Konečně! Už jste skoro ztráceli trpělivost. Přestávali jste doufat, že se váš partner změní tak, jak jste si vždycky přáli, a smiřovali jste se s jeho zlozvyky a špatnými vlastnostmi. Ale ono to přece jen přišlo. Možná až trochu nečekaně, jako blesk z čistého nebe, ale co na tom, říkáte si. Důležité je, že vytoužená změna nastala. Takhle jste si to vždycky představovali. Chování partnera se blíží k vaší představě ideálu a vám ke štěstí mnoho nechybí. Filozof Denis Diderot tvrdil: „Máme jen jeden úkol, a to je být šťastní.“ Jenomže… Pocit štěstí tak trochu kazí červík pochybnosti, který hlodá a hlodá. Je skvělé, že partner začal sekat dobrotu, ale málokdo z nás dokáže zaplašit otázky, které se v souvislosti s tím vynořují. Proč se tak stalo? Má jeho chování nějakou příčinu? A pokud ano, co když se nám ta příčina nebude líbit?
Proměny chování
Ke změně v chování může dojít u obou partnerů - u mužů i u žen. Obě pohlaví mohou začít takzvaně „sekat dobrotu“. Mnohem častěji se však o sekání dobroty mluví v souvislosti s muži. Když se sejdou kamarádky u kávy, baví se zcela přirozeně o tom, jak se jejich partneři chovají, probírají všechny jejich chyby a nedostatky a všímají si těchto větších či menších proměn k lepšímu, potažmo k horšímu. Muži se o ženách rovněž baví, ale jinak. Spojení „sekat dobrotu“ z jejich úst možná také uslyšíte, ale mnohem spíš v souvislosti s dětmi. Skutečně málokterý muž však takto hovoří o své partnerce. Jenom zřídkakdy z jeho úst uslyšíte: „Už jsem v to ani nedoufal, ale moje žena konečně začala sekat dobrotu.“ Ženy se takto vyjadřují mnohem častěji. Mají k tomu snad více důvodů než muži?
Konec flámování
Na otázku, co to vlastně z pohledu žen znamená „sekat dobrotu“, jsou odpovědi různorodé. Pro některé ženy je „napravený“ partner takový, který konečně pochopil, že věta „ten koš už tady stojí od včerejška“ ve skutečnosti znamená „vynes koš s odpadky“. A nejenže to pochopil, ale také neodporuje a udělá, co po něm partnerka chce. Třiatřicetiletá Eva říká, že roky bojuje s manželem o důležité maličkosti. Až v poslední době se prý vítězství začalo obracet na její stranu. Jinými slovy, partner podle ní začal sekat dobrotu. „Netuším, jestli mu došlo, co po něm chci, nebo jestli mu došlo, že je lepší udělat to bez řečí než protestovat a pak se dohadovat,“ krčí rameny. „Faktem je, že plní svoje povinnosti v domácnosti, ačkoli dříve je ignoroval. Ať už je důvod jakýkoli, já jsem ráda a raději se v tom víc nešťourám. Když to funguje, není co řešit.“ Pro jiné ženy znamená sekání dobroty větší změnu. Maličkosti, jako je vynášení odpadků, vůbec neřeší. Sekat dobrotu pro ně partner začne ve chvíli, kdy dá kupříkladu přednost rodině před kamarády, kdy se začne chovat zodpovědněji a kdy začne plnit, co slíbil. „Kdybychom u nás doma řešili jen koš a mytí nádobí, byla bych šťastná žena,“ říká pětatřicetiletá Tereza. „Já už od svatby, což je letos sedm let, bojuju s manželovou nedochvilností, neschopností plnit sliby a také malou zodpovědností ve vztahu ke mně a dětem. Manžel si nějak nevšiml, že už není dvacetiletý kluk, ale otec od rodiny. Pořád se toho svého klukovského způsobu žití nechce vzdát, takže příchody nad ránem, protože se zapomněl s kamarády nebo kolegy z práce, jsou u nás spíš pravidlem než výjimkou. Je s ním zábava, to ano, nezkazí žádnou legraci, kamarádi ho zbožňují… To je všechno sympatické, ale občas je třeba přestat být dětem kumpánem a být jim autoritou. Až to manžel pochopí a dokáže se vzdát vlastní zábavy kvůli zodpovědnosti, pak o něm prohlásím, že začal sekat dobrotu.“
Ženy chtějí víc
