Vysoká prevalence duševních poruch v evropské populaci je varujícím momentem. Nutností se jeví zvýšení diagnostické úspěšnosti v oblasti depresivních poruch, které ohrožují nemocné zvýšeným rizikem vzniku komorbidních somatických poruch, zvýšenou mírou pracovní neschopnosti, ale především vysokým rizikem suicidálního jednání. Depresivní poruchy často doprovázejí tělesná onemocnění, kde přítomnost depresivní poruchy znamená významný komplikující faktor dosažení úzdravy, ale také zvýšené ekonomické náklady na samotnou léčbu. Detekce depresivních poruch je záležitostí všech oborů lékařství, a je možné k ní přistupovat různými způsoby, které vedou k identifikaci nemocného a otevření možnosti zahájit odpovídající terapeutický postup.
Klíčová slova
depresivní porucha • prevalence • diagnostické nástroje
Během jednoho roku postihne 27 % evropské populace (83 miliónů lidí) některá z forem duševních poruch, jako jsou depresivní porucha, bipolární afektivní porucha, schizofrenie, závislost na alkoholu, lécích či nikotinu, sociální fóbie, panická porucha, generalizovaná úzkostná porucha, obsedantně kompulzívní nebo somatoformní porucha. Celoživotní riziko výskytu duševní choroby je prakticky 50%, přičemž v některých případech se může jednat o několik týdnů, měsíců nebo epizodický výskyt, ale také o dlouhodobé onemocnění.(1) Ze zjištěné prevalence, a s přihlédnutím ke stále častým obavám pacientů ze stigmatizace, lze konstatovat, že není v silách ambulantních psychiatrů v žádné zemi, aby pečovali o všechny depresivní nemocné. Převážná většina postižených nekomplikovanými formami onemocnění bude v péči mimo specializované psychiatrické ambulance či zařízení. Lékaři jiných oborů se tak mohou setkat s celým spektrem duševních poruch (neurózy, psychózy, poruchy osobnosti a intelektu, závislosti různého typu, psychosomatické choroby), a zejména také s jejich rozmanitou kombinací se somatickými poruchami, při kterých jsou duševní poruchy považovány za primární (hypertenze, dráždivý tračník, astma) nebo tvoří sekundární doprovod závažných somatických chorob (např. diabetes mellitus, arteriosklerózy, stavů po cévních mozkových příhodách, dlouhodobějších onemocnění).
Četnost psychicky nemocných narůstá především v ordinacích praktických lékařů a některé průzkumy hovoří o tom, že až u jedné čtvrtiny návštěv praktického lékaře hrají zásadní nebo podstatnou roli psychické faktory. Povědomí o významu duševních onemocnění se nepochybně v posledních letech významným způsobem zvýšilo, ale ještě občas se setkáváme s tím, že dochází k bagatelizaci psychických poruch, zvláště jejich lehčích forem, a dosud také není považováno za pochybení nerozpoznat duševní onemocnění – na rozdíl od nerozpoznání somatické poruchy.
Diagnostika v různých typech lékařské praxe
Nezbytným krokem pro zvolení adekvátního léčebného postupu je včasná a přesná diagnostika. Jistým způsobem se musí lišit diagnostické postupy v odborné ambulanci psychiatra a lékaře jiné odbornosti, neboť dlouholetá zkušenost psychiatrů se specifickou skupinou duševně nemocných je jistě činí citlivějšími nejen k nonverbálním komunikačním signálům, ale jsou obratnější v cíleném pátrání po symptomech psychických poruch. Schopnost praktických lékařů diagnostikovat přítomnost depresivní poruchy byla zjišťována i v rámci metaanalýzy 41 studií, která ukázala, že praktičtí lékaři v USA jsou schopni rozpoznat 47,3 % depresivních nemocných a že přítomnost depresivní poruchy zaznamenají do dokumentace u 33,6 % ošetřených pacientů.(2) Nemocní si praktickému lékaři stěžují na různé symptomy, které mohou, ale nemusí být spojeny s afektivitou, prací, rodinnými potížemi a vztahovými problémy. Typické jsou stížnosti na jeden nebo několik tělesných příznaků, např. únava, bolesti, poruchy spánku, případně prezentace podrážděnosti, úzkostí nebo nervozity, a až cílenými dotazy lze odhalit pokles nálady neodpovídající okolnostem či přítomnost ztráty zájmů. Varovným znamením přítomnosti depresivní poruchy bývají i častější návštěvy lékaře, časté využívání lékařské pohotovostní služby nebo konzumace jiné zdravotní péče, a to zvláště pro potíže, které přímo nesouvisí se specifickým tělesným onemocněním. Pravděpodobnost přítomnosti depresivní poruchy vzrůstá s počtem symptomů, které nemocný prezentuje.(3) Mezi nejčastější signály, které by měly být pro lékaře upozorněním, že se může jednat o nemocného trpícího depresivní poruchou, patří následující:
více než pět návštěv lékaře za rok,
vícečetné a nevysvětlitelné potíže,
únava,
bolestivé syndromy,
poruchy spánku,
ztráta nebo přírůstek tělesné hmotnosti,
chudý emoční projev,
poruchy kognitivních funkcí (mírná kognitivní porucha nebo známky demence),
syndrom dráždivého tračníku,
stížnosti na stres nebo poruchu nálady,
pracovní a vztahové dysfunkční oblasti,
nezaměstnanost a ekonomické problémy,
změny v interpersonálních vztazích.
