Praktický lékař Jan Kovalský proZdraví.Euro.cz č. 17 napsal komentář (Doktor u doktora aneb všední praxe v ambulanci), ve kterém popisuje zážitky při komunikaci se svými kolegy. Svým článekm však zřejmě píchl do vosího hnízda. Mnozí čtenáři kritiku lékařského cechu neunesli a napsali nesouhlasný komentář. Jiní naopak nechápou, proč některé lékaře zážitky autora tak pobuřují.
MUDr. Roman Jelínek
Po přečtení příspěvků, jak si lékaři stěžují na své kolegy, musím konstatovat, že si za to mohou převážně sami. Já jsem chirurg, když mé dítě mělo spálu, zavolal jsem na infekci a domluvil se s kolegou rovnou tam, nevím, proč bych si měl jít ještě k nějakému jinému lékaři na LSPP na radu. Případně pokud si nejsem jist tak se poradím s kolegou dětským lékařem a situaci nedramatizuji. Jsem-li sám pacient, musím také pochopit, že mladší kolega může mít ze mne respekt, respektive obavu, že se bojím některých nepříjemných vyšetření.
Jednou jsem měl masivní hematuriitak jsem se domluvil s kolegou urologem….nač bych chodil ke své „spádové“ lékařce, když očekávám, že mě tam stejně pošle. Myslím si, že pokud mám problémy s kolegy lékaři, tak je to bohužel i moje chyba, protože je to vždy jen a jen v komunikaci. No a pomlouvat kolegy považuji za zvlášť nekorektní a neseriózní. Pokud jsem měl nějaký konflikt, tak jsme měl tolik odvahy si to vyříkat sám a ne prostřednictvím tisku.
MUDr. Jiří Kilian
Nemohu si nijak stěžovat na to, jak se o mne postarali kolegové a jejich sestřičky, když jsem potřeboval pomoc. Nevím, jestli jsem někde registrován nebo nejsem a ani nevím, že by to byla nějaká má zákonem nebo nějakou smlouvou stanovená povinnost. Mám za to, že by se o mne kolegové postarali i bez registrace. Kdybych potřeboval pomoc kolegů, nejspíše v primární péči vyhledal bych Praktického lékaře, kdyby ji potřebovalo mé dítě, hledal bych Praktického lékaře pro děti a dorost, obvodní lékaře neznám a ani nevím, kde bych se na ně měl ptát. Spálu bych měl poznat a tak bych nemusel své dítě vláčet po čekárnách pohotovostních služeb. Určitě bych si pak nevymýšlel, že byli nějak neupravení a dívali se na hokej.
Nejsem za nějakou obhajobu šlendriánu. Subjektivní pocity mohou být různé a jejich líčení taktéž. Nicméně je velice snadné psát o tom, že nějaký doktor byl mastný a neoholený. Konečně proč by se měl holit, když si třeba právě nechal růst plnovous, že. To už dnes nikdo nevyvrátí ani nepotvrdí, že ten na té pohotovosti byl takový nebo onaký. Pomluva je však jako uhel, buď popálí nebo pošpiní.
Nemám toto sdělení, publikované ve Zdraví.Euro.cz, za solidní. Navykládat něco na kolegy, o nichž ani netuším, jaké je označení jejich profese nebo odbornosti, ironisovat krátkost kolegou provedeného fysikálního vyšetření a přitom předvádět své schopnosti postavit neurologickou diagnosu prima vista, to mi přijde jako protimluv.
Nemám rád petržel, ba ani ji nekupuji a nejím. Ale nevymýšlím si na ni. Tož asi tak.
MUDr. Lubomír Bláha
Nemyslím si, že autor původního článku pomlouval jiné kolegy, psal jen své zkušenosti se zdravotnickými zařízeními. Popsal to tak jak to cítil. Nevím proč se na LSPP nepředstavil jako kolega, možná by potom reakce oněch „pomlouvaných“ lékařů byla jiná. Myslím že je to hlavně „v lidech“ jak se budou chovat k pacientům-lékařům. Já mám obojí zkušenosti. Ty milé vnímám jako samozřejmost neb se také o totéž snažím. Ty nemilé (a bylo jich dost v roli doprovodu mně blízkých osob, nikoli jako pacienta) vnímám jako velmi nepříjemné, možná i z výše uvedeného důvodu. O tom, že by lékaři neměli pomlouvat ostatní kolegy, bylo napsáno hodně (viz Etický kodex). Dle mých zkušeností je ale skutečnost přesně opačná (viz i nedávný článek Návštěva v nejlepší nemocnici), čímž jen konstatuji, nepaušalizuji. Nechť hodí kamenem kdo…..
