Data o spotřebě léků v ČR není možné kvůli odlišnému politickému vývoji před rokem 1989 jednoduše srovnávat s vyspělými evropskými zeměmi. K podobným nárůstům výdajů na léky jako v ČR v letech 1990 až 1998 docházelo na nyní stabilizovaných západoevropských lékových trzích v 70. a 80. letech, kdy byla moderní léčiva v tehdejším Československu prakticky nedostupná. Ve stejné době v západní Evropě mnohem rychleji rostly celkové výdaje na zdravotnictví než výdaje na léky. V Československu naopak byl v 80. letech kvůli deformovaným cenám léků, ale i neuvěřitelně nízkým mzdám zdravotníků podíl výdajů na léky na celkových výdajích vyšší než v současném desetiletí. Pro 90. léta je pro vyspělé země charakteristické používání nových velmi účinných léků.
Tvrdí to bývalý náměstek ministra zdravotnictví PharmDr. Josef Suchopár v publikaci Mýty a fakta lékové politiky, kterou napsal na objednávku Grémia majitelů lékáren a Asociace velkodistributorů léčiv a kterou recenzovali prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc., prof. MUDr. Jan Švihovec, DrSc., doc. Ing. Jaromír Vepřek, CSc., a doc. MUDr. Tomáš Sechser, CSc. V materiálu J. Suchopár definuje a rozebírá následující mýty:
1. Zdravotní pojišťovny v roce 1998 uhradily 34 miliard za léky - tato částka se týká celkových výdajů na léky. Zahrnuje 23,4 miliardy Kč vydané za léky na předpis, 4,8 miliardy za léky spotřebované v nemocnicích a kolem 5,8 miliardy korun (17 %), které byly hrazeny z jiných než veřejných zdrojů (volně prodejné léky, doplatky).
2. Ceny léků jsou v ČR vyšší než v řadě evropských zemí - v ČR činila průměrná cena jednoho balení v roce 1996 necelého 2,5 dolaru, prakticky stejně jako v Polsku a Maďarsku. Je to o polovinu méně než např. ve Španělsku, Francii, Portugalsku či Řecku a zhruba jen pětina toho, co stojí lék v Německu či Švédsku. Ještě dražší jsou léky v Holandsku.
3. Podíl výdajů na léky na celkových výdajích na zdravotnictví je neúměrně vysoký - v zemích OECD dosahuje tento podíl (do celkových výdajů se obvykle započítávají nemocenské dávky) 10 až 17 %, přičemž ve druhé polovině 90. let roste. V ČR se tento podíl v roce 1998 mírně zvýšil z důvodu změny ve financování nemocnic. Pokud by se k veřejným výdajům na zdravotnictví připočetly dávky na nemocenské pojištění, činil by loni podíl léků 17,2 procenta. Ve vyspělých zemích jsou přitom některé složky nákladů na zdravotní péči (především mzdové náklady) podstatně vyšší než v ČR.
4. Přirážky za obchodní výkony (marže) patří v ČR k nejvyšším - v ČR dosud činila společná marže pro lékárny a distributory 24,91 % z ceny pro konečného spotřebitele (často uváděných 35 %, které nyní vláda snižuje o 3 %, se vztahuje k ceně výrobce). Marže v ČR je pod průměrem přirážek uplatňovaných v Evropě (např. ve Francii činí 38,93 % z ceny pro spotřebitele).
5. Zdravotní pojišťovny hradí zahraniční léky ve výši světových cen - z porovnání ceny jedné dávky u 49 účinných látek vyplývá, že cena je v ČR nejnižší ve 39 případech, pouze v deseti případech je cena nižší v jiné zemi (dvakrát ve Francii, osmkrát na Slovensku). V některých případech je cena v ČR pouze dvacetinou ceny v Německu. U nových účinných léků už nejsou cenové rozdíly tak značné, přesto jsou ceny pro konečného spotřebitele obvykle shodné nebo mírně nižší než např. ve Francii.