Zvýšenou pozornost si zaslouží především nespavost, protože nemocní trpící depresí udávají její výskyt až v 90 % a porucha spánku je často prvním příznakem nastupujícího relapsu.(4, 5) Nespavost je pro nemocné do určité míry „neutrální“ symptom, podobně jako bolest, který se nemocný nebrání prezentovat, na rozdíl od řady psychických potíží, které mohou budit na první pohled dojem duševní choroby. Pacient si nemusí své depresivní ladění plně uvědomovat nebo si je spojuje právě například s nedostatkem spánku a často prohlašuje, že kdyby se zbavil nespavosti, psychická porucha by také vymizela. K přídatné léčbě nespavosti jsou společně s antidepresivy podávána hypnotika, která nemají vlastní vliv na úpravu nespavosti doprovázející depresivní poruchu. Obecně platí, že farmakologická intervence patří k nejčastějším způsobům léčby nespavosti. Léčba hypnotiky by se měla řídit několika základními pravidly. Podávání hypnotik by mělo být limitováno čtyřmi týdny, přednostně by měla být podávána jen dle potřeby, nikoliv kontinuálně, a v co nejnižších, ještě účinných večerních dávkách.
Obecné způsoby vyhledávání případů depresivní poruchy (tzv. screening)
Spolehlivý postup vyhledávání depresivní poruchy lze uskutečňovat dvěma základními způsoby. První možností je vyhledávání depresivní poruchy u všech dospělých pacientů, a to i u těch bez známých rizikových faktorů, kteří přijdou do kontaktu se zdravotními službami. Druhou cestou je cílené zaměření pozornosti na detekci depresivních příznaků u jedinců, u kterých je výskyt depresivní poruchy pravděpodobnější.
Širší forma vyhledávání je vhodná především mezi novými pacienty, v průběhu rutinních preventivních kontrol a u těch, kde není zřejmé riziko rozvoje depresivní poruchy, zatímco u rizikových nemocných je třeba se zaměřit na rozpoznávání přítomnosti typických depresivních příznaků v kontextu hodnocení významu přítomných rizikových faktorů.
Zvýšení míry a včasnost rozpoznání depresivní poruchy jsou prvními kroky, které mohou v konečném důsledku významně snížit rozvoj, morbiditu a mortalitu komorbidních chronických onemocnění. Identifikace depresivních nemocných zatížená minimem falešně pozitivních výsledků patří mezi priority řady moderních zdravotních systémů.
POSTUP DLE NATIONAL INSTITUTE FOR HEALTH AND CARE EXCELLENCE (NICE)
Britský institut NICE(6) nerozlišuje vyhledávání mezi pacienty praktických lékařů a specifickou detekcí ohrožených jedinců. Doporučuje lékařům tzv. první linie, aby byli ostražití u nemocných s již prodělanými epizodami depresivní poruchy, trpících chronickými tělesnými poruchami spojenými s funkčním poškozením, a aby jim položili dvě otázky:
„Cítil jste se v průběhu posledního měsíce na dně, depresivní, bez nálady nebo beznadějně?“ * „Ztratil jste v průběhu posledního měsíce zájem nebo potěšení z aktivit, které vám je obvykle přinášely?“ Tyto dvě jednoduché otázky vykazují 97% senzitivitu a 67% specificitu.(7) Pokud je alespoň jedna z odpovědí pozitivní, měl by lékař, který nemá kompetenci provádět hodnocení psychického stavu, odeslat nemocného ke specialistovi.