MUDr. Jiří Bakala
Vyrostl jsem v doktorské rodině a můj tatínek – lékař staré školy (narozen 1915) mně učil dvě zásady:
- noli tangere
- největší smrtelný hřích v medicíně je pomlouvat kolegu nebo se vyjadřovat jakkoliv negativně o jiném lékaři odborně či lidsky před pacientem i mimo dosah pacienta. Pokud mám jiný názor či jiný medicínský náhled, je nutno to řešit osobně s kolegou. Já jsem už starší generace, ale ta generace přede mnou, to byly páni gentlemani. Mám k disposici spoustu dopisu lékařů z Baťovy nemocnice z první republiky a musím říci, že dopis kolegovi to byla slušnost nad slušnost. Ono se stačí podívat na žádanky a korespondenci mimo území naší republiky. Já si myslím, že ta „kindrštube“ začíná obyčejným zdravením,nebo telefonickým rozhovorem.
MUDr. Lajčíková
Ani já si nemyslím, že bychom se měli pomlouvat. Ale je výjimkou, když se lékař pacientovi představí a sdělí mu, co mu hodlá dělat. Že by měl být upravený,čistý a zdvořilý je bez diskuze. Přidávám anekdotický zážitek. Byla jsem hospitalizovaná na jedné pražské klinice pro divertikulitidu. Do pokoje vstoupil muž v bílém, představil se jako vedoucí lékař oddělení, probral se mnou diagnózu a terapii, odhadl délku hospitalizace a s přáním uzdravení mě opustil. Jak v americkém filmu, řekla jsem si nadšeně. Pak přišel sekundář, který mi řekl: to uledujeme, na to, co vám řekl šéf, rychle zapomeňte, to byste tu byla do aleluja! Vzápětí ale přišla sestra s infuzí a na moje upozornění, že mám dostat led, se srdečně rozesmála. Pan doktor zapomněl, že máme rozbitý mrazák. Dám vám infuzi a panu doktorovi to vysvětlím! Dobrý konec, všechno dobré, časem byl i led a já se uzdravila.
MUDr.Jiří Burda
Sice na začátku svého článku píšete: „Jinak pozor – v žádném případě nejsem nějaký zapšklý antimedicínský paranoik tajně kontrolující kolegy ve zbrani.“
Pak nechápu, proč s krvácením do stolice obtěžujete registrujícího praktického lékaře. Jako lékař byste mohl vědět, že Vás musí poslat ke kolonoskopii. Čili: buďto toto nevíte, pak se neoznačujte jako praktický lékař, nebo to víte a pak tajně kontrolujete kolegy.
MUDr. Olga De Beuckelaerová
Některé z příspěvků na této straně mě skutečně zarážejí. Opravdu to má být tak, že pokud se pacient představí jako kolega, má se mu dostat lepšího zacházení než by se dostalo pacientovi „nekolegovi“? Stalo se u nás opravdu normou, že pokud víme, že v čekárně sedí jako pacient lékař, budeme se mu věnovat okamžitě, zatímco pacienta laika můžeme nechat čekat až se nám uráčí? Je snad nějaký rozdíl v diagnostických a terapeutických postupech u pacienta lékaře a u pacienta nelékaře? A kdo jiný by měl lékaře kritizovat, než právě kolega lékař – dle názorů spousty lékařů tomu totiž pacient laik vůbec nerozumí, takže proč bychom se jeho kritikou měli nějak zabývat. Autorům některých příspěvků zcela unikla pointa celého příspěvku. Ano, kdyby se autor hned na začátku představil jako lékař kolega, dostalo by se mu zcela jistě jiného zacházení. Ale co pacient nelékař?!?
Mgr. Alois Komorous
Nejsem sice lékař, ale „jen“ klinický farmaceut. Zažil jsem více situací pomluvání lékařů mezi sebou. Extrémní případ byl však tehdy, když jsem jako zástupce jedné firmy koloval na jednom z kongresů, kde bylo asi 6 různých přednášejících v různých místnostech. Akce byla uspořádána tak, že jsem vždy po jedné přednášce šel s testovacími vzorky k dalšímu přednášejícímu. Byl jsem v šoku, protože každý přednášející na své přednášce veřejně před jinými kolegy lékaři pomlouval své kolegy – nemusel. Každý dělal totiž trochu jinou specializaci v daném oboru. Přesto padali výroky, že „ten druhý“ to dělá zcela špatně a nekvalifikovaně. Problém byl, že jsem nekoloval jen já, ale i posluchači. Takto se prakticky shodili u mne všichni. A jakmile pro mne lékař padne na důvěře, už k němu NEJDU a najdu si někoho, kdo je možná stejný – to riziko tu je, ale nevím o tom a ani to nepředpokládám. Etiku a sebereflexi totiž považuji za základ. Všichni totiž pracujeme až s příliš křehkým „materiálem“.
