„Zdravotnická pomoc je potřeba v celé zemi, všude, kam se podíváte. Velkým problémem místních lidí jsou různé kožní infekce, svrab, parazitární onemocnění - tasemnice, škrkavky, roupy a mnoho dalších tropických a specifi ckých parazitů pro rovníkovou oblast. Dále to jsou různá plísňová onemocnění kůže a také infi kované rány. Vzhledem k nedostatku kvalitní (nezávadné) vody je přenos těchto chorob a parazitů velmi jednoduchý. V místech úplné absence pramenité vody se používá voda dešťová. Po vytvoření velkých louží se místní ženy seběhnou, tuto vodu nabírají do nádob a používají na běžné pití a vaření. Na mnoha místech jsme rovněž viděli prát prádlo přímo v těchto kalužích. U některých domků mají již vybudované tzv. tanky na vodu. Jsou to betonové nebo plastové sběrné válce na dešťovou vodu ze střech. I ta je ale rezervoárem parazitů, hlavně líhně malarických komárů,“ sděluje své dojmy Aleš Bárta. Ale pojďme na začátek.
* Kdy vznikla vaše spolupráce s organizací ADRA?
Milena Kalhousová: ADRA je nevládní nezisková organizace zaměřená na poskytování humanitární a sociální pomoci v zahraničí a v České republice. Název občanského sdružení - ADRA - je odvozen z anglického originálu Adventist Developement and Relief Agency, tedy Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj. Vznikla v USA. V České republice byla založena Rudolfem Reitzem v roce 1992 nejprve jako nadace a pak vzniklo občanské sdružení. S touto humanitární organizací jsme začali aktivně spolupracovat ihned po ničivém zemětřesení a následných vlnách tsunami v Asii loňského roku. ADRA nás podporovala po celou dobu naší záchranné mise na Srí Lance, kde jsme poskytovali postiženým zdravotní péči.
* Kde vznikl nápad na podporu africké Keni a co bylo jejím cílem?
Milena Kalhousová: Myšlenka na podporu země třetího světa vznikla již před delší dobou. Při jedné schůzce s vedoucí zlínské pobočky organizace ADRA Alenou Rusovou získala tato vize reálnou podobu. Dostali jsme za úkol zpracovat předběžný návrh projektu, který by byl vhodný pro africkou zemi, a rovněž tuto zemi vybrat. Konečné rozhodnutí padlo na Keňu, pro kterou bylo několik důležitých odůvodnění. Hlavním byla stabilita politické situace, velké osídlení oblasti a náročný humanitární problém v oblasti zdravotnictví, sirotků a dětí napadených HIV/AIDS. V návrhu tohoto projektu jsme si stanovili několik cílů, které jsme museli v průběhu cesty splnit.
Podstatné pro úspěšnou realizaci bylo navázání vztahů s konzulátem České republiky v Keni, vedením ADRA Kenya, Zdravotním úřadem a dalšími orgány, jejichž spolupráce bude nutná v případě schválení projektu. Předběžně jsme se zaměřili na tři typy projektů. Prvním z nich byla potravinová pomoc, dalším vybudování nebo podpora sirotčince a třetím výstavba, případně rekonstrukce menšího zdravotnického zařízení.
* Jak probíhaly přípravy na cestu a kdy byla realizována?
Aleš Bárta: Přípravy na měsíční cestu byly poměrně náročné. V první řadě bylo nutné doplnit naše očkování proti infekčním chorobám. Následovala řada jednání s úřady, organizacemi a leteckými společnostmi o povolení nadváhy zavazadel. Prostřednictvím internetu se domlouvala rezervace hotelu a terénního vozu v Keni. Pohotovostní lékárna v Hradci Králové nám vyšla vstříc při objednávkách léků a zdravotnického materiálu, překládaly se všechny seznamy a doklady do angličtiny, léky schvalovalo Ministerstvo zdravotnictví ČR. Nakonec se vše díky skvělé spolupráci se zlínskou ADRA zkompletovalo, ta ještě dodala 200 kusů plyšových hraček pro děti do sirotčinců, nakoupeno bylo 6 kg bonbonů a 150 lízátek pro děti … a naše zavazadla měla 100 kg přes povolený limit do letadla. Díky pochopení letecké společnosti Luft hansa byla přeprava zdarma jako humanitární zásilka. Naše cesta začala 20. 7. 2005 odletem z Prahy, pokračovala přes Franfurkt, Káhiru, súdánský Chartúm a po 24 hodinách skončila v keňském Nairobi.
