Hospicová péče o umírající pacienty je pro nás vzorem. Snahou celého ošetřovatelského týmu při zavádění tohoto typu péče bylo, spolu s rodinami, zajistit pro umírající nemocné lidské a důstojné poslední dny prožité se svými blízkými.
Na tento projekt jsme se všichni společně domlouvali a připravili si návrh praktického provedení: * Ošetřující lékař LDN bude včas informovat pacienta a jeho rodinu. Skutečnost, v jakém rozsahu byla rodina/pacient o nemoci a aktuálním zdravotním stavu informována, zapíše na „Záznamový list zavedení paliativní péče“ tak, aby informaci znal každý pracovník ošetřovatelského týmu.
Ošetřovatelský personál naváže kontakt a komunikuje s rodinou, které vysvětlí, jakou roli by mohli mít v péči o svého blízkého. * Rodině bude nabídnuta možnost pobývat
v blízkosti umírajícího co nejvíce.
Po celou dobu budou rodina a blízcí podporováni celým ošetřovatelským týmem. * Rodině bude nabídnuta možnost rozloučit se
svým blízkým, bude-li on to chtít.
V průběhu péče budou sestry zaznamenávat své pozitivní i negativní postřehy na záznamový list.
Po ukončení paliativní péče u pacienta provedeme společné zhodnocení, bude-li to možné, i s rodinou pacienta.
Ošetřovatelský personál se bude intenzivně vzdělávat v komunikaci s umírajícími a jejich rodinami.
V závěru roku provedeme celkové zhodnocení. Cíl: Zajistit pacientům v poslední fázi života možnost důstojnějšího umírání v podmínkách oddělení LDN.
Poznatky z celoroční práce
Aby mohla paliativní péče dobře probíhat, musí ošetřující personál úzce spolupracovat, tzn. lékař, sestry, sanitáři – všichni se musí chtít zapojit.
Ošetřující personál musí mít dostatek informací o pacientovi a také o tom, jak dalece je informován lékařem pacient i jeho rodina. Všechny informace je nutné si navzájem sdělovat. Komunikace mezi zúčastněnými musí probíhat kontinuálně všemi směry. * Ošetřující se musejí vzdělávat v paliativní
péči, získávat a předávat si zkušenosti.
Paliativní přístup k nemocným nelze zavést u všech umírajících. Nám se to podařilo pouze u necelé poloviny pacientů. U ostatních nebylo možné péči zavést z důvodu naprosté nespolupráce s rodinou, náhlého úmrtí, krátké hospitalizace, či naopak dlouhé hospitalizace, kdy rodina již neměla o pacienta a časté návštěvy u něj zájem. * Na spolupráci musí být klid a trpělivost. Rodina musí mít dostatek informací. Bez podpory obvykle neví, jak k umírajícímu přistupovat, je nejistá, má obavy. Je-li jim nabídnuta pomoc, vše vysvětleno a ukazováno, dokážou se zapojit do péče.
Rodina, která se zapojí do péče o svého blízkého, se lépe smiřuje s jeho odchodem. Pečující cítí uspokojení z toho, že byli v posledních dnech se svým blízkým, že mohli pomoci, být s ním až do konce. Vědí, že netrpěl. Důležité je upozornit na každou změnu stavu, na blížící se konec, poskytnout dostatek času a umožnit, aby se mohli se svým blízkým rozloučit.
Rodiny, které již měly nějaké zkušenosti z jiných zařízení, pak hodnotí naši péči jako mnohem profesionálnější a vstřícnější.
Přínos pro ošetřující
Paliativní péče a dobrá spolupráce s rodinami přináší ošetřovatelskému týmu dobrý pocit a uspokojení i při tak psychicky a fyzicky náročné práci, jako je péče o umírajícího. Pokud se podaří navázat vstřícnou spolupráci s rodinou, vnímají to všichni v týmu jako svůj úspěch a mají dobrý pocit ze společné péče. Velmi pozitivně vnímají, pokud se podaří udělat pro nemocného něco dobrého navíc (např. podařilo se navázat dlouho přetrhané rodinné vztahy, kdy se mohl otec rozloučit s dcerou, kterou již řadu let neviděl).
S čím jsme se trápili
Hlavně zpočátku to byla nejistota v komunikaci. Někteří z nás nedokázali dost pohotově zareagovat na některé otázky pacientů a rodin, několika členům týmu se nedařilo držet pod kontrolou své emoce (slzy, společný pláč s rodinami) a brali to jako vlastní selhání. Proto jsme si v druhé polovině roku pozvali na supervizi psychologa a každý měl příležitost své pocity prodiskutovat. Uklidnilo nás, když nám psycholog vysvětlil, že naše potíže jsou přirozené, a poradil, jak takovéto situace nejlépe řešit.
Co máme v plánu dál
Paliativní péče a péče o umírající a jejich rodiny na našem oddělení nás oslovila a všichni jsme se shodli, že stojí za to v ní pokračovat i nadále. Nechtěli bychom jen pokračovat, ale také tento proces vylepšovat. Proto jsme si nastavili i další potřeby. Přínosem pro personál by byly informační brožurky, které by usnadnily komunikaci s rodinami. Ty bychom chtěli obstarat nebo sami vypracovat. Více budeme využívat služby nemocniční kaplanky, která doposud navštěvovala pouze pacienty. Chtěli bychom ji zapojit i do spolupráce s rodinami. Budeme pokračovat v supervizích s klinickým psychologem. Za velice důležité pak pokládáme další a soustavné vzdělávání všech členů týmu, které chceme v rámci nemocnice prosazovat.
O autorovi| Věra Stichová, LDN, Svitavská nemocnice (stichova@nemsy.cz)
R