Jak jsme se zmínili, změny v chování, v tomto případě směrem k lepšímu, mohou nastat u obou partnerů. Pravdou však je, že tyto náhlé proměny bývají častější a zřetelnější v chování mužů než v chování žen. Nejenže si jich ženy více všímají a více o nich mluví, ale ten, který ve vztahu začne „sekat dobrotu“, bývá skutečně častěji muž. Tvrdí to alespoň psycholog Kevin Leman. Podle něj je to proto, že ženy jsou obecně na své protějšky o něco náročnější a častěji je nutí ke změně. Muži samozřejmě mají na partnerky také nějaké nároky a mnohdy nemalé, ale ty se projevují hlavně před svatbou, případně před tím, než si začnou budovat společnou domácnost a plánovat rodinu. Jakmile se vztah stane oficiálním, upřednostňují většinou klid před dohadováním. Kevin Leman říká, že větší nároky žen na mužské pokolení vyplývají z několika důvodů. Jedním z nich je fakt, že ženy si v dětství vysní prince na bílém koni, a pak ho hledají i ve skutečném životě. Případně se snaží prince vydolovat ze svého, zatím nedokonalého, partnera. „Pro ženy je typické snění o budoucím partnerovi,“ vysvětluje. Dodává také, že jakkoli to tak může vypadat, nejde o romantické blouznění naivních idealistek. Ve své podstatě je to zcela racionální chování. Žena je tím, kdo devět měsíců nosí dítě a kdo je s ním úzce svázán dlouho po porodu, proto jsou její větší nároky na životního partnera a otce jejích dětí pochopitelné. Žena potřebuje někoho, kdo se dokáže postarat a být zodpovědný. Pokud partner její požadavky zcela nesplňuje, snaží se ho změnit (tedy přimět k sekání dobroty), aby se na něj mohla spolehnout. Muži si podle Lemana dívky svých snů podobným způsobem nevysnívají. Mají rovněž konkrétní představu, jak by měla partnerka v ideálním případě vypadat a jaká by měla být, co se chování týče, ale na této představě tolik netrvají. Stačí jim, když je tolerantní, není hádavá, když je přiměřeně starostlivá (ani málo, ani moc) a dokáže je ocenit. Ženy chtějí obvykle víc. Kromě odpovědnosti a spolehlivosti potřebují také pozornost. Říkají: Chci, aby si všiml, že mám nový účes. Aby nezapomínal na moje narozeniny a na naše výročí. Aby občas přinesl květinu. Aby nezapomněl zavolat, když se někde zdrží. Aby ocenil, co všechno doma dělám. Aby se občas zajímal o moje vnitřní pocity. Abychom pro něj já a děti byly na prvním místě…
Starý pes a nové kousky
Někdy se to - alespoň částečně - splní. Partner, do té doby všechno možné jen ne zodpovědný a všímavý, je najednou nezvykle starostlivý, milý a překvapivě pozorný. Nedávno vám pochválil účes a, světe, div se, přinesl květinu. Jenom tak, prý se mu líbila, když šel kolem, a uvědomil si, že vám už dlouho žádnou nekoupil. Dokonce mu po několika letech došlo, že když nestihne přijít domů v obvyklou či domluvenou hodinu, měl by zavolat nebo alespoň napsat textovou zprávu, abyste si nedělala starosti. Sám od sebe přišel s návrhem, že zavolá babičce s prosbou, jestli by nepohlídala děti, abyste si mohli vyrazit někam ven jenom spolu, skoro jako za starých časů. Takovému seriálovému doktoru Housovi by podobná změna připadala bezesporu okamžitě podezřelá, protože „lidé se nemění“, jak zdůrazňuje. Jakákoli změna, byť sebemenší, musí mít nějakou příčinu. A tady se dostáváme k jádru celého problému. Ženy se snaží partnery přimět k lepšímu chování, stěžují si na ně, když se měnit nechtějí, ale jakmile vytoužená změna skutečně nastane, radost jim moc dlouho nevydrží. Nemluvíme teď o změnách nenápadných a pozvolných, které přicházejí v průběhu let, jak spolu partneři žijí a jak se učí jeden druhému přizpůsobovat a vycházet vstříc. Mluvíme o změnách náhlých a výrazných, které se dostavují takřka ze dne na den. Prvotní radost totiž velmi často střídá rozčarování. Někdy dokonce strmý pád. Pak si partnerky takto proměněných mužů přejí jediné: Aby bylo zase všechno při starém.