POSTUP DLE US PREVENTIVE SERVICES TASK FORCE (USPSTF)
V USA organizace The US Preventive Services Task Force (USPSTF) doporučuje provést vyhledávání mezi všemi dospělými osobami v medicínské praxi k zajištění adekvátní diagnózy, efektivní léčby a jejího pokračování.(8) Současně uzavírá, že optimální interval pro provádění vyhledávání u dospělých není znám a upozorňuje na nutnost provádět vyhledávání pouze tam, kde je zajištěna další péče o pozitivně identifikované pacienty. Odhalení nemocných lze zvýšit až 2–3násobně, ale chybí-li adekvátní systém péče o tyto pacienty, není dosaženo dlouhodobých pozitivních výsledků. Dále je nezbytné počítat s potenciálním poškozením pacienta spojeným s falešně pozitivní diagnózou a následnými diagnostickými procesy, nežádoucími účinky podané antidepresivní léčby a vlivem stigmatu duševních choroby.
Odborníky USPSTF je doporučován dvoustupňový systém, který je dostatečný pro rozpoznání depresivních jedinců v podmínkách primární péče. První krok musí být časově nenáročný, účelný a spojený s vysokou senzitivitou identifikace jedinců trpících depresivní poruchou a pouze částečně specifický, vylučující jedince bez depresivní poruchy. Tato rovnováha senzitivity a specificity redukuje počet nemocných, kteří jsou dále určeni k tomu, aby prošli druhým krokem, ale jen za podmínek minimální eliminace skutečně depresivních nemocných. Druhý stupeň je již časově náročnější a zajistí přiměřenou senzitivitu, tak aby opět depresivní nemocní nebyli eliminováni, ale má již vyšší specifitu, a tak redukuje počet falešně pozitivních diagnóz.
Za první krok vyhledávání doporučuje USPSTF podobně jako NICE dvě otázky. Tyto dvě otázky jsou zaměřeny na dva základní symptomy depresivní poruchy (jak v pojetí americké klasifikace duševních poruch DSM-IV, tak i MKN-10), a to depresivní náladu a anhedonii. Existují i varianty dotazníků, např. Patient Health Questionnaire-2 (PHQ-2), který je konstruován na těchto dvou základních otázkách a může být administrován zdravotnickým personálem. Tento nástroj byl hodnocen a byla shledána jeho 87% senzitivita a 78% specificita pro detekci depresivní poruchy.(9) Jedná se o velmi jednoduché položení dvou otázek a při pozitivní odpovědi následuje další testování. Tento stručný a jednoduchý nástroj sníží zhruba na polovinu počet pacientů, kteří vstupují do druhého kroku. Jeden z posledních pokusů o maximální zjednodušení detekce na jednu otázku „Jste depresivní?“ byl proveden v prostředí onkologických oddělení. Prokázána byla sice vysoká specificita 99,5 %, ale nízká senzitivita 61 %.(10) Bylo provedeno ještě několik dalších pokusů o zavedení jedné otázky ke zjišťování depresivní poruchy, ale modifikovaný nástroj PHQ-2 je jedním z nejlepších a nejkratších nástrojů, využitelný i pro opakované aplikace v rutinní praxi nebo během periodických preventivních kontrol u lékaře.
Jakmile je získána alespoň jedna pozitivní odpověď na otázky dotazníku PHQ-2, měl by pacient vstoupit do další fáze diagnostického procesu. Tento druhý krok by již měl obsahovat klinické vyšetření za účelem zjištění, zda jsou naplněna kritéria pro přítomnost depresivní poruchy dle MKN-10 (event. dle DSM-IV), a byly tak zcela eliminovány falešně pozitivní případy.