6. V lékové politice lze snížit výdaje o mnoho miliard Kč - razantní opatření jsou podle J. Suchopára obtížně realizovatelná vzhledem k nízkým cenám i úhradám léků, ale především kvůli návykům lékařů a pacientů (viz bod 8).
7. Farmaceutická lobby prosazuje zvyšování úhrad léků, které trvale rostou - z porovnání výše úhrad za DDD v letech 1995 a 1999 u prvních deseti léčivých přípravků z hlediska objemu prodeje v roce 1998 vyplývá, že pouze u dvou došlo ke zvýšení úhrad (např. u Nitro Mack retard z 51,40 Kč na 54 Kč). U ostatních se snížily, a to někdy výrazně (např. u Zyrtecu z 280,90 na 190 Kč, u Zocoru z 1684,60 na 1176 Kč). Pokud by se reálná spotřeba těchto deseti léčiv z roku 1998 vynásobila úhradou platnou k 1. lednu 1995 a 1. lednu 1999, činila by podle J. Suchopára úspora veřejných prostředků více než 750 miliónů korun.
8. Příčinou vysokých nákladů na léky je chybná léková politika - při naplňování lékové politiky se uplatňuje konkurence, regulace a racionální chování občanů, zdravotníků a státu. Konkurenční prostředí je v ČR dostatečné, v regulacích je vždy možné dosáhnout zlepšení, ale základním problémem je neracionální chování jednotlivců i institucí. V ČR loni pacient v průměru kontaktoval ambulantního lékaře patnáckrát (v Německu to bylo 11,5 návštěv, ve Francii 7,2, ve Velké Británii 5,7), přičemž drtivou většinu těchto návštěv doprovázela preskripce (v Holandsku jde pouze o 60 %). Tato neracionalita je podle J. Sucho-pára dána nedostatečnou motivací a absencí kontrolních mechanismů.
9. Příčinou vysokých nákladů na léky je snadná registrace léčiv a jejich vysoký počet - podle J. Suchopára nemá počet registrovaných léčiv vliv na výdaje na léky. V evropských zemích se počty registrovaných přípravků pohybují mezi 4 až 10 tisíci, přičemž v ČR je to necelých 5000. Léčivý přípravek bývá vždy registrován ve více různých baleních, počet kódů (jednotlivých položek) je tak vyšší než počet názvů a jednotlivých forem. Např. v Německu registrují kolem 70 tisíc kódů, v ČR kolem 15 tisíc. Skutečně se v ČR obchoduje asi s 6000 položkami (podle kódů), přičemž asi 2000 z nich jsou volně prodejná léčiva a léčivé čaje.
10. Finanční prostředky vynaložené na léky prakticky nepřinesly žádný efekt - zavedení nových účinných léků napomohlo poměrně výraznému zkrácení pracovní neschopnosti u mnoha onemocnění. Zároveň se zřejmě spolupodílely na snížení úmrtnosti (u kardiovaskulárních chorob) či zpomalení vývoje úmrtnosti (u onkologických onemocnění).
11. Spoluúčast pacientů na platbě léků ne-lze zvyšovat - v Evropě činí spoluúčast na léky obvykle 30 i více procent (výjimkou je Holandsko, Norsko, Německo), v ČR je kolem 17 %, přičemž volně prodejné léky činí 12 až 14 % a vlastní doplatky pacientů 3 až 5 procent. Reformy v evropských zemích obvykle směřují ke zvýšení spoluúčasti, výjimkou je Německo, kde od letošního roku klesl poplatek za výdej léků na recept. „Nikoli náhodou však v prvním čvrtletí došlo k poměrně výraznému růstu výdajů na léky (o 14 %),“ podotýká J. Suchopár.
12. Růst výdajů na léky lze dlouhodobě zastavit, aniž by to mělo negativní dopady - zatím v žádné zemi se podle J. Suchopára nepodařilo zastavit růst výdajů na léky. Příkladem může být Německo, které se o to pokusilo v 90. letech. Počáteční úspěchy byly později vystřídány výrazným růstem výdajů. Celkový trh s léčivy se v Evropě meziročně zvyšuje o 6 až 8 %, tedy výrazně více, než činí inflace. vad