Krátce

Je to zvláštní pocit sednout si k počítači s úkolem napsat pozitivní prosincový sloupek časopisu v roce, kdy prosincem téhož roku údajně všechno končí. Logicky se tedy snadno nabízí otázka, zda má vůbec cenu ještě cokoli začínat, plánovat, rozepisovat ? Co se tedy stane 21. 12. 2012, respektive bude nás ještě něco čekat den následující a dny poté? A co teprve rok 2013? Média rozebírají jednotlivé teorie zániků světa a prezentují či analyzují rozličné výklady. Pesimisté řeší majetek nemovitý, prodávají movitý, kupují cesty kolem světa s termíny v první polovině prosince, vypovídají pojistky, vybírají penzijní připojištění… Optimisté s úsměvem a vírou v nové a nové zítřky plánují dál svou budoucnost. Ke které skupině se má člověk přidat, čemu věřit? Většina z nás jsou, předpokládám, (věční) optimisté, a protože navíc takových předpovědí již byla řada a naštěstí pro nás se nesplnily, věříme, že „pojedeme dál“. Jsem sice umírněný optimista, ale zároveň i pragmatik a realista, proto s přesvědčením a životní zkušeností, že „na každém šprochu je pravdy trochu“, přece jen teď občas přemýšlím, jak ten náš svět bude po 21. prosinci letošního roku vypadat. Probudí se všechny živly země, zaútočí na nás fatální silou svých zemětřesení, tornád, sil tsunami, smete poslední generace lidí, zůstane jen voda, prach, kamení a ticho? Nebo se nestane vůbec nic, 22. 12. se probudíme do dalšího předvánočního shonu a ani si s povděkem neuvědomíme, že jsme byli opět „ušetřeni“. Protože však žádná