Kvůli hezkým očím?
Náhlé změny skutečně mívají nějakou konkrétní příčinu, která se nám vždycky nemusí líbit. Zkušenosti mnoha žen potvrzují, že když partner začal „sekat dobrotu“, dříve nebo později se ukázalo, že k tomu nedošlo jen tak. Nejčastějším důvodem náhlé změny bývá nevěra. Mezi další příčiny patří třeba dluhy, které už nepůjde déle tajit, a tak si partner připravuje lepší pozici pro chvíli, kdy potíže vyjdou najevo. Dále tu jsou problémy v zaměstnání (ztráta práce, snížení platu apod.), ale příčinou náhlé změny chování může být třeba také vážná nemoc partnera, o níž zatím nechce mluvit. Jinými slovy, k náhlému sekání dobroty je většinou třeba nějaký impulz, vlivem kterého se dotyčný k této změně rozhoupe. „Dříve jsem věřila tomu, že se partner změnil k lepšímu kvůli mně,“ říká čtyřiatřicetiletá Markéta. „Ráda jsem si namlouvala, že to dělá kvůli mým hezkým očím a proto, že mě miluje. Že já jsem tou příčinou a on si to náhle
uvědomil a zjistil, že by mi rád snesl modré z nebe. Zkušenosti mě ale naučily, že když partner začne zničehonic sekat dobrotu, kvůli hezkým očím to obvykle není. Moji bývalí partneři po mně buď něco chtěli, nebo si žehlili nějaký průšvih. Říká se, že když muž ženě přinese květinu, přestože nemá narozeniny a nošení květin nespadá do jeho běžného chování, je to varovný signál, že něco je nebo bude špatně. Já jsem zjistila, že tak v 90 % případů to je pravda. Nejméně v devadesáti.“
Radši vše při starém
Dvaatřicetiletá Jitka má podobný názor. Také z ní mluví zkušenosti. „Když jeden z mých partnerů provedl něco, o čem věděl, že by mi vadilo, kupoval mi dárky a choval se celkově mileji. Zpočátku jsem v tom nic divného neviděla. Byla jsem šťastná, že jsem našla někoho, kdo mě zahrnuje pozornostmi. Která žena by si něco takového nepřála? Pak se provalilo, že těmi pozornostmi jen utěšuje vlastní svědomí. Další z mých bývalých se choval suverénně nejlépe, když měl nějakou bokovku. My ženy rády partnery aspoň trochu přetváříme k obrazu svému a přejeme si, aby byli všímavější, ale po svých předchozích zkušenostech můžu s jistotou říct, že jsem nejklidnější, když k žádným změnám v chování nedochází, nic se neděje a všechno je při starém. Opravdu, i když to není dokonalé a zcela podle mých představ, je to lepší než se užírat, jestli mě partner podvádí nebo jestli neudělal nějaký jiný průšvih, a dobrotu začal sekat proto, abych se pak na něj méně zlobila, až to vyjde najevo. Pro mě,začal sekat dobrotu‘ neznamená, že teď bude všechno v pořádku. Naopak to znamená,měj se na pozoru, něco se děje‘. Byla bych radši, kdyby si partner své průšvihy dopředu nežehlil. Kdyby nechal věci tak, jak jsou, nic bych se nedozvěděla. A jsem si docela jistá, že někdy je lepší nevědět.“ S tím souhlasí také mnozí psychologové. Někdy je určitě lepší nevědět.
O autorovi| (převzato z časopisu Moje psychologie 10/2012) ; Text: Elena Jesenská