Mikroby leptospiry ohrožují člověka a zvířata po velkých deštích, povodních, ale i na podmáčených loukách. Leptospirózy jsou snad nejrozšířenější infekce přenášené zvířaty na člověka na Zemi vůbec, a to od mírného pásma po tropické. Přesto však není počet nemocných nijak dramatický.
Petr Šíma, Ilja Trebichavský
V posledních týdnech se lidé začali často setkávat s téměř neznámým slovem leptospiróza. Tato nemoc sice postihuje v naší republice každoročně jen několik desítek lidí, ale nárůst nastává vždy po povodních, kdy uhyne velké množství hlodavců a lidé a záchranáři v postižených oblastech často musejí pobývat dlouhé hodiny v záplavové vodě nebo v kontaminovaném prostředí.
Zvýšený počet případů leptospiróz byl zaznamenán v letech 1997 a 1998 (52 a 108 nemocných), a byl očekáván i po letošních povodních. Proto se zdůrazňovala nutnost zvýšené hygieny a používání ochranných rukavic a gumových holínek. Vzhledem k dostatečné osvětě a pohotově přijatým hygienickým opatřením však zatím k významnému růstu počtu případů leptospirózy nedošlo.
Zřejmě nedojde ani ke zvýšení výskytu jiných nákaz šířených odpadní vodou, jako je tularémie nebo infekční žloutenka, jak by se dalo čekat po letošním vyplavení mnoha kanalizačních systémů. Je to významný úspěch nejen naší hygienické a veterinární služby, ale i pohotové informační aktivity sdělovacích prostředků.
Mikrob nakazí člověka jen zřídka
Leptospirózu u lidí i zvířat vyvolávají mikroby nazvané leptospiry. Jsou to velmi tenké (0,0001 mm) a relativně dlouhé (až 0,05 mm) šroubovité bakterie. Podobají se jednak spirochetám způsobujícím nechvalně známou boreliózu přenášenou klíšťaty, na kterou jen v českých zemích onemocní přes tisíc lidí ročně, jednak treponemám, mezi něž patří původce syfilidy. Do roku 2001 bylo popsáno na dvě stě sérologických variant patogenních leptospir. V přírodě se také běžně vyskytují vodní leptospiry, které žádnou nemoc nezpůsobují. Některé z nich mohou přežívat i ve 45 °C teplé vodě.
Počet nemocných ale není nijak dramatický a řada zemí ani nezveřejňuje statistiky. Spojené státy udávají v průměru 100 až 200 případů ročně, z toho polovina onemocní jen na Havajských ostrovech. V USA byla také zaznamenána největší epidemie leptospiróz za poslední dobu, a to v červnu a červenci 1998, kdy onemocnělo přes sto z téměř osmi set lidí vystavených této nákaze. V témže roce se také vyskytl větší počet leptospiróz po těžkých lijácích a následných záplavách v Ekvádoru a v Peru.
Mezi lety 1995 až 2000 propukaly větší nákazy v období dešťů v Thajsku. Kuriózní je nákaza triatlonistů při závodech v jezeře Springfield v americkém státě Illinois v červenci 1998, kdy byly příznaky typické pro leptospirové onemocnění zjištěny u 110 z 1194 závodníků a 23 z nich muselo být léčeno v nemocnici. Tato skutečnost svědčí o tom, že člověk se může nakazit i při provozování vodních sportů.
Leptospiry žijí v tělech mnoha zvířat, zejména v ledvinách, aniž jim nějak škodí. Močí se dostávají do půdy a splachem do vody. Je to většinou moč potkanů a jiných hlodavců, ale také psů, prasat nebo dalších zvířat, dokonce bandikutů a opic. Lidská moč je však relativně kyselá, takže v ní leptospiry nemohou přežít a člověk tedy není přenašečem.
Leptospiróza skotu a prasat, je závažným onemocněním nejen kvůli přenosnosti na člověka - dokonce mlékem krav - ale i proto, že se značně snižuje produkce, nakažená zvířata trpí záněty ledvin, oslepnou nebo často potrácejí. Proto veterináři leptospirózy hospodářských zvířat pečlivě hlídají a chovy při zjištění infekce očkují chemicky usmrcenými leptospirami. Tyto vakcíny však chrání jen proti sérotypu, který vyvolal infekci, proti jiným typům již neúčinkují. Očkovací látky se vyrábějí jen pro veterinární použití. Ve zdravotnictví se vakcíny proti leptospirám nepoužívají z ekonomických důvodů: Výskyt leptospirových onemocnění není nikdy masívní a nasazení antibiotik je vysoce účinné.
Krysí žloutenka
Původcem jednoho z nejnebezpečnějších onemocnění člověka, tzv. spirochetové žloutenky, nebo také Weilovy nemoci, je Leptospira icterohaemorrhagiae. Příznaky a průběh této choroby popsal doktor Weil již v roce 1886 a jejího původce izoloval v roce 1915 Inada, který také se svými spolupracovníky prokázal jeho šíření potkany a krysami.
Později se ukázalo, že zdrojem nákazy mohou být i lišky, psi a kočky. Od nákazy do propuknutí příznaků uběhne pět až 14 dní. Weilova nemoc začíná zimnicí, třesavkou, bolestmi hlavy, svalů a kloubů, někdy zvracením nebo průjmem. Horečky trvají asi týden, pak se stav pacienta nakrátko zlepší, ale poté následuje druhá vlna horeček. S ní přichází žloutenka, krvácivost a závažné postižení ledvin, jater, srdce nebo sleziny. Zemře-li nemocný, smrt je způsobena selháním ledvin. V lehčích případech se funkce jater a ledvin upraví bez následků. V Evropě dosahovala úmrtí na tuto nemoc až 20 procent, ale v Japonsku zemřela téměř polovina nakažených. V současné době se udává smrtnost mezi jedním až pěti procenty. Čtenáři, kteří četli Foglarův chlapecký román Záhada hlavolamu si jistě vzpomenou, že tajemný „Em“, poté, co se zmocnil ježka v kleci, spadl do podzemní stoky pod svatojakubským kostelem, napil se vody a zemřel na „krysí žloutenku“.
Žňová horečka
Jiné leptospiry naštěstí vyvolávají lehčí onemocnění. V našich zemích je běžná tzv. žňová neboli blaťácká horečka, podle jihočeské Blatné, kde se pravidelně vyskytovala. Způsobuje ji L. grippotyphosa, kterou rozšiřují hraboši a myši. Ohroženi jsou lidé pracující na podmáčených loukách nebo rozmoklých polích, ale také koupající se v rybnících (roznašeči jsou ondatry) nebo po napití ze zdánlivě čistých studánek.
Opakující se epidemie žňové horečky jsou také známy z povodí Visly a Odry od roku 1881 a z dvacátých let minulého století z Bavorska a Ruska. L. pomona, která byla v roce 1937 nalezena u australských mlékárenských pracovníků a později také zachycena ve Švýcarsku (1944) a na Slovensku (1951), vyvolává tzv. horečku krmičů prasat. Byla známa již dříve zvláště v alpských zemích pod názvem „maladie des porchers“. Jejím šiřitelem je prase domácí.
Další leptospiry zase vyvolávají onemocnění osob pracujících na rýžových polích (L. bataviae) a na plantážích cukrové třtiny (L. australis). L. hebdomadis izolovaná v roce 1917 v Japonsku je původcem „sedmidenní horečky“, jíž hlavně na podzim často onemocní japonští a tchajwanští zemědělci. Trochu odlišnou japonskou podzimní horečku, akijami, vyvolává L. automnalis, rovněž izolovaná japonskými mikrobiology v roce 1925.
L. canicola způsobuje leptospirózu psů, která je mezi chovateli známa pod názvem „stuttgartská nemoc“ nebo „psí tyfus“, a u člověka mírné onemocnění podobné žňové horečce, které však má zdlouhavý průběh. Tyto leptospirózy se dají přirovnat k chřipce. Začínají často prudkou horečkou a schváceností, někdy zvracením, bolestí hlavy a břicha, svalů, nebo kožní vyrážkou, a mohou trvat asi týden. Léčba spočívá v podávání antibiotik.
Prevencí proti onemocnění je buď očkování hospodářských a domácích zvířat nebo ochrana pracovníků zvláště vystavených infekci, například deratizátorů či zaměstnanců kanalizací, doxycyklinem. Toto antibiotikum bylo také v rizikovém období dešťů s úspěchem preventivně použito v Panamě.
Petr Šíma, Ilja Trebichavský, Hospodářské noviny, 31.10.2002
Autoři jsou imunologové, pracují v Mikrobiologickém ústavu AV ČR