VLADIMÍR BENEŠ, PŘEDNOSTA NEUROCHIRURGICKÉ KLINIKY VE STŘEŠOVICÍCH
Vladimír Beneš provede až 200 operací ročně na speciálním sále za 300 milionů korun. Podobný mají jen nemocnice v Bruselu a americkém Phoenixu. Přesto zdůrazňuje, že špičkové vybavení nestačí. Páteří zdravotnické péče jsou sestry, kterých je nedostatek.
HN: Nezastiňuje diskuse o poplatcích u lékaře vážnější problémy ve zdravotnictví?
Poplatky by měly regulovat počet pacientů, kteří se jdou k lékaři pobavit nebo pro recept na acylpyrin. Měly by připomínat, že zdravotní péče není zadarmo. Ale s poplatky nebo bez nich, zdravotnictví bude nějak fungovat. To není to hlavní. Daleko důležitější je, aby bylo dostatek zdravotních sester. Ty jsou páteří zdravotnictví, protože bez nich se medicína dělat nedá. Na klinice máme sester akorát. Jen na operačním sále chybějí dvě, což lze, byť s problémy, řešit.
HN: Nemůžete motivovat platy. Co děláte, abyste si sestry udrželi?
Jako doktoři se k nim snažíme chovat co nejslušněji a brát je víc jako partnery než podřízené. Podporujeme v nich loajalitu ke klinice. Hrdost na obor, ve kterém pracují, protože má velkou prestiž. Dáváme jim co nejvíce samostatnosti a pravomocí. A snažíme se také operovat co nejlépe, aby nemusely ošetřovat komplikované pacienty.
HN: Nároky na jejich kvalifikaci v moderní medicíně rostou…
Ano. Sestrám už střední škola nestačí. Potřebují bakalářský titul, což znamená další tři roky studia. Pokud je nějaké děvče schopné, dodělá si magisterské studium a z ošetřovatelství uteče. Ani diplomem u sester vzdělávání nekončí. Mají systém atestací, kupříkladu v intenzivní péči, pro instrumentářky a mají i dobře propracovaný systém kreditů u kontinuálního vzdělávání. Nejsou to dávno jen děvčata s maturitou. Kdyby byla v Česku rozumnější výuka jazyků, mizely by sestry do zahraničí ještě více.
HN: V nemocnicích chybí pomocný personál…
Kdo myslíte, že v nemocnici uklízí? Jsou to vysokoškolsky vzdělané ženy z Ukrajiny. Ale pomocnou zdravotnickou práci musí dělat sestry. Také tím, že se změnil systém vzdělávání, jako by vypadlo několik ročníků absolventů, kteří nešli do praxe.
HN: Řadová sestra má třináct tisíc, ta kvalifikovaná pracující na směny i dvacet šest. Jenže slouží pořád…
To jsou platové tabulky. Základní lékařské platy jsou nízké. A vládne představa, že sestra nemůže brát přece tolik co doktor. Takže sestry trpí hloupě nastaveným systémem. Přitom české zdravotnictví platí za mnoho věcí více než v zahraničí. Prakticky nevezmeme do ruky český výrobek. Ceny jsou přinejmenším stejné jako v Německu. A v Česku máme dvakrát tolik nemocnic, než potřebujeme. Z čeho myslíte, že se sponzorují, když do zdravotnictví jde procentuálně mnohem menší část rozpočtu než třeba v Rakousku? Systém funguje jen proto, že platy jsou takové, jaké jsou. A to platí hlavně pro sestry, protože i doktor ve státním zařízení po letech praxe hlady neumře.
HN: Co je systémově špatně?
Postavili jsme zdravotnictví podle ruského vzoru. Rusové měli doktory a takzvaného „vrače“. Byl to středoškolák s nějakou zdravotnickou nástavbou a prováděl snazší ošetření. Rusové žijí v ohromné zemi. Potřebovali medicínu dostat k lidem. My jsme systém okopírovali. Jenže vzdálenosti u nás jsou malé. V každém městečku jsme postavili nemocnici. V Česku je dvě stě nemocnic a deset milionů obyvatel. Na sto tisíc lidí, tedy jeden okres, ideálně vychází jedna nemocnice. K tomu přidejte asi patnáct univerzitních špitálů. A zdravotní pojišťovny platí všem.
HN: Jste pro menší počet nemocnic a koncentrovanou péči?
Samozřejmě. V tu chvíli budete mít i sestry. Po revoluci nevznikla jediná nemocnice na zelené louce. A zavřelo se jich tak pět. Všechny se nákladně rekonstruují. Nikdo nevysvětlil babičce, že když by jela dvacet kilometrů dál, mohla by dostat péči v nemocnici s lepším vybavením a kvalifikovanějším personálem. A tak demonstruje za tu svoji maličkou a nevybavenou. Dohadujeme se o platbách za acylpyrin, ale důležité je získat prostředky, abychom nemuseli omezovat špičkovou zdravotní péči. A mohli i slušně zaplatit zdravotníky. Bylo by to snadné při koncentraci a zefektivnění systému.
HN: Můžete uvést jiný paradoxní příklad ve srovnání se světem?
Provádíme nejvíce operací v Evropě. Naše populace je více „prooperovaná“ než Francouzi, nemluvě o Angličanech. V každém oboru jsou takzvané relativní indikace, kdy můžete operovat nebo ne. Často se operuje více než je třeba, aby se legitimizovala existence oddělení, větší počet lékařů a vyšší podíl ze zdravotního pojištění. V neurochirurgii mají Angličané osm set operací na milion obyvatel za rok. My jich máme dva tisíce šest set. V Evropě takový počet nemá nikdo. Blíží se nám Rakušané a Němci. Rozdíly mají i určitý kulturně historický podtext. Každý extrém, směrem nahoru i dolů, je však podezřelý.
Celý rozhovor si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED.cz nebo ZDE.
Hana Kejhová, iHNED.cz
