Oba tyto nekoncepční, nepřipravené a nesystémové kroky byly prosazeny a uvedeny do praxe přes vážné námitky zdravotnických škol a odborné i laické veřejnosti. Dnes se ukazuje, že námitky proti těmto „krokům vpřed“ byly opodstatněné a je potřebné s tím,,něco udělat“.
Tím „něčím“ má být:
1. zrušení dvojkolejnosti vzdělávání (vysoké školy nebo vyšší odborné školy) a opětovná snaha o zavedení vícestupňového systému ošetřovatelské péče do našich zdravotnických zařízení (pokolikáté už), což povede ke změnám (už zase) v požadavcích na dosažené vzdělání, čili opět zásah do nastaveného vzdělávacího systému, 2. zmírnění nesmyslně tvrdého kreditního systému, který je stále „ve vývoji“ a dosud není jasné, jak že to vlastně bude.
Možná by nebylo špatné porozhlédnout se po světě, kde už jsou pravidla nastavena, a v rámci tolik zdůrazňované kompatibility našich zdravotníků se světem se pokusit systém napodobit, nebo dokonce převzít.
Zpracování potřebných výzkumů, analýz a statistik by mohlo být zadáním závěrečných prací na nepřeberném množství našich vyšších, vysokých a nejvyšších škol, ve spolupráci s nemocnicemi jak v České republice, tak v zahraničí, kam by studenti mohli vyjet sbírat informace a zkušenosti a konečně se na vlastní kůži přesvědčit, že bez znalosti anglického jazyka díru do světa opravdu neudělají. Alespoň by byly finance na vzdělání, získané z EU a jiných zdrojů, konečně využity na něco rozumného. Jsem přesvědčena, že management jak škol, tak nemocnic, vzhledem k dosaženým akademickým hodnostem a zkušenostem ze zahraničních cest a studijních pobytů, je zárukou kvalitního zpracování získaných údajů do použitelné formy.
Alespoň by se snížil počet studií o významu ošetřovatelské dokumentace, o úspěších v prevenci pádů, o významu hygienického mytí rukou pro prevenci šíření nákazy, o spokojenosti sester v profesi atd. Místo toho bychom získali konkrétní a využitelné informace, potřebné pro vytvoření kritérií na počet a rozmístění zdravotnických zařízení, jejich personální obsazení v návaznosti na demografický vývoj, na reálné ekonomické možnosti a na společenské priority s výhledem nejméně na 15 let.
Následné návrhy na profesní a celoživotní vzdělávání zdravotníků zodpovědných za ošetřovatelskou péči by snad konečně nebyly ovlivněny krátkodobými politickými liniemi, úzkými skupinovými zájmy nebo potřebou jednotlivce „zapsat se do dějin“.
Vícestupňový systém ošetřovatelské péče (sanitář – ošetřovatel – sestra – sestra-specialistka) umožňuje bezproblémový chod oddělení a dokonalou organizaci práce na základě přesně stanovených povinností, a to vše v návaznosti na úroveň vzdělání a kompetence.
Připravit, prosadit, a HLAVNĚ dlouhodobě udržet vzdělávací systém, jenž by zaručil přípravu pracovníků na všech těchto úrovních, nemůže být záležitostí nějaké komise, která byla vytvořena některým z mnoha rychle po sobě jdoucích ministrů, ale musí být výsledkem spolupráce a shody minimálně tří ministerstev (školství, zdravotnictví a financí), profesních organizací pracovníků ve zdravotnictví a zaměstnavatelů.
Proč? Protože… * Zdravotnické školství všech úrovní je součástí vzdělávacího systému ČR. Takže i pravidla musí být pro všechny školy stejná. Není tedy možné diskriminovat řádné absolventy SZŠ s maturitou tím, že nejsou kvalifikovaní samostatně vykonávat profesi, na kterou se řádně čtyři roky připravovali, jestliže absolvent jiného typu střední odborné školy žádná taková omezení nemá. Jde o systémový problém a hraní si se slovy, jestli „sestra“, nebo „asistent“, případně řešit, co že je to vlastně ten „odborný dohled“, není řešením.
Zdravotnická zařízení všech typů fungují v prostředí nastaveném ministerstvem zdravotnictví. To znamená, že ministerstvo školství jako dodavatel pracovní síly musí úzce spolupracovat s ministerstvem zdravotnictví jako „dodavatelem“ pracovních míst. Tyto dva úřady se musí shodnout v otázkách potřebného počtů zdravotníků podle dosaženého vzdělání, odbornosti a kvalifikace. Pravidla musí být jasně stanovena, kontrolovatelná, a především vymáhatelná. Jejich splnění by mělo být jedním z kritérií pro získání akreditace příslušného zdravotnického zařízení.
Naprostou samozřejmostí musí být neprostupnost kompetencí, které vycházejí z úrovně dosaženého vzdělání a jsou také zohledněny zařazením do příslušné platové třídy. Tato pravidla nesmí být obcházena ani se souhlasem zaměstnance, protože to umožňuje zaměstnavatelům donutit pracovníky s vyšším vzděláním nechat se zaměstnat na pozice s nižším platem. Zaměstnavatelé potom využívají
jejich kompetencí, ale nemusí jim podle toho platit. Pokud nám jde skutečně o kvalitu péče, musí mít nastavená pravidla reálné opodstatnění a musí být dodržována bez výjimky. Kompetence pracovníků v návaznosti na dosažené vzdělání musí stanovit ministerstvo zdravotnictví tak, aby byla garantována naše kompatibilita s požadavky Evropské unie nebo ještě lépe se světem.
Zvýšení kompetencí sestrám vysokoškolačkám musí znamenat převzetí části kompetencí lékařů, což se jistě nesetká s porozuměním z jejich strany. Jde jednak o prestiž a jednak o pracovní místa. A rozhodně nedojde k úsporám, protože finanční prostředky získané ze snížení počtu lékařů musí být použity na platy ostatních zdravotníků, kteří na základě svého vzdělání převzali příslušné kompetence. Management nemocnic jistě ví, že kromě jistoty pracovního místa, možností profesního růstu a kvalitního pracovního prostředí je mzda jedním z hlavních motivačních prvků. Zde je nutno dosáhnout shody s ministerstvem financí, neboť to ovlivňuje tok peněz do zdravotnictví. Je velmi pravděpodobné, že jistota získání stálého a zajímavého zaměstnání zvýší zájem o studium zdravotnických oborů, obzvláště v situaci, kdy máme nejvyšší počet nezaměstnaných absolventů různých vysokých škol za posledních dvacet let.
Jsem 32 let zdravotní sestrou a jsem šťastná, že jsem po absolvování náročné SZŠ mohla absolvovat ještě náročnější VŠ, abych mohla léta učit budoucí sestry, jak být „sestřičkami“. Kvalitní základy mi umožnily obstát při práci v zahraničí, protože jsem měla z čeho čerpat a na co navázat. Nejsem si jistá, že absolventky současného vzdělávacího systému budou v mém věku moci říci totéž.
O autorovi| PhDr. Zlata Pražanová, všeobecná sestra, učitelka