Většina sester se podle průzkumu poranila o použitou jehlu a pětina přiznala, že nenosí ochranné rukavice.
Praha - Nejrizikovějším povoláním už není jako dříve hornictví, ale zdravotnictví. Loni v něm podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky zaznamenali nejvíce nemocí z povolání. Celkem 268 nových případů, což je o dvaadvacet více než v roce 2000. Nejčastější infekce, jimiž se zdravotníci nakazí od pacientů, jsou svrab a hepatitida.
Problém včasné diagnózy
Svrab se loni zařadil na třetí místo v nemocech z povolání. Ve zdravotnictví postihl 92 sester, 30 ošetřovatelů, devět uklízečů a šest lékařů především z léčeben pro dlouhodobě nemocné, interních a chirurgických oddělení nemocnic.
Odborníci se shodují, že na vině může být problém opožděné diagnózy. „Lékaři a sestry v počátku nepomyslí na to, že pacient může mít svrab. Třeba v našem zařízení se toto onemocnění vyskytuje výjimečně,“ říká primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě a místopředseda České infektologické společnosti Petr Kümpel.
Čestmír Beneš ze Státního zdravotního ústavu dodává: „Alergií, vyrážek a kožních onemocnění je tolik, že není divu, když se v první fázi onemocnění ihned neurčí, že jde o svrab. Pak k nákaze stačí, aby sestra převlékla postel, v níž pacient leží.“
Přitom svrab podle něho není nemocí, která by se vyskytovala vzácně. Počty případů této nepříjemné choroby jsou poměrně vysoké. Pohybují se kolem osmi tisíc za rok. „A to zdaleka nevíme o všech případech,“ dodává Beneš.
V populaci se svrab udržuje především jako pohlavní nákaza. Dál se ale přenáší i dotyky rukou, oděvy, lůžkovinami. Člověk, který jím onemocní, často příznaky podceňuje. Myslí si, že jde o nějakou vyrážku, co zmizí sama. Podcenit ji může i personál u pacientů v léčebnách dlouhodobě nemocných a ústavech sociální péče. „S úrovní hygieny to v některých z nich není zrovna nejlepší,“ upozorňuje Beneš.
Očkovat nelze proti všemu
Pracovníci infekčních oddělení nemocnic musejí být podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví z roku 2000 povinně očkování proti žloutence typu B a meningokokům. Dobrovolně se mohou nechat takto ochránit i proti žloutence typu A. „Bohužel se ale stále více zvyšuje riziko nákazy zdravotníků od pacientů s nebezpečnou žloutenkou typu C. A té nelze předcházet očkováním,“ vysvětluje Vilma Marešová, přednostka I. infekční kliniky z pražské Fakultní nemocnice Na Bulovce.
Možnost přenosu infekce snižují ochranné pomůcky na jedno použití. Na trhu v Česku jsou dostupné, ale nemocnice za ně musí platit víc než za ty, které slouží delší dobu. „U nás jednorázové používáme,“ zdůrazňují Marešová i Kümpel, který dodává, že v opavské nemocnici mají také izolační box. Zajišťuje ochranu při ošetřování vysoce infekčních pacientů.
Existují však nemocnice, kde kvůli finančním problémům na jednorázové oblečení a respirátory nemají peníze. Opakovaně používané vybavení si musejí lékaři i sestry mezi sebou půjčovat.
Někdy však není příčinou „profesního“ onemocnění zdravotníků nedostatek kvalitních ochranných pomůcek. Podle průzkumu České asociace sester mnohdy zdravotníci podceňují rizika infekce.
Z průzkumu, v němž odpovědělo 525 sester, vyplývá, že se jen 12 procent z nich nikdy neporanilo o použitý ostrý předmět nebo infikovanou jehlu. Celých 88 procent se poranilo jednou nebo opakovaně. Varující je, že pětina sester nepoužívá ochranné rukavice. Není to ale problém jen českého zdravotnictví. Podle amerického Centra evidence nemocí se v USA ročně poraní jehlou půl miliónu zdravotníků. Někteří odborníci v Česku tvrdí, že se zde 96 procent profesních poranění lékařů vůbec nehlásí.
Ivana Kněžínková, Hospodářské noviny, 7.8.2002