Malé zamyšlení z pohledu sestry jako pacienta
Zdravotnický personál nahlížený očima pacienta… navíc ve chvíli, kdy se do role nemocného a hospitalizovaného dostal zdravotník sám!
V žádném případě nechci moralizovat, odsuzovat, jmenovat nemocnici, nejde mi o postihování zaměstnanců, ale cítím potřebu se vyjádřit. Mám pocit smutku a mrzí mě takové nepochopení ošetřovatelského procesu – nebo nezájem pochopit?
Byla jsem asi čtrnáct dnů hospitalizovaná na neurologickém oddělení jedné nejmenované menší nemocnice. Přišlo mi, jako bych cestovala v čase, jako bych se dostala do časové smyčky a vrátila se dvacet dvacet pět let zpět. Uložena jsem byla na pětilůžkový pokoj, nějaké seznámení s oddělením, léčebným režimem nebo něco podobného neproběhlo, budiž. Všem pacientům s bolestmi zad a podobnými problémy jsou podávány jedenkrát denně analgetické infuze, jak jsem se později dozvěděla, podává se jich pět až deset, ovšem ani jednomu pacientovi není zavedena flexila, i když jsou mu třeba naordinovány i další infuze, každý den se pacienti opětovně traumatizují opakovanými vpichy jehel. Pokud náhodou některý pacient podá dotaz na možnost zavedení flexily, je mu „vysvětleno“, že u nich na oddělení se infuze podávají takovým způsobem, budiž. Ovšem to, že jsem viděla, jak sestra napíchala infuze „celému oddělení“, aniž by si jednou vydezinfikovala mezi jednotlivými pacienty ruce, o používání ochranných rukavic při odběrech (mimochodem stále „postaru“, do stříkačky a následné přestříkávání do zkumavek!) nemluvě, to mě už klidnou nenechalo.
Dalším šokem bylo rozdávání léků – sestry si léky chystaly dopředu a roznášely je po pokojích v „dávkovačích“ od bonboniéry! Pár dalších příkladů: Spolupacientka, bývalá pracovnice hygienické stanice, nyní již v důchodu, byla šokována, když viděla, jak sestra zvedla spadlou tabletku z podlahy, „ofoukla“ ji a vrátila pacientce do tzv. lékovky, kterou tvořil vršek od Nutridrinku. Reakce sestry na stížnost pacientky na bolest v zarudlém a oteklém místě po zavedené flexile (tu měla pacientka zavedenou z JIP): „Děvenko, to se vstřebá, to nic není.“ Na vlastní oči jsem byla svědkem, jak při odchodu pacientky sanitářka lůžko pouze převlékla, o nějaké dezinfekci lůžka a toaletního stolku nemohla být ani řeč. Tak bych mohla uvádět další a další příklady, ale pro ukázku to myslím stačí.
Nejvíc mě ale mrzelo, a je mi z toho opravdu smutno, naprosté nepochopení ošetřovatelského procesu – stanovení ošetřovatelských diagnóz a aktivní vyhledávání potřeb pacientů. Na pokoji se mnou byla sedmdesátiletá pacientka po lehké mozkové příhodě, byla přeložena z JIP, měla velký herpes kolem úst i v ústní dutině. Tři dny žádnou sestru ani ošetřovatelku nenapadlo, že pacientka má velké bolesti, které ji obtěžují nejen při jídle. Ústa jí krvácela, když dostala ke snídani chleba. Vím, že to nebyla vůbec moje věc, ale bylo mi jí velmi líto, a tak jsem se za paní přimluvila u lékařky při vizitě, aby dostala nějakou šetřící dietu. Paní byla velmi ráda a hodně se jí ulevilo.
Bohužel, není to jenom na ošetřovatelském personálu, největší vina podle mě padá na staniční nebo vrchní sestru, ale myslím, že svou vinu nese i lékařský personál, který tady to všechno toleruje, a sám lékař při vizitě, při vyšetřování jednotlivých pacientů, si mezi nimi také nedezinfikuje ruce, jako by všeobecně řešený problém s přenosem nozokomiálních nákaz tady to oddělení obcházel.