Nástroje pro druhou fázi detekce mohou být administrovány za méně než pět minut a jsou snadno interpretovatelné. Jejich provedení je srovnatelné a jsou senzitivní v 80–90 %, ale pouze málo specifické, tj. v 70–85 % případů.(11) Uvažujeme-li, že v primární péči je 5–13 % dospělých pacientů aktuálně depresivních, lze očekávat, že 25–40 % pacientů pozitivně detekovaných trpí skutečně depresivní poruchou. Některé z případů falešně pozitivních budou tvořit nemocní trpící dystymií nebo mírnou depresivní poruchou, ale i ti mohou z poskytnuté péče významně profitovat. Další z této skupiny nemocných mohou trpět úzkostnými poruchami, syndromy závislosti na psychoaktivních látkách nebo zármutkem, ale i zde lze konstatovat, že vhodná forma péče může být velmi prospěšná. Jen nepatrné procento z pozitivně identifikovaných netrpí žádnou poruchou. Je třeba zdůraznit, že pozitivní detekce v rámci vyhledávání neznamená v žádném případě stanovení diagnózy depresivní poruchy, ale spíše potřebu podrobnějšího stanovení závěru a určení dalšího léčebného plánu.
USPSTF konstatuje, že existují tři užitečné a ověřené nástroje, které mohou sloužit rozpoznání, měření závažností a funkčního poškození, podobně jako zachycení změn probíhající v čase: PHQ-9, Quick Inventory of Depressive Symptomatology – lékařem administrovaný (QIDS-C) a sebehodnotící (QIDS-SR)(12) a Beck Depression Inventory (BDI).(13) Pro rozpoznání depresivní poruchy mají tyto nástroje senzitivitu a specifitu kolem 80 %. (11) Pro starší nemocné bývá výhodné využít Geriatric Depression Scale.(14) K nejčastěji užívaným v USA patří dotazník PHQ-9, který byl vytvořen jako detekční nástroj depresivních poruch k užití v primární péči.(11) Obsahuje otázky zahrnující všech devět symptomů depresivní poruchy zahrnutých v klasifikačním systému DSM-IV a otázky zjišťující závažnost a funkční narušení. Verze obsahují i otázky identifikující dystymii. PHQ-9 byl validován i pro telefonické použití a ukázalo se, že monitorování stavu pacienta má význam v psychiatrické praxi a může ovlivnit rozhodování lékaře až v 93 % kontaktů.(15) Nástroj QIDS byl vyvinut pro velkou, na průmyslu nezávislou studii zkoumající užívání a efektivitu léčby antidepresivy, Sequenced Treatment Alternatives to Relieve Depression (STAR*D), která proběhla v primární péči a psychiatrických ambulancích. Nástroj je složen ze 16 položek.(12) Ačkoliv je rozsáhlejší, poskytuje specifičtější informace a může ušetřit čas v dalších krocích.
Posledním doporučovaným nástrojem je stupnice BDI, která je dostupná v 13položkové(13) nebo 21položkové verzi.(16) Položky v této stupnici neodpovídají přesně kritériím DSM-IV, ale klinické provedení je podobné PHQ-9 a QIDS.
Objevují se nové nástroje, například „My Mood Monitor“ (M-3), který detekuje kromě depresivní poruchy i další tři okruhy psychických poruch (úzkostnou poruchu, bipolární afektivní poruchu, posttraumatickou stresovou poruchu). Modul určený pro praktické lékaře vykazuje v detekci depresivní poruchy senzitivitu 84 % a specificitu 80 %. Pacient stráví s vyplněním méně než pět minut a 83 % lékařů je schopno vyhodnotit dotazník za 30 vteřin i méně. Téměř 80 % z nich si myslí, že je důležité sledovat i psychické zdraví svých pacientů.(17) Existují dokonce aplikace pro použití v mobilním telefonu, které jsou napojeny na monitorovací a záznamový systém, jako je např. Microsoft HealthVault.
Je jen málo důkazů, které by dovolily doporučit jeden detekční nástroj před druhým, a tak si každý lékař musí zvolit dle svých preferencí, typu populace, kterou léčí, a podmínek své praxe.
Situace v České republice
Dle mínění autora není v České republice dosud vypracován ani aplikován specifický systém vyhledávání depresivní poruchy u dospělých pacientů.
Často bývá k diagnostice používána tzv. autoevaluační Zungova sebeposuzovací stupnice deprese (SDS).(18) Tento jednoduchý dotazník je určen k hodnocení populace dospělých trpících depresivní poruchou střední a lehké intenzity. Dotazník může předložit pacientovi k vyplnění i střední zdravotnický pracovník. Doba vyplnění a hodnocení je odhadována na 10–15 minut. Chceme-li však využít tuto stupnici k diagnostickým účelům, musíme respektovat nezbytnost přítomnosti základních příznaků depresivní poruchy, tak jak je definována MKN-10. V rámci stupnice SDS je tedy k tomu, abychom mohli prohlásit, že pacient trpí depresivní poruchou, nutné, aby tento odpověděl kladně minimálně na dvě ze tří otázek č. 1, č. 10 a č. 20 a označil ve stupnici ještě alespoň jeden plně vyjádřený příznak.
