Velký nárůst počtu seniorů, a zvláště seniorů se symptomy demence je výzvou pro vytvoření nových koncepcí v tomto sektoru. Nutné je položit si následující otázky: * Jakým způsobem je možné zkvalitnit systém poskytovaných služeb?
Jaké jsou vhodné modely péče pro tuto klientelu? V Rakousku si položili tyto základní otázky již v roce 2006 a Ministerstvo pro sociální záležitosti BMSK zadalo projekt s názvem Nabídka služeb a péče pro klienty s demencí. Na základě tohoto projektu vznikla kniha s názvem Demenzhandbuch, která byla prezentována v roce 2008 s výsledky tohoto projektu. Zmapování situace v jednotlivých územních celcích přineslo spoustu nových otázek: Kdo a jakým způsobem poskytuje služby právě této komunitě? Jakým způsobem jsou podporováni poskytovatelé přímé péče, a to jak z okruhu profesionální, tak i laické veřejnosti, tzn. rodinných příslušníků?
Na základě výsledků dané studie bylo možno jasně určit slabá a silná místa v systému poskytovaných služeb a vypracovat novou koncepci, která je rozčleněna do celků: a) podpora rodinných příslušníků pečujících
o člena rodiny, který onemocněl demencí, b) podpora poskytovatelů ambulantních a terénních služeb se zaměřením na klienty s demencí, c) podpora poskytovatelů služeb pobytových
se zaměřením na klienty s demencí.
Nová koncepce Péče o klienty s demencí je v Rakousku zaměřena na profesní specializovanou vzdělanost personálu, a to na prvním místě v Psychobiografickém modelu péče podle E. Böhma. Tento model péče přináší nový pohled na geriatrické ošetřovatelství a svými inovačními přístupy k problematice demence vnáší vysokou odbornost do gerontopsychiatrického ošetřovatelství.
V současnosti jsou systémy péče nastaveny v dlouhodobé péči většinou pro klientelu s tělesnými problémy, a nikoli s psychickými. Změny potřeb těchto klientů je nutné zakomponovat i do nabízených služeb, a to nejen do systému, ale především do volby specifického modelu péče a tím také podpořit vzdělanost personálu. Jednotný a odborně podložený přístup k těmto klientům nám pomůže zvýšit kvalitu poskytovaných služeb, kvalitu života člověka, ale také odbornost personálu. Model péče, který odpovídá zvýšeným nárokům na kvalitu péče, je nutné představit široké odborné, ale i laické veřejnosti.
Psychobiografický model prof. Erwina Böhma
Böhmův model je ošetřovatelský model mezinárodně uznaný a v současnosti využívaný v německy mluvících zemích v oblasti geriatrické a gerontopsychiatrické péče, který je zaměřen na podporu schopnosti sebepéče starých a zmatených lidí a na způsoby, jak co nejdéle tuto schopnost uchovat či navrátit, a to principem oživení zájmu seniora aktivizací jeho psychiky.
Erwin Böhm vždy kritizoval klasické způsoby péče, tzn. pouze nakrmit, udržet v čistotě, v teple a pohodlí a vykonat ordinace lékaře. V psychobiografickém modelu se snaží o rozšíření úhlu pohledu na člověka seniora, kdy se péče musí stát tolerantnější a opustit roli o vše pečující matky. Dřívější způsoby péče, kdy pečující personál přebíral veškeré úkony sebepéče, nereflektoval zachovalé schopnosti a dovednosti klienta, soustředil se hlavně na saturaci potřeb, a tímto konáním vytvářel klientovu závislost na péči, jsou v nových ošetřovatelských modelech a konceptech minulostí. Profesor Böhm předkládá péči aktivizující a reaktivizující, a pokud používá ve svém modelu pojem rehabilitace, pak ve smyslu reaktivizace psychických schopností člověka, tzn. nejdříve rozhýbej psychiku, potom tělo. Formování jednotlivých ošetřovatelských modelů kopírujících ducha doby 50. a 60. let v USA poznamenaných také diskusí, co může být označeno za základní jádro ošetřovatelské činnosti, a enormní přírůstek vědeckých poznatků a s ním spojená určitá exploze ošetřovatelských modelů zaměřených především na potřeby klientů se somatickým onemocněním (psychicky zdravých jedinců) byly pro Evropu neadekvátní právě pro rozdílnost biografie klienta. Na ni a na psychické potřeby těchto klientů se zaměřil prof. Böhm.
Specifika gerontopsychiatrické dlouhodobé péče zmapoval profesor Böhm ve svých výzkumných pracích, poznatky ze základních psychologických směrů a teorií aplikoval do praxe a precizně zdokumentoval v jednotlivých kazuistikách. Výsledky těchto výzkumů jsou pro ošetřovatelskou péči velkým přínosem, ale hlavně mají pozitivní vliv na klienta samotného, který je v tomto modelu vnímán především jako člověk se svou biografickou historií, a to jak individuální, regionální, tak kolektivní.
Biografické údaje
Profesor Erwin Böhm, narozený roku 1940 ve Vídni, zvolil svoji profesionální cestu jako zdravotník a zdárně ukončil své studium na zdravotnické škole v roce 1963. Od roku 1974 pracoval ve funkci „hlavní sestry“ na vídeňské psychiatrické klinice, kde začal v roce 1978 se svým pilotním projektem Přechodná péče. Tento projekt byl zpracován do ošetřovatelského modelu, který je podkladem pro další výzkumné práce v této oblasti a je stále doplňován o nové poznatky.
Další důležitá data: 1963 – diplom v oboru ošetřovatelství a praxe, Psychiatrické centrum Otto Wagner Spital 1970 – ukončené vzdělání pro učitele ošetřovatelství 1974 – vedoucí pracovník, Psychiatrické centrum Otto Wagner Spital 1980 – vedoucí pracovník oddělení přechodné péče – Kuratorium pro psychosociální služby města Vídně 1985 – první vydání knihy Ošetřovatelská péče jako most ke všednímu dni 1990 – založení Rakouské společnosti pro geriatrickou a gerontopsychiatrickou péči a ošetřovatelský výzkum 2000 – obdržel titul hostující profesor Univerzity Hamburg, Německo 2001 – založení Evropské sítě pro psychobiografický ošetřovatelský výzkum prof. E. Böhma (www. ENPP.com) Erwin Böhm obdržel mnoho významných ocenění, jako je např. cena Nadace Antona Benda, stříbrnou medaili města Vídně, Giesnerovu cenu v oboru ošetřovatelství a čestnou cenu časopisu ošetřovatelství LAZARUS (2008) – nejvyšší ocenění za celoživotní dílo.
Profesor Erwin Böhm je smělý, kreativní vědec s ostrým pozorovacím talentem, který do střední Evropy přináší novou terminologii v ošetřovatelství, speciálně v gerontopsychiatrii. Přichází s novými termíny, jako jsou reaktivizační péče, přechodná péče, diferenciálnědiagnostické východisko a psychobiografie. V celé Evropě se nachází mnoho domů pro seniory, kde je tato nová metoda využita. Teoretická východiska: (Freud, Jung, Adler, Frankl, Erikson) Základní teze psychobiografického modelu jsou rozděleny do 6 celků: 1. Psychické onemocnění (problém) klienta vidí prof. Böhm v duševním strádání, a nikoli jako onemocnění organické (duševní fenomén). 2. Psychogenní problémy ve stáří (zmatenost, paranoia v seniu…) jsou pouze individuální způsoby chování, které jsou odrazem thymopsychické biografie.
3. Hypotéza psychobiografického modelu: Duševní fenomenologie je jako thymopsychický strom života. Roste z kořenů, na kterých jsou otisky etnologické a kolektivní socializace, životního prostředí, kde klient vyrůstal. Kmen tohoto stromu tvoří charakter a osobní životní hodnotový systém klienta (osobní rituály, pocit domova). V koruně stromu jsou schovány systémy, kterými si klient přizpůsobuje svět obrazu svému (coping).