První pocity a zážitky po příjezdu
Aleš Bárta: V prvních minutách po přistání jsme měli obavy, aby se nevyplnily různé předpovědi, že při tolika přestupech na letištích ztratíme zavazadla. To se naštěstí nestalo a všechna jsme v Nairobi vyzvedli. Realita afrického života na nás padla po opuštění letištní haly. Všude byly davy čekajících lidí, dopravní zmatek a chaos.
Ve vzduchu byl silně cítit smog velkoměsta. Při cestě do centra města jsme se setkali s velkým množstvím žebrajících dětí a dospělých v otrhaných a špinavých šatech. Všichni byli vděční za jakýkoli darovaný peníz na jídlo. Po ubytování v předem rezervovaném hotelu jsme se vydali do ulic. Mnoho bělochů jsme nepotkávali, pro místní jsme stále působili exoticky. Afričané jsou velice milí a usměvaví lidé. Druhý den po aklimatizaci jsme se již věnovali plánovanému programu. Navštívili jsme konzulát České republiky, účastnili se domluvených schůzek.
* Navštívili jste sirotčince, jakou mají úroveň?
Aleš Bárta: Náš první sirotčinec, který jsme navštívili, byl asi 70 km severně od Nairobi, Ithanga Via Th ika. Po předchozím kontaktu s řádovými sestrami tohoto sirotčince jsme nakoupili 40 kg rýže, cukru, kukuřičné mouky, sušené mléko a další potraviny pro děti. Po příjezdu jsme zjistili, že se sedm řádových sester italské misie staralo o více než 167 dětí různého stáří, od ročních po patnáctileté. Každé ráno přicházelo pomáhat několik místních, kteří se spíše starali o technický provoz sirotčince. Výuku dětí, rozdělených do několika tříd, zajišťovaly učitelky, které s dětmi i přespávaly v jejich ložnicích. Sestry nám vyprávěly o jednotlivých dětech, každé dítě má svůj krutý osud. Ukazovaly nám jednu malou holčičku, tu prý našly při jedné své cestě krajinou, když u hliněné chatrče ucítily zápach tlejícího masa.
Uvnitř byli oba rodiče mrtví, zemřeli na AIDS, a dítě s různými nemocemi přežívalo. Sestry ho umístily do sirotčince a nyní je v relativně dobrém stavu. Takových případů je nespočet. V sirotčinci jsme strávili tři dny, sestry nás zavedly do okolních vesnic, kde jsou lidé opravdu velmi chudí.
Nemocnost a úmrtnost je bez jakýchkoli léků v této oblasti vysoká. Řada z nich umírá na AIDS, děti většinou na malárii. Dostupnost lékařské péče je zcela nedosažitelná. Poslední večer našeho pobytu nás sestry pozvaly, abychom se podívali, jakou radost mají jejich děti z plných misek jídla, uvařeného z dovezených potravin. Prý to bude stačit pro všechny děti (167) na celý týden.
* Jak pokračovala vaše cesta?
Milena Kalhousová: Další dny jsme se opět věnovali předem naplánovanému programu ve vyhledávání vhodného místa pro humanitární program občanského sdružení ADRA Česká republika. Vydali jsme se směrem na západ, do nejlidnatější části země. Tam jsme se spojili s místní organizací ADRA a Zdravotním úřadem, který nám poskytl informace o jednotlivých místech. Zde jsme se rozhodli, že prioritou naší cesty bude výběr místa pro vybudování nebo rekonstrukci nějakého místního zdravotnického zařízení. To jsme nakonec našli mezi městy Kisii a Kusumu, na západě země. Je zde největší zalidněnost, porodnost, ale také nejvíce nemocí začínajících na žebříčku nejvyššího počtu onemocnění - HIV/AIDS malárie, pneumonie, parazitární choroby, svrab, tyfus a mnoho dalších. V této oblasti Nyamira jsme navštívili místní zdravotnické zařízení ve vesnici Itibo, které je ve zchátralém stavu, velmi omezeně fungující, ale jediné pro spádovou oblast čítající 200 tisíc lidí.
