V roce 1968 mi bylo 16 let a sedmdesátiletá jogínka, paní Ossius, mě naučila vnitřní úsměv. Cvik je to prostý -člověk při něm rozzáří oči. To, že by oči zářily, jsem považoval za jógový folklor (copak je tam žárovka?). Mnohem později jsem psal knihu o smíchu a zjistil, že rozzářené oči popisují i neromantičtí výzkumníci. Vysvětlují to vyšším slzením nebo napětím okohybných svalů. Nedávno jsem slyšel indického jogína hovořit o tom, že určitá cvičení odstraňují mrtvé mozkové buňky, a tak zlepšují fungování mozku. K této myšlence jsem byl skeptický, ale byl jsem skeptický i vůči své skepsi.
Nahlédl jsem tedy do odborné literatury. O odstraňování mrtvých buněk z mozku jsem toho moc nenašel. Zato existuje řada prací popisujících lepší paměť a fungování mozku u těch, kdo se pravidelně věnují nějaké tělesné aktivitě včetně chůze. Platí to pro lidi i pro zvířata.
Cvičení jako součást léčby
Tělesné cvičení dokázalo mírnit postižení mozku u krysích mláďat poškozených během nitroděložního vývoje alkoholem. Jiná špičková studie zjistila, že ženy vyššího věku, které častěji chodily, měly lepší paměť a další poznávací funkce. Nejednalo se přitom o žádné heroické výkony, stačilo asi 28 km týdně (čili 4 km denně).
Tělesný pohyb totiž podněcuje neuroneogenezi (vznik nervových buněk) v částech mozku důležitých pro paměť. Tělesná cvičení se tak už dlouho používají jako součást léčby návykových nemocí. Například bojovník proti alkoholismu docent Jaroslav Skála byl lehký atlet a ještě v pokročilém věku popisoval, jak měl při závodě Praha - Běchovice estetické potěšení z poskakujících zadečků spoluběžkyň. Moje bývalá paní primářka chodila s pacienty na rehabilitační cvičení, další spolupracovnice s pacienty běhá, já s nimi cvičím jógu.
Cvičením se i bez léků mírní úzkosti i deprese a také se tak kompenzují sedavé léčebné aktivity. Navíc se při něm radostně množí alkoholem a drogami zdecimované mozkové buňky.
KAREL NEŠPOR, Lidovky.cz