4. Biografii můžeme vidět také jako možnou cestu návratu, kdy se klient vrací do základní thymopsychické biografie. Vrací se do svého dětství a používá naučené emocionální způsoby chování ze svého dětství. A právě tento fenomén návratu je pro nás logicky nepochopitelný – senior se spirálovitě vrací po stupních vývoje do svého mládí, dětství až po kopírování prenatálního stavu, ležící v poloze embrya. 5. Biografie obsahuje také terapeutické prvky, které odpovídají na prožívající životní fázi klienta. 6. Tím se dostáváme k rehabilitační – aktivizační péči, která má za úkol tuto disharmonii duševního života seniora kompenzovat a pomáhat mu nacházet opěrné body v jeho vnitřním i zevním světě.
Metaparadigmatická koncepce, která determinuje teorii a praxi psychobiografického modelu prof. Böhma ve všeobecné rovině, popisuje osobu, prostředí, zdraví a péči takto: Osoba: Již ve starém Řecku byl člověk definován jako soubor 3 složek – tělo (physis), duše (psyche nebo thymos) a duch (noos). Každý člověk má také své specifické prostředí, svoji osobní historii – biografii. Všechny tyto komponenty jsou ve stálé interakci. Osobu hodnotí autor ze čtyř hledisek – thymopsychické (emoční), noopsychické (kognitivní), biografické (individuální, regionální, historickospolečenské) a ošetřovatelské.
Prostředí: Prostředí ovlivňuje každého jedince, zdravého i nemocného, v každém vývojovém období. Prostředí má také svou hodnotu terapeutickou – melieterapie znamená institucionální prostředí co nejvíce přizpůsobit původnímu prostředí klienta. Psychobiografická normalita klienta je biograficky definovaná individualita klienta ve vztahu k prostředí.
Definice zdraví a nemoci: Erwin Böhm se odvolává ve své definici zdraví na definici Persona, který popisuje zdraví jako stav optimální schopnosti výkonu rolí a úkolů důležitých pro socializaci člověka. Vychází z domněnky, že zdraví je primárně podmíněno geneticky, sekundárně ovlivněno osobou samotnou, životním stylem a následně prostředím. Zdraví ve smyslu duševního zdraví je vše, co je společností uznáno jako norma. Normalita a zdraví jsou výslednými produkty socializační konstrukce. Definice nemoci: Nemoc (být nemocným) znamená neschopnost výkonu aktivit odpovídajících danému věku. „Být nemocným“ odlišuje prof. Böhm od termínu „nemoc“. Tvrdí, že vždy máme co do činění v první řadě s člověkem samotným, který žije se symptomy nemoci ve vztahu k okolí. Nemoc, např. demence, je zde interpretována jako životní fáze osoby postižené demencí (speciální forma stáří).
Definice ošetřovatelství: Cílem poskytované péče je obnovení oživení duše starého člověka, kterou E. Böhm vnímá jako retrográdně vracející se po vývojových fázích popsaných ve vývojové psychologii Eriksonem. Pokud chceme pečovat o starého člověka, musíme se přeorientovat v našem myšlení a konání na biografii klienta. Vedle terapeutických intervencí je stejně důležité pečovat o mezilidský vztah. Ten je směrodatný pro psychický a fyzický uzdravovací proces, kde hraje centrální roli osoba poskytující péči jako nenahraditelný vztah. Ošetřovatelství se má oddělit od somatizace a socializace duševních potíží a má se stát systematickou péčí o „duši“ klienta. Celostní přístup v ošetřovatelství musí přednostně zkvalitnit komunikaci, pro kterou nutně potřebujeme čas, který často není v praxi dostupný, který péče ztrácí v takzvané pseudomedicínské péči a péči lékařské. Představy E. Böhma jsou vysoce politické; jde mu o to, chránit zájmy starých, dezorientovaných a nemocných pacientů!
Úloha ošetřovatelství a metody péče
Každý člověk je během života ovlivňován mnoha zážitky. Reakce, které přicházejí s postupujícím věkem, vidí prof. Böhm jako otisky těchto životních situací. Naučený způsob chování – stereotyp –, který se objeví v období dezorientace klienta, velmi často souvisí s jeho zážitky z dětství a období mladosti (0–25 let). Böhmův model vychází z toho, že tyto otisky v psychice klienta jsou hluboce uloženy v podvědomí a následně ovlivňují chování klienta, který využívá staré stereotypy chování k překonání zátěžových situací (coping). Všechny stereotypy chování vzniklé v raném dětství se nejdéle zachovávají.
Erwin Böhm vytyčuje v péči následné cíle: * znovuoživit psychiku klienta * oživit zájem pečujícího * rozšířit vnímání společenské normality Nejvyšším cílem „Böhmovy péče“ je znovuoživení duše (psyché) starého člověka, kterou popisuje jako lidskou energii duše „elan vital“, jež je původním zdrojem pro všechna naše konání a pro životní motivaci. Veškerá základní i specializovaná péče je teprve sekundární z pohledu důležitosti, protože E. Böhm tvrdí, že pokud člověk nemá motiv, proč dále žít, pokud nemá „elan vital“, nemá ani chuť pohybovat nohama, chodit, umýt se. K čemu to… Z důvodu nedostatku životní energie a motivace dochází k deficitu sebepéče.
Dalším cílem „Böhmovy péče“ je také oživení profesního zájmu poskytovatelů péče zvýšením jejich odbornosti. Ošetřující personál není jen asistentem lékařů, ale díky nové legislativě má možnost pracovat samostatně a poskytovat terapeutickou péči, kterou známe již z konceptu bazální stimulace a následně z modelu psychobiografické péče. Tento ošetřovatelský model využívaný v německy mluvících zemích, obsahově orientovaný na poskytování ošetřovatelské péče seniorovi se zaměřením na jeho psychiku a motivaci, která je hybnou silou pro mobilitu klienta, je směrodatným pro budování nových alternativních koncepcí v sociální politice a v péči o seniorskou generaci. Je to institucionální péče s lidskou tváří. I starý člověk má právo na psychickou rehabilitaci, a ne jenom na rehabilitaci fyzickou. Etická dimenze tohoto přístupu ke starému člověku je ústředním mottem tohoto modelu a je neodmyslitelnou součástí našeho veškerého snažení, jak zlepšit současný standard v poskytování ošetřovatelské péče v geriatrii a psychogeriatrii.
Literatura
Böhm, E. Alte verstehen. Bonn: Psychiatrie –Verlag, 2000. 231 s. ISBN 3-88414-124-4.
Böhm, E. Verwirrt nicht die Verwirrten. Bonn: Psychiatrie – Verlag, 1999. 208 s. ISBN 3-88414-094-3.
Böhm, E. Ist heute Montag oder Dezember? Bonn: Psychiatrie – Verlag, 1999. 228 s. ISBN 3-88414-062-0 Böhm, E. Psychobiographisches Pflegemodell nach Böhm, Band I: Grundlagen. Wien – München – Bern: Verlag Wilhelm Maudrich, 2004. 289 s. ISBN 3-85175-768-8.
Böhm, E. Psychobiographisches Pflegemodell nach Bohm, Band II: Arbeitsbuch. Wien – München – Bern: Verlag Wilhelm Maudrich, 2004. 331 s. ISBN 3-85175-769-6.
O autorovi| PhDr. Eva Procházková, lektor PBM s mezinárodní akreditací, člen ENPP (Evropská síť pro vědu a výzkum psychobiograficképéče) (www.enpp.com, www.ebin.cz, eva.prochazka@a1.net)