Specifické způsoby vyhledávání případů depresivní poruchy (tzv. case finding)
Společně s obecnou detekční činností mezi dospělými pacienty může lékař cíleně vyhledávat jedince postižené depresivní poruchou mezi těmi, kteří se nacházejí ve zvýšeném riziku nebo jejich projev naznačuje možnou přítomnost depresivní poruchy (Tab. 1).
Typickými příklady jsou jedinci, kteří:
prodělali již předchozí epizody depresivní poruchy, případně ženy trpěly poporodní poruchou nálady;
trpí v současné době nebo v minulosti úzkostnou poruchou nebo závislostí na psychoaktivních látkách;
v současné době ztratili blízkou osobu smrtí nebo odloučením (rozvod);
mají pozitivní rodinnou anamnézu z pohledu depresivní poruchy;
trpí chronickým tělesným onemocněním;
trpí dystymií;
prodělali významnou traumatickou událost;
jsou vystaveni závažné psychosociální zátěži (práce, stěhování apod.);
v současné době se nacházejí v perimenopauzálním období;
mají nízký finanční příjem nebo finanční problémy;
žijí s manželem/manželkou trpící depresivní poruchou.
Tato doporučení vycházejí z nálezů, které dokládají, že anamnéza depresivní poruchy, současná ztráta nebo úmrtí a významné traumatické události zvyšují riziko výskytu dalších epizod. Po iniciální depresivní epizodě se do 15 let vyskytne další epizoda až u 85 % jedinců. V jedné ze studií zkoumající první epizody depresivní poruchy byla tato spojena s 50% rizikem rekurence do pěti let, dvě předchozí epizody zvyšují riziko na 70 % a po třech a více epizodách existuje až 90% riziko výskytu další epizody.(19) V jedné ze studií až polovina pacientů, kteří dosáhli remise, relabovala v průběhu následujícího roku.(20) Přibližně 30–40 % těch, kteří zažijí nebo se stanou obětí závažné traumatické události, reaguje v dalším období rozvojem depresivní poruchy. Současný zármutek a truchlení je signifikantní rizikový faktor pro rozvoj depresivní epizody, zvláště u jedinců s již prodělanými předchozími epizodami.
U jedinců zatížených vrozenou dispozicí rozvoje depresivní poruchy je riziko zvyšováno dále například traumatickými zážitky nebo zneužitím v dětství a současnou přítomností stresujících událostí.(21) Téměř 40–60 % prvních epizod depresivní poruchy nastupuje po závažné životní události. Význam závislosti na současných stresových okolnostech klesá s rostoucím počtem předchozích epizod.
Trpí-li jeden z partnerů depresivní poruchou, riziko jejího vzniku u druhého se prakticky zdvojnásobuje. Chronická onemocnění zahrnující kardiovaskulární choroby, diabetes mellitus, artritidy a bolest zvyšují riziko vzniku depresivní epizody. Tento vztah může být mediován systémem zahrnutým do stresové odpovědi. Současně s přítomností depresivní poruchy stoupá riziko vzniku chronických onemocnění.
