Za jak dlouho po úrazu jste začal s vyprošťováním zraněného a jak dlouho váš zásah trval?
V té chvíli byl pacient namotán na centrální hřídeli už asi deset patnáct minut a stále ještě při vědomí, částečně i spolupracoval. Můj zásah trval zhruba dvacet minut.
Původní profesí jste anesteziolog, máte za sebou i nějakou nadstandardní chirurgickou průpravu?
Teď už možná ano… Ne, neměl jsem. Devět let jsem pracoval ve Fakultní nemocnici u svaté Anny a tam jsem prošel standardním „kolečkem“. Poté jsem byl deset let primářem ARO nemocnice v Jeseníku. Nyní pracuji ve Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje a účastním se pozemních i leteckých zákroků, což byl i tento.
Záchranáři nejsou jediný tým, ve kterém jako lékař působíte. Jste také součástí realizačního týmu HC Kometa Brno. Je Kometa vaší „srdeční záležitostí“?
To samozřejmě je! Hokej jsem hrál od dětství. Přišel okamžik, kdy jsem se musel rozhodnout, zda půjdu studovat medicínu, nebo se stanu profesionálním hráčem hokeje. Jsem rád, že jsem se rozhodl pro lékařství, ale hokej je moje doživotní velká láska.
V tomto sportu jsou běžné tvrdé souboje a tržné rány, i Kometu v play-off hodně pronásledují úrazy. Mají hráči posunutý práh bolesti?
Je to individuální, ale určitě jsou na kdejakou ránu zvyklí. Já osobně práh bolesti trochu posunutý vzhůru mám. Hokejisti jsou uvyklí na tvrdou hru a jen tak nějaká modřina je nerozhodí.
Dohadují se s vámi, kdy po úrazu půjdou zpět na led?
Někdy jsou urputnější v tom, že by chtěli jít hrát dříve. Nejde o běžné naraženiny, ale třeba o případ otřesu mozku. Řídím se pomocí guidelines, a i když se hráč jeví jako schopný běžného života, něco jiného je špičkový sportovní výkon. K tomu je nutno přihlížet, možnost zranění a doživotních zdravotních následků tu samozřejmě je. To si nemůžeme dovolit.