Hospitalismus je souhrn duševních příznaků, které se zejména u dítěte objevují následkem dlouhodobého pobytu v nemocnici (hospitalizace). Dítě trpí nedostatkem pevných citových vazeb, mění se jeho chování, je v porovnání se svými vrstevníky opožděno.
René A. Spitz (1887–1974), psychoanalytik maďarského původu, je považován za jednoho z prvních, kteří využili praxí vytvořené nepříznivé podmínky, a analyzoval vývoj dlouhodobě hospitalizovaných dětí. Vycházel z psychoanalytických principů, které skloubil se znalostí dětského vývoje a s podněty etologických pozorování. Jeho hlavní prací je Hospitalismus, ve kterém zpracovává psychologickou představu vývoje vrozených struktur v interakci s prostředím, zejména matkou. K jeho zájmu ho vedla především značná úmrtnost hospitalizovaných dětí.
Třebaže i pro dospělého jedince je pobyt v nemocnici nepříjemnou a zatěžující situací, mají dospělí lidé již schopnost tomu, co se děje, porozumět a nějak se s tím vyrovnat. Děti ale odečítají smysl okolního světa od svých nejbližších, na které spoléhají, a je pro ně proto nepochopitelné, když je jejich rodiče v situaci, která je jim nepříjemná a které nerozumějí, opustí. Dítě ještě není „hotový“ člověk, ale neustále se vyvíjí a formuje. A k tomu potřebuje druhé lidi, dostatek podnětů, dostatek spontánní aktivity a hry.
Přes všechnu snahu nemocničního personálu se jim v takové situaci nikdo nedokáže věnovat po celou dobu hospitalizace tak, jak by to potřebovaly. K symptomům hospitalismu patří pláč, apatie, nechutenství, poruchy spánku, celková povadlost, nezájem, smutný výraz, stereotypní pohyby (kousání nehtů, kývavé pohyby).
Z vlastní zkušenosti vím, že děti při hospitalizaci bez rodičů nejdříve usedavě pláčou, volají rodiče, odmítají jakékoli zabavení či rozptýlení. Po čase se uklidní a jen tiše sedí v postýlce. Pro zdravotnický personál to může vypadat, že si dítě zvyklo. Jde však pouze o apatii a odevzdání se. Dítě o nic nejeví zájem, nekomunikuje, nikomu nedůvěřuje. Na snahy o pouhé rozptýlení reaguje odmítavě, protože to, co potřebuje, je vztah k jedné bezpečné osobě, která jej situací provede a bude o něj pečovat.
V takovém prostředí se dítě nemůže dál vyvíjet a většinou se vrací ve vývoji o krok zpět. U dítěte se střídá každý den jiná sestra a dítě si nemůže vybudovat k nikomu žádnou citovou vazbu. Často se stává, že si vybuduje vazbu např. na oblíbenou hračku. Dítě mnohdy dělá naschvály, nechává se krmit, pomočuje se, svléká se, a to vše jen proto, aby upoutalo pozornost a nemuselo být samo v tom velikém nemocničním pokoji.
Prevence
dítě by mělo být hospitalizováno pouze v závažném případě,
hospitalizovat dítě s rodinným příslušníkem v případě, že je to možné,
doba hospitalizace by se měla zkrátit na co nejkratší dobu,
umožnit dítěti kontakt s rodinou,
dodržovat rituály, na které je dítě zvyklé – např. čtení před spaním apod.,
dostatečně dítě stimulovat – herní terapeuti, nemocniční klauni, dobrovolníci,
klást důraz na individuální péči o dítě.
Závěr
Pokaždé, když budete mít v nemocnici dítě, které bude smutné a samo, najděte si na něj třeba
SOUHRN
To, že se v nemocnici dítě chová divně, nemusí být pouze následkem nemoci. I malé děti vnímají svět kolem sebe a změny ve svém životě či prostředí, což ovlivní jejich nálady a vystupování. Pro zdravotníky je tedy důležité uvědomit si, jak i chování dospělých může podstatně ovlivnit další vývoj hospitalizovaného dítěte.
Klíčová slova: dítě, nemocnice, smutek jen malou chvilku. A vzpomeňte si na to, jak by se samo v nemocnici cítilo třeba vaše dítě nebo vaše vnouče.
Na naše oddělení chodí pravidelně zdravotní klauni a věřím, že právě tyto chvíle jsou pro děti ty příjemné, které si uchovají jako dobrou vzpomínku na nemocnici.
O autorovi| Hana Svatušková Klinika dětského lékařství – oddělení kojenců a batolat, FN Ostrava (svatuskovah@seznam.cz)
R