Kineziotejping – nácvik lokalizovaného dýchání

Pevné tejpování omezuje pohyb. Oproti tomu cílem kineziotejpingu není imobilizace, nýbrž zachování rozsahu pohybu a následné ovlivnění léčebného procesu. Techniku kineziotejpingu vyvinul dr. Kenzo Kase v Japonsku v 70. letech 20. století a veřejnost se s ní poprvé seznámila v roce 1988 na Olympijských hrách v Soulu. Ve sportu bylo do té doby využíváno pevného tejpování pro zajištění opory kloubního a svalového aparátu. Cílem byla především prevence zranění při sportovním výkonu nebo dalšího poškození poraněné tkáně (vazů, svalů apod.). Tento typ tejpu ovšem omezoval rozsah pohybu a tím i jeho funkci, a navíc při nevhodném provedení paradoxně proces uzdravení zpomaloval. Kineziotejp, v podobě, v jaké ho představil Kase, pohyb kloubu neomezuje, což je velkou výhodou oproti klasickému pevnému tejpování. Při správné aplikaci zároveň podporuje funkci lymfatického systému a zvyšuje intenzitu látkové výměny ve tkáních, čímž urychluje proces regenerace. Nyní se tohoto efektu využívá v terapii především při regulaci svalového napětí a napětí měkkých tkání (fascií, podkoží, kůže, pokožky), a to jako prostředek působící detonizačně, pro snížení napětí, nebo tonizačně, pro zvýšení napětí. Detonizační tejp má široké využití například v léčbě vertebrogenních poruch, kdy terapeut řeší zvýšení napětí měkkých tkání a svalů manuálním ošetřením s cílem napětí snížit. Tejp je v tomto případě aplikován jako možnost prodloužení účinku terapie poté, co pacient opustí ordinaci. Tonizační tej