MUDr. Pavel Vepřek
Jaké je české zdravotnictví? No přesně takové, jak jej zachytil doktor Jan Kovalský ve svém článku. Líbí se vám, kolegové? Pokud ne, tak jej nezlepšíme nadáváním na zrcadlo, rituálním popravováním nositelů špatných zpráv nebo voláním po větší semknutosti cechu. Zdravotnictví potřebuje zásadní změny jako drbání a více Kovalských.
MUDr. Jiří Wicherek
Ad MUDr. Olga De Beuckelaerová.
Mila kolegyne, kazda profese nese s sebou vyhody a nevyhody. Jednou z mala nasich vyhod je skutecnost, ze si vychazime kolegialne vzajemne vstric pri zdravotnich problemech kolegu ci jejich rodinnych prislusniku. Tim vychazenim vstric minim to, ze skutecne vysetrujeme a osetrujeme kolegy a jejich rodinne prislusniky prednostne, v nejkratsim moznem case, ba, mnohdy i zdarma resp. na vlastni naklady(mineno bez uhrady ZP). Priznavam, ze jsem tak cinil, cinim a cinit budu. Priznavam i jednu, pravda, ne zcela racionalni motivaci sveho pocinani.Mam totiz potvrzenu vlastni praxi znamou zkusenost, ze ma-li se u nem. neco po… ci pro… postihuje to zdravotniky vyssi merou. Mozna je to jen zdani, dane tim, ze nam pripady kolegu utkvi vice v pameti, ten pocit vsak mam.
Docela by mne zajimalo, jestli kolega Kovalsky ten problem pacienta u doktora probral u tech doktoru. Jinak souhlasim s kolegou Jelinkem. Mezi sebou bychom na sebe meli byt nalezite (vzdy vsak korektne) kriticti. Ukajeni ega nekterych kolegu pres pacienty (vzkazy lekarum ustni ci pisemne, lec verejne pristupne) ci dokonce medializace, byt nekdy celkem spravnych postrehu nam rozhodne nepomaha. Ne, nemam za to, ze bychom si meli vzdy jen klepat po rameni a k nekterym jevum (konkretnim jednanim nekterych konkretnich kolegu) byt hlusi, slepi… Ano, meli bychom najit v sobe alespon tolik odvahy, abychom na to ci ono jednani kolegu upozornili. Nemame-li tu odvahu, pak je, dle meho soudu, lepsi mlcet. J.W.
MUDr. Roman Jelínek
Přece jenom musím ještě jednou reagovat. V úvodníku je napsáno, že někteří neunesli kritiku lékařského stavu… Tady nejde o kritiku lékařského stavu, ale o konkrétní chování jednoho „lékaře“, který se cítí být povolán ostatní kolegy moralizovat. Který tajně a inkognito pozoruje chování svých kolegů a spokojeně o tom píše statě do novin. Ano, každý z nás se setkal s arogantním chování některých kolegů, každý z nás zažil nevkusné poznámky na kolegy, každý z nás by „vytáhl z rukávu“ celou řadu historek, jak některý kolega udělal „botu“, ale proč o tom hned někam psát. Nechci se zastávat ani jedné strany, ale lékař, který nepozná spálu a jde ji spokojeně roznášet do čekáren na LSPP, lékař který sám automaticky neindikuje kolonoskopii při krvácení při stolici a hledá alibizmus u jiných by se měl nejprve zamyslet sám nad sebou, snad zřejmě i proto se bojí vystupovat na veřejnosti jako lékař. Jistě existuje spousta nešvarů, které zapotřebí řešit, ale ne takovýmto způsobem. V průběhu své praxe jsem se setkal s celou řadou lékařů, kteří ovlivnili moje chování, měli vliv na můj odborný růst, vždy to však byli autority, které jednali přímo a takoví ti „zapšklí kritici“ byli většinou z řad neumětelů, od kterých se odvraceli nejen kolegové lékaři, ale i pacienti.
(red) www.Zdravi.Euro.cz