(22)
Socioeconomický statut má také vztah k depresivním poruchám a prevalence depresivních poruch roste od 5 % ve vysokopříjmových zemích k 15 % v chudších státech. Důležitým faktorem je také vzdělání, u kterého se zjišťuje, že má dokonce významnější vztah ke vzniku depresivních poruch než finanční příjem. V zemích s vyššími příjmy a vyšším HDP nedochází k setření sociální nerovnosti a tato zvýšená míra sociální nerovnosti částečně zvyšuje riziko pro rozvoj depresivní poruchy srovnatelně s nízkou mírou vzdělání.(23) Nízký socioekonomický statut je spojen s trváním a udržováním depresivní symptomatiky spíše než s jejím nástupem. Vzhledem k současné době ekonomické turbulence byly zkoumány i tyto faktory ve vztahu k depresivním poruchám. Riziko depresivní poruchy roste již s přítomností jednoročního snížení finančního příjmu (1,47krát) nebo ekonomického strádání (1,2krát).(24) Přítomnost ekonomického nedostatku a opakované stavy chudoby zvyšují riziko vzniku depresivní poruchy v další dekádě trojnásobně. Riziko roste i s hrozbou ztráty zaměstnání (1,86krát) a při zadlužení (2,17krát).(25) Indikátorem vysoké míry rizika vzniku onemocnění v následujících letech přináší i přítomnost poporodních depresivních potíží nebo premenstruační dysforické poruchy. Ženy jsou také více ohroženy v době perimenopauzy, ať již depresivní epizodou někdy trpěly nebo ne.(26) Roli v různých životních etapách žen hraje mnoho faktorů, ale spojovacím článkem zůstává kolísání koncentrací pohlavních hormonů v průběhu menstruačního cyklu. Hypotézu vlivu hormonálního kolísání podporuje zřetelná diferenciace výskytu depresivních poruch u dívek a chlapců, ke které dochází v období zahájení činnosti pohlavních žláz, a také výskyt změn nálady v období ovulace.
Závěr
Detekce přítomnosti depresivní poruchy je pouze první částí diagnostiky, dále je třeba zaměřit se na hlubší analýzu okolností, které onemocnění vyvolávají nebo provázejí. Depresivní porucha může být způsobena přítomností závažných psychosociálních faktorů, tělesných onemocnění nebo vedlejšími účinky podávaných léčivých přípravků. Nezbytné je zvážit i potencionální komorbidní poruchy, ke kterým patří především úzkostná porucha a různé typy syndromů závislosti. Zjištění přítomnosti depresivní poruchy umožňuje léčbu antidepresivy, která mohou předepisovat lékaři všech odborností, čímž dokáží pozitivně léčebně ovlivnit především mírné a nekomplikované depresivní poruchy.
Práce byla podpořena výzkumnými projekty MZ ČR – RVO VFN64165 a PRVOUK: P26/LF1/4.
Prohlášení: autor v souvislosti s tématem práce v posledních 12 měsících nespolupracoval s žádnou farmaceutickou firmou.
Literatura
1. WITTCHEN, HU., JACOBI, F., REHM, J., et al. The size and burden of mental disorders and other disorders of the brain in Europe 2010. Eur Neuropsychopharmacol, 2011, 21, p. 655–679.
2. MITCHELL, AJ., VAZE, A., RAO, S. Clinical diagnosis of depression in primary care: a meta-analysis. Lancet, 2009, 374, p. 609–619.
3. KROENKE, K., SPITZER, RL., WILLIAMS, JB., et al. Physical symptoms in primary care. Predictors of psychiatric disorders and functional impairment. Arch Fam Med, 1994, 3, p. 774–779.
4. BENCA, R., PETERSON, M. Insomnia and depression. Sleep Medicine, 2008, 9(Suppl. 1), S3–S9.
5. PERLIS, ML., GILES, DE., BUYSSE, DJ., et al. Self-reported sleep disturbance as a prodromal symptom in recurrent depression. J Affect Disord, 1997, 42, p. 209–212. 6. National Institute for Health and Care Excellence. NICE clinical guideline 90 Depression: The treatment and management of depression in adults. 2009. (Dostupné dne 6.4.2014 na http://www.nice.org.uk/nicemedia/pdf/CG90NICEguideline.pdf.) 7. ARROLL, B., KHIN, N., KERSE, N. Screening for depression in primary care with two verbally asked questions: cross sectional study. BMJ, 2003, 15, 327, p. 1144–1146. 8. U. S. Preventive Services Task Force. Screening for depression: recommendations and rationale. Ann Intern Medm 2002, 136, p. 760–764.
9. KROENKE, K., SPITZER, RL., WILLIAMS, JB. The Patient Health Questionnaire-2: validity of a two-item depression screener. Med Care, 2003, 41, p. 1284–1292.
10. SKOOGH, J., YLITALO, N., LARSSON OMERÓV, P., et al. ´A no means no´ – measuring depression using a single-item question versus Hospital Anxiety and Depression Scale (HADS-D). Ann Oncol, 2010, 21, p. 1905–1909.
11. WILLIAMS, JW., Jr., NOEL, PH., CORDES, JA., et al. Is this patient clinically depressed. JAMA, 2002, 287, p. 1160–1170.
12. RUSH, AJ., TRIVEDI, MH., IBRAHIM, HM., et al. The 16-Item Quick Inventory of Depressive Symptomatology (QIDS), clinician rating (QIDS-C), and self-report (QIDS-SR): a psychometric evaluation in patients with chronic major depression. Biol Psychiatry, 2003, 54, p. 573–583.
13. BECK, AT., STEER, RA., BALL, R., RANIERI, W. Comparison of Beck Depression Inventories -IA and -II in psychiatric outpatients. J Pers Assess, 1996, 67, p. 588–597. 14. Van MARWIJK, HW., WALLACE, P., de BOCK, GH., et al. Evaluation of the feasibility, reliability and diagnostic value of shortened versions of the geriatric depression scale. Br J Gen Pract, 1995, 45, p. 195–199.
15. DUFFY, FF., CHUNG, H., TRIVEDI, M., et al. Systematic use of patient-rated depression severity monitoring: is it helpful and feasible in clinical psychiatry. Psychiatr Serv, 2008, 59, p. 1148–1154.
16. BECK, AT., WARD, CH., MENDELSON, M., et al. An inventory for measuring depression. Arch Gen Psychiatry, 1961, 4, p. 561–571.
17. GAYNES, BN., DeVEAUGH-GEISS, J., WEIR, S., et al. Feasibility and diagnostic validity of the M-3 checklist: A brief, self-rated screen for depressive, bipolar, anxiety, and post-traumatic stress disorders in primary care. Ann Fam Med, 2010, 8, p. 160–169. 18. ZUNG, WW. Factors influencing the self-rating depression scale. Arch Gen Psychiatry, 1967, 16, p. 543–547.
19. MUELLER, TI., LEON, AC., KELLER, MB., et al. Recurrence after recovery from major depressive disorder during 15 years of observational follow-up. Am J Psychiatry, 1999, 156, p. 1000–1006.
20. O’CONNOR, EA., WHITLOCK, EP., GAYNES, B., et al. Screening for Depression in Adults and Older Adults in Primary Care: An Updated Systematic Review [Internet]. Rockville (MD) : Agency for Healthcare Research and Quality (US), 2009 Dec. Available from http://www.ncbi.nlm.nih.gov/bookshelf/br.fcgi?book=es75.
21. CASPI, A., SUGDEN, K., MOFFITT, TE., et al. Influence of life stress on expression:moderation by a polymorphism in the 5-HTT gene. Science, 2003, 301, p. 386–389. 22. KATON, W., LIN, EH., KROENKE, K. The association of depression and anxiety with medical symptom burden in patients with chronic medical illness. Gen Hosp Psychiatry, 2007, 29, p. 147–155.
23. LADIN, K., DANIELS, N., KAWACHI, I. Exploring the relationship between absolute and relative position and late-life depression: evidence from 10 European countries. Gerontologist, 2010, 50, p. 48–59.
24. LORANT, V., CROUX, C., WEICH, S., et al. Depression and socio-economic risk factors: 7-year longitudinal population study. Br J Psychiatry, 2007, 190, p. 293–298. 25. MELTZER, H., BEBBINGTON, P., BRUGHA, T., et al. Job insecurity, socio-economic circumstances and depression. Psychol Med, 2010, 40, p. 1401–1407.
26. FREEMAN, EW., SAMMEL, MD., LIN, H., et al. Associations of hormones and menopausal status with depressed mood in women with no history of depression. Arch Gen Psychiatry, 2006, 63, p. 375–382.
e-mail: Martin. Anders@vfn.cz
Summary
Anders, M., Janeckova, E. How to presume and detect the presence depressive disorders? High prevalence of mental disorders in the European population is a warning sign. Increased rates of diagnostic success in the area of depressive disorders appear to be a necessity, as these disorders affects the patients with the risk of development comorbid somatic disorders, frequent inability to work and especially by heightened risk of suicidal behaviour. Depressive disorders are often accompanied by somatic diseases, where the presence of a depressive disorder means a significant factor complicating recovery, as well as increased economic expenses on the treatment itself. Detection of depressive disorders is matter involving all areas of medicine and it can be approached in various manners, which lead to identifying the patients and the possibility of commencing treatment.
Key words
depressive disorder • prevalence • diagnostic tools
O autorovi| Doc. MUDr. Martin Anders, Ph. D., MUDr. Eva Janečková Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice, Psychiatrická klinika
Tab. Rizikové faktory pro vznik depresivní poruchy