Markéta Dulová, studentka 3. ročníku bakalářského studia ošetřovatelství, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
I slova díků jsou velká odměna
Není nic výstižnějšího než poslední věta následujícího dopisu: Vydržte a zůstaňte takoví, jací jste, neztraťte své ideály!
Tímto bych chtěla vyjádřit obrovské srdečné poděkování všemu personálu RHB oddělení Baťovy nemocnice ve Zlíně v čele s primářem MUDr. Skalkou za vzornou péči, díky které jsem se opět po operaci páteře – dg. syndrom caudae equinae (ochrnutí poloviny těla od pasu dolů) – postavila na nohy a začala chodit.
Smekám před trpělivostí a umem těchto obětavých lidí s velkým srdcem. Jenom jako příklad uvedu „svého“ fyzioterapeuta Aleše, kterému vděčím opravdu za hodně. Velké poděkování patří také sestřičkám a celému lékařskému kolektivu.
Vydržte a zůstaňte takoví, jací jste, neztraťte své ideály!
Iva Bacterová, všeobecná sestra, Uherskohradišťská nemocnice
Pro pacientky byla Jiřinka
Pozn. red.: Prostřednictvím stránek Sestry si dovolujeme veřejně předat pochvalu spokojené pacientky sestře, která, ač již pravděpodobně aktivně jako sestra nepůsobí, možná stále sleduje dění v oboru například na stránkách našeho časopisu. Nebo jí to někdo z přátel a kolegů třeba vyřídí?
Vážení, ráda bych se s vámi podělila o hezký pohled na jednu ženu ošetřovatelku, která o mne pečovala na gynekologii na Vinohradech. Tato žena již byla důchodového věku. Co ona dokázala udělat pro pacientky, bylo neuvěřitelné. Jmenovala se Jiřina, pacientky jí říkaly Jiřinko. Když někdo z nás něco potřeboval, byla hned nablízku a vše donesla nebo udělala. Chodívala jsem se procházet po chodbě, tak jsem viděla, co vše dokázala. Ráno přišla na pokoj s úsměvem a s vyslovenou radostí, že nás zase uvidí. Prohodila při stlaní moc hezkých věcí, které nás vždy povzbudily, rozdala košilky a už byla pryč. Některé sestry, když nemusely, se na pokojích neukázaly. Stále jsme viděly běhat jenom paní Jiřinku, myla postele, převlékala a běhala pořád sama a nikdo jí nepomohl.
Neměla by to vše dělat, lézt pod postele atd., od toho jsou snad na oddělení sanitářky a uklízečky. Uklízečka ošmudlala pokoj a plno věcí nedělala. Nemocnice šetří, ale měla by tam mít pracovníky, kteří by toto měli dělat, a ne ošetřovatelka, která se má starat o lidi jako o klienty. Takových lidí, jako je ona, by si měla nemocnice vážit, a ne je ještě stírat. Ona se žádné práci nevyhýbala. My jsme všechny žasly, co dokázala. Ještě, když měla chviličku, sedávala u nemocných, nejenom maminek, ale i po těžkých operacích, a dodávala jim chuť do života. Viděly jsme, jak ji staniční stále peskovala, že někdy až plakala, ale vůbec si to nezasloužila. A vidíte, skončila na Vánoce, protože jí nepodepsali smlouvu, a já se ptám „proč?“, když ostatním to udělali. Stále na ni vzpomínám v dobrém, jak mi pomohla psychicky a dala mi velkou chuť do života. To se vidí opravdu málo, ale nejen tady, i v ostatních nemocnicích. Prošla jsem jich několik a poznala chování různých sester. Stále říkají, že mají sester a ošetřovatelek málo a že důchodci chtějí pracovat, pak je ale nenechají. Myslím si, že v tom u ní bylo něco jiného. Možná ji nechtěl někdo, kdo měl slovo někde jinde.
Děkuji za přečtení dopisu, jenom jsem chtěla někam poslat pochvalu této ženě, která ani nemá potuchy, jak ji všichni lidé v nemocnici milovali.
Hana
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.