Porodnice je ve fázi hrubé stavby, na dokončení nejsou peníze. Po důkladné prohlídce tohoto objektu jsme se rozhodli, že bude vhodnější rekonstruovat než stavět od základu. Tím se ušetří množství peněz potřebných na další provoz.
* Setkali jste se i se sirotky, tzv. dětmi ulice?
Aleš Bárta: Děti ulice jsou v zemi velkým problémem. Jejich věkové rozmezí se pohybuje od tří let, starší se v některých případech organizují do různých skupin, které mohou vyvíjet i nějakou kriminalitu. My jsme se s tím nesetkali, naopak.
Tyto děti byly velmi vděčné za naši pomoc … například když jsme jednoho zraněného chlapce s těžkou, život ohrožující infekcí ošetřovali a při následném převazu přivezli potraviny a hygienické prostředky. Tyto děti většinou přespávají na chodnících měst nebo jejich předměstích.
Viděli jsme je ležet na novinách, papírových kartonech nebo jen tak, na dlažbě. Většina z nich trpí různými chorobami, záněty kůže a parazity. I zde je nedosažitelná zdravotní péče a vše je pouze na přírodě - jak si tělo s onemocněním poradí samo.
* Pokud se podíváte zpět, co na vás za celou dobu pobytu nejvíce zapůsobilo?
Milena Kalhousová: První krutý pohled na realitu představoval první den při cestě z letiště do hotelu. Náš taxík zastavil na semaforech a mezitím přišel mladý chlapec po amputaci nohy. Byl bez protézy, podpíral se o dvě hole a žebral nějaké peníze na jídlo. Než jsme mu stačili nějaké dát, auto se rozjelo na další semafory. Chlapec za námi běžel po jedné noze, jen aby se dočkal nějaké almužny na jídlo. Další z mnoha zážitků, který se nám vryl do paměti, byl ze zmiňovaného sirotčince v Ithance. Dětem jsme rozdávali dovezená lízátka s obrázkem Ferdy mravence. Ty si je dávaly do úst i s celofánem, nikdy nic takového neviděly. Pak nám všichni za doprovodu místní učitelky zpívaly.
Velmi depresivní zážitky jsme také zažívali mezi lidmi umírajícími na AIDS. Zde si člověk mohl téměř sáhnout na smrt. Kachektizace umírajících ještě tento dojem umocňuje. Také setkávání s dětmi, které umírají na malárii, ve vás zanechá hluboké pocity. Zvláště když víte, že za relativně malé finanční částky se mohou vyléčit, ale léčba je pro ně zcela nedostupná. V průběhu naší cesty jsme ošetřovali spíše náhodná zranění, většinou se jednalo o infi kované kožní poranění, v některých místech s rozsáhlým rozpadem okolních tkání, vzhledem k probíhající infekci v okolí. Dále jsme například ošetřovali chlapce s počínajícím septickým stavem po zastaralém a neošetřeném poranění na ruce. Výhodou zraněných nebo nemocných v těchto zemích třetího světa je absolutní nepromořenost populace antibiotiky, takže každá podaná tableta léků má stoprocentní a okamžitou účinnost. V našich podmínkách by se podobná infi kovaná zranění léčila dlouhé měsíce, zde k vyléčení dochází za podstatně kratší dobu.
Ke každému ošetřovanému nebo zraněnému jsme samozřejmě přistupovali s vědomím, že může být potenciálně napadený virem HIV/AIDS, hepatitidou nebo dalšími chorobami a podle toho jsme se také chránili. Při každém ošetření jsme používali chirurgické rukavice a rovněž byli obezřetní na poranění nějakým použitým nástrojem. Co se týče vlastní ochrany, je zde situace trochu jednodušší tím, že u každého předpokládáte virus HIