patří indexy ADL Barthel, Katz a Lawton-Brody (Bóriková, 2010).
Výzkum
V roce 2010 jsme provedli výzkum prostřednictvím obsahové analýzy dokumentů ve dvou vybraných zdravotnických zařízeních s cílem vzájemného porovnání monitorování deficitu sebepéče u hospitalizovaných pacientů.
Cílem práce bylo zjistit řešení problémů souvisejících se soběstačností v ošetřovatelské dokumentaci, posoudit časovou následnost monitorování deficitu soběstačnosti, porovnat a v případě potřeby navrhnout sestrám používání měřicích škál na odděleních vybraných zdravotnických zařízení. Následně zjistit názory sester k možnosti zavedení vybraných testovacích škál zaměřených na zjišťování úrovně soběstačnosti u dlouhodobě nemocných.
Zajímalo nás: 1. Jaký je vzájemný vztah mezi vybranými sebepéče a procesem dokumentace deficitu u dlouhodobě nemocných?
2. Používají sestry standardní posuzovací škály na posouzení sebepéče pacientů na oddělení?
Výsledky našeho výzkumu poukázaly na nedostatky monitorování úrovně soběstačnosti v ošetřovatelské praxi v péči o hospitalizovaného dlouhodobě nemocného pacienta. Zjistili jsme, že navzdory faktu, že sestry disponují základními vědomostmi a dovednostmi v oblasti používání měřicích škál a nástrojů zaměřených na monitorování úrovně soběstačnosti, tyto, vzhledem k tomu, že nejsou součástí ošetřovatelské dokumentace, nepoužívají. Zdravotní záznamy jednotlivých klinických pracovišť využívané při příjmu pacienta na oddělení slouží jako vstupní záznam sesterského posouzení zdravotního stavu pacienta/pacientky. Sestry při příjmu dlouhodobě nemocného posoudily a zaznamenaly změny v jednotlivých oblastech a stanovily sesterské diagnózy. Záznamy sester posuzující úroveň soběstačnosti se v sesterské dokumentaci vyskytovaly minimálně. V případě, že sestry při posuzování stavu pacienta určily problém v oblasti soběstačnosti, nenacházeli jsme záznamy sester týkající se vývoje soběstačnosti ve zdravotních záznamech během hospitalizace pacienta. Ani v případě propuštění nebo přeložení pacienta ze sledovaného pracoviště nebyl v sesterské propouštěcí zprávě záznam sestry o aktuálním stupni soběstačnosti pacienta. V případě úplně nesoběstačného pacienta situaci zaznamenal a následně řešil sociální pracovník.
Vzhledem k tomu, že součástí sesterských zdravotních záznamů není v současnosti škála na měření úrovně soběstačnosti pacienta, zajímalo nás, zda sestry disponují vědomostmi o jednotlivých škálách. Následně jsme sestrám nabídli pět vybraných škál monitorujících úroveň soběstačnosti pacienta, u kterých jsme předpokládali, že by se v našich podmínkách mohly používat.
Nejvyšší informovanost v oblasti měřicích škál sestry prokázaly znalostí Barthel indexu (29 sester ve FN Nitra a 54 sester ve Špeciálnej nemocnici Zobor) s výraznou převahou informovanosti v ŠN Zobor. Druhým nejznámějším se ukázal Katz index opět s převahou v ŠN Zobor. Téměř jako neznámé hodnotily sestry FIM test (Functional Independence Measure) a TVS (test vývojové soběstačnosti). Žádná ze sester neoznačila ESAS (Edmonton Symptom Assessment System) jako známou měřicí škálu (graf).
Můžeme konstatovat, že sestry považují škály za přínosné. Vybraly škály, které považují za vhodné na svých pracovištích: v našich podmínkách nejčastěji používaný Barthel index, pozitivně hodnotily TVS pro jeho velmi dobrou praktickou využitelnost a sestry na onkologických odděleních obou zdravotnických zařízení shodně vybraly jako nejvhodnější škálu pro své pacienty ESAS. Vůči škálám FIM a Katz index měly sestry výhrady, a proto vůči nim vyjádřily negativní postoj.
Konstatujeme, že sestry mají vědomosti o jednotlivých škálách. Považují je za vhodné nástroje monitorování úrovně soběstačnosti pacienta, ale jejich používání v praxi pokládají za neefektivní využití času, který by raději věnovaly svému pacientovi. Na základě výsledků výzkumu navrhujeme následující: 1. Na posuzování úrovně sebepéče u hospitalizovaných pacientů používat měřicí škály. 2. Opakovaně během hospitalizace monitorovat úroveň sebepéče, zaznamenávat do dokumentace, při propuštění pacientů zaznamenávat do dokumentace aktuální stav soběstačnosti. 3. Při průběžném monitorování vývoje soběstačnosti spolupracovat s fyzioterapeutem, ošetřujícím lékařem, sociálními pracovníky, příbuznými. 4. Apelovat, aby měřicí škály monitorující vývoj soběstačnosti u hospitalizovaných pacientů byly součástí sesterské dokumentace a standardů.
Závěr
Správné a přesné hodnocení úrovně sebepéče a soběstačnosti dlouhodobě nemocného je rozhodujícím momentem nejen pro jednotlivé ošetřovatelské intervence a ošetřovatelský plán, ale i pro všechny diagnostické a terapeutické zákroky. Problematika dlouhodobě nemocných je v současné době vysoce aktuální. Její řešení vyžaduje pozornost a ochotu problémy dlouhodobě nemocných řešit a poukazovat na ně.
Souhrn
Dlouhodobá péče je systém, který spojuje zdravotní a sociální péči (Ležovič, 2009). Posuzování funkčního stavu je podle Poledníkové a kol. (2009) součástí péče o lid a je podstatou ošetřovatelského posuzování. Na posuzování sebepéče se používá řada hodnoticích nástrojů. Klíčová slova: dlouhodobá péče, sebepéče, posuzování sebepéče, hodnoticí nástroje
Literatura
BÓRIKOVÁ, I. Posudzovanie aktivít denného života. Ošetřovatelství a porodní asistence. 2010, roč. 1, č. 1. s. 24-29. ISSN 1804-2740.
HEGYI, L. Perspektívy dlhodobej starostlivosti. Geriatria. 2007, roč. 13, č. 3, s. 100. ISSN 1335-1850.
LEŽOVIČ, M.; KOVÁČ, R. Dlhodobá starostlivosť: Komplexný systém zdravotnej a sociálnej starostlivosti. Lekársky obzor. 2008, roč. LVII, č. 4., s. 22. ISSN 0457-4214.
POLEDNÍKOVÁ, Ľ. Gerontologické ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 2004. ISBN 80-8050-799-6.
POLEDNÍKOVÁ, Ľ. a kol. Sestra a senior pri strate sebaopatery. Kontakt. 2009. roč. I, č. 1., s. 124-130. ISSN 1212-4117.
VÖRÖSOVÁ, G. a kol. Klasifikačné systémy a štandardizácia terminológie v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2007. ISBN 978-80-8063-242-7.
Graf
Graf: Kterou z uvedených měřicích škál znáte?
O autorovi| PhDr. Jana Čapská, Stredná zdravotnícka škola v Nitre (janacapska@azet.sk)