E-mail tohoto milého znění jsme do redakce obdrželi od magistry Macháčkové a naše odpověď je stručná a snad i jasná! Ano, pro životní příběhy, lidský přístup, příklady citlivé komunikace apod. najdeme prostor vždy!
Paní Peroutková
Jen leží na zádech, už dlouho. Kdysi před lety po operaci kolene přestala chodit. Jinak zdravá, ale velmi silná a tělnatá paní. Rehabilitace byla při její váze zřejmě obtížná, návrat chůze se nezdařil nebo se jí nechtělo? Zpohodlněla? Každopádně dnes už je pozdě. Nějakou dobu se ještě s pomocí druhých přemisťovala na vozík. Jenže když se o nohy už ani nedokázala opřít, zbyla jen postel. Kdysi ráda pracovala, bývala v jednom kole – zahrada, vaření, praní a ostatní domácí práce, péče o druhé. Nic jiného neznala, vzdělání neměla. Nečte, televizi nesleduje. Jen leží, pozoruje koruny stromů v oknech, jí a spí. Moč odchází cévkou, kvůli proleženinám nemohla ležet v mokrých plenách. Proleženina se zahojila, vždy se ale za čas udělá nová, navzdory polohování a masážím, kterých nikdy nemůže být tolik, aby problémům úplně zabránily.
V noci se ale paní vrací do svého světa. K práci, na kterou byla celý život zvyklá. Mluví nahlas, někdy i celou noc. To pak čistí, přišívá, pere, věší… a přitom hubuje a nadává, ustaraná, šťastná.
Někdy vrčí na sestry, zvoní, poroučí to a to, a za chvíli se omlouvá. „Já jsem vám přidělala práci, viďte? To je se mnou hrozný, ležím tady jako mrcha… Kdybych aspoň mohla něco dělat. Co je tohle za život?“
Jednou jsem jí přinesla pár snítek muškátu. Vím, že muškáty miluje. Dala jsem je brzy ráno, hned po příchodu do práce, do malé vázičky na noční stoleček. Až se probudí, uvidí je. Muškáty za několik dní zvadly. Červené okvětní lístky opadaly a zasypaly noční stolek i podlahu. Jen jsem přidělala práci uklízečce. Chvíle, kdy paní Peroutková měla nejkrásnější muškáty v celém okolí a její okna se pyšnila na dálku sytou červení, jí stejně nevrátím.
Fotka na zdi
Dívám se na zvětšeninu fotografie na stěně. Je na ní asi roční holčička v dětském kočárku. Směje se a krčí prstíček, prstík je napřažený k jinému skrčenému prstu. Ta ruka patří někomu dospělému, zřejmě ženě. Tam fotografie končí.
Žena na posteli má fotografii za zády. Leží a opírá se o nastlané polštáře. Sleduje televizi. Je ráno. Na chodbě domova roznášejí snídani. Do každých dveří – kolik hrnků, kolik talířků? Ti s dietou chleba, hořký čaj. Z chodby se ozývá cinkot nádobí. Talíř o talířek, hrnek o lžičku. Žena na posteli snídá. Nekonečně dlouho přemílá v ústech malou kostičku chleba. Skrčený prst nedokáže stisknout lžíci, kterou jí předtím někdo vsunul mezi křečovité prsty. „Ten prst… na lžíci!“ Jsem tu nová, nerozumím. Snažím se zahýbat lžící v ženiných strnulých prstech, pak hýbat s jejím palcem. Jsem nemotorná. Nevím, co po mně chce. Znervózním. „Posunout,“ snaží se mi vysvětlit, ale pořád nechápu. Pak se vzpamatuji, jsme přece lidé. Komunikujeme, máme dar řeči. Tak do toho. „Paní Málková, já vám ještě pořád nerozumím, jak to chcete. Řekněte to prosím ještě jednou.“ Uff. Krmení trvá už dvacet minut. Jedno sousto – kostička chleba bez kůrky – dvě až tři minuty. „Ten prst… dejte mi ho do té mezery… u druhého prstu.“ Pochopila jsem, posunula jsem ztuhlý palec tak, aby v mezeře mezi ostatními prsty fixoval shora lžíci. Pacientce se podařilo nabrat z kelímku nepatrný kousek jogurtu a pomalým trhavým pohybem ho strčit do úst. „Je ten palec už dobře?“ Vidím, že kýve hlavou. A zase: jedna kostička chleba, kterou nesu k ústům polosedící ženy, a vratká lžíce s jogurtem v křečovitých prstech; téměř neviditelné sousto, které bych v ústech já snad ani neucítila, ale které pro ni může znamenat mnoho – dokázat se sama najíst.
Televizní pořad končí a začíná další. Trochu popíku – rytmus písně mne nutí se vrtět do rytmu, je to moje oblíbená písnička, kývu aspoň boky, nemohu se udržet. Být doma, pořádně to rozbalím… jenže zrovna tady bych asi neměla.
Podívám se znovu na fotku za svými zády. „To je vaše vnučka?“ ptám se ženy, jejíž tělo spočívá na vysoce nastlaných polštářích. „Jo.“ Po chvíli bezbarvý hlas pokračuje: „Teď… je jí už osm… tamhle… je s bratrem.“ Spatřím fotku na parapetu okna. „Je vám podobná, myslím.“ Nelžu. Drobný dívčí obličej je opravdu zmenšenou kopií toho, který vidím na polštáři. „Dcera… ještě budou mít v lednu… třetí. Taky holčičku.“ Jsem vděčná, že mi to povídá. Že s ní můžu komunikovat. „A na té fotografii jste taky vy, že? Je tam s vámi, že je to vaše ruka?“ Vozík zřejmě odstřihli. Přisvědčila.
Myslím na včerejší sprchování. Koupelna, která spíš připomíná prádelnu. Vozí tam po jednom všechny pacienty z oddělení. Jen tři nebo čtyři z nich mohou po svých. Ostatní musí pod sprchu buď s vozíkem, nebo, jako paní z fotografie, na omyvatelném lůžku s výpustí. Umýt – z jedné strany, pak na bok, z druhé strany, osušit a namazat. „Je mi zima.“ Ačkoli mně samotné je horko, snažím se přikrýt její tělo druhým ručníkem. Odněkud tu zřejmě táhne. Oblékáme se a sušíme vlasy. Pak na vozík a na pokoj. „Ty vlasy… jsou špatně.“ „Ale máte to hezký, paní Málková, sluší vám to,“ přesvědčuji ji. Marně. „Ne… Dovezte mne… k zrcadlu.“ Odsunu pracně stolek, židli s prádlem, aby vozík mohl zaparkovat u umyvadla. Paní, pro niž čas dávno ztratil smysl, trhavými pohyby jednoho prstu postupně nastavuje elektrický vozík tak, aby viděla do zrcadla. „Patku… A ta pěšinka… je špatně.“ Podle sklonu vlasů vytuším, kde jí asi obvykle češou pěšinku. Přendávám jeden tenký pramínek za pramínkem, až jsou vlasy rozděleny, jak byly asi zvyklé. „Tak. A… za uši… ne.“ Trpělivě sčešu vlasy přes ucho. „Tak?“ „Ano. A ještě… na druhé straně.“
Vozík trhavými pohyby odskáče zpět ke stolku. Už půjdu. Ještě hrnek postavit tak, aby ústy dosáhla na brčko. Kapesník těsně k ruce. Noviny a ovladač. Natočit obrazovku. Každý centimetr, každý pohyb či nepatrné šoupnutí hrají roli. Čas ne.
„Tak já zase přijdu. Když tak zazvoňte.“ Zavírám dveře s označením RS. Čeká mne ještě jiná práce.
Korálky
Je to paní Sůvová. Už pár dní s ní není něco v pořádku, je jiná, než bývala. Když přijdu k její posteli, chytá mne za ruku. Když stisk opětuji a druhou rukou ji pohladím, nepustí. Má bolesti v kyčlích, je zmatená. Nemůže natáhnout nohy. Při výměně pleny vidím, že u kostrče se objevují první známky proleženiny.
Ani nevím, jak dlouho je v tomhle domově. Teď už jen leží, pouze k jídlu ji posazují. Vždycky působila nenápadně. Šedá, hubená, ničím na sebe neupozorňující paní, která obvykle nic nežádá. Teď ano.
„Potřebujete něco, paní Sůvová?“ Oči, jejichž zorničky píchají a lesknou se jako černé špendlíkové hlavičky, se mne naléhavě drží. „Sestřičko, pojďte sem… Vy jste jediná, která… Vy jste mi včera moc pomohla.“ Už dva dny jsem tu nebyla, měla jsem volno. „A s čím vám mohu pomoci, paní Sůvová?“ Potichu odpovídá a hlas se jí trochu chvěje: „Tam v té skříni… mám tam něco důležitého, podívejte se, jestli není zamčená“. Jdu ke skříni a odsunu dvířka. „Není, paní Sůvová, všechny skříně tu jsou odemčené, podívejte se. Nic cenného tu nemáte, jen prádlo.“ Paní Sůvovou skříň mezitím přestala zajímat. Už jen dokola mumlá nějaké jméno. Přecházím k další posteli. Tu její zatím povlékat nebudu, protože dnes ji odvezou do nemocnice.
Když stelu postel naproti, znovu uslyším její volání. „Slyším vás, paní Sůvová, jen chvilinku počkejte, já k vám hned přijdu.“ Znovu mne chytá za ruku. Dívám se jí do tváře a poslouchám: stěžuje si na bolest. Chtěla bych ji něčím povzbudit, ale nevím, co říct. Čekám. Znovu vidím její úzké zorničky. Má strach, neví. Hledá půdu pod nohama. „Víte, já nic nevím, každý vždycky hned odejde… Já bych chtěla pana faráře… Podívejte se do stolku, mám tam kabelku s penězi pro něj, dcera mi je tam dala.“ „Dobře, podívám se.“ Otevírám dvířka nočního stolečku, který je ale skoro prázdný. Vidím jen žínku, ponožky a toaletní papír. Co jí řeknu?
„Kabelka tam není, to si ji asi dcera vzala k sobě, víte? Ona vám všechno zařídí, nebojte se.“ Na kněze jsem se před chvílí ptala na sesterně. Chodívá obvykle až koncem týdne, to už ale bude paní Sůvová v nemocnici. „Víte, za chvíli vás odvezou jinam, máte bolesti a my tady na to nejsme zařízeni. Tam vám pomůžou, uvidíte. Pan farář tam chodí také. A až vám bude líp, vrátíte se zase sem. Budeme tady na vás čekat, ano?“ Mám pocit, že mne neslyší. Nebo nechápe? Nakloním se až k ní a usmívám se. Přitom si všimnu, že z rozhalenky pracovní blůzy mi vyklouzl můj oblíbený náhrdelník z barevných korálků. Zapomněla jsem si ho v šatně sundat. Oči paní Sůvové zasvítily, obličej změkl. Usmála se, oči upřené na laciném šperku. „To je krásný… to je nádhera…“ Bledé kostnaté prsty si s dětskou radostí opatrně pohrávají s dřevěnými korálky, které se v několika řadách houpají na mém hrdle. „Já… já mám takové věci ráda… Já jsem bývala švadlena, víte?“ Je najednou v jiném světě. Mám radost, že ji na chvíli něco vytrhlo z nepříjemné nálady. Sundávám si náhrdelník a pokládám ho staré paní na peřinu.
Za chvíli vcházejí do pokoje dvě oranžové vesty a strkají před sebou úzké lůžko s kurtovacími popruhy, v doprovodu hlaholící vrchní sestry: „Tak jsme tu pro vás, pojedete na zámek…“ Shon, strojené veselí… „Kam mě to vezete?“ Pravda schovávající se za transportní lůžko a širokánský úsměv paní vrchní. Když odjeli, při povlékání postele jsem našla svoje korálky zamotané pod zmuchlanou peřinou. Šťastnou cestu, paní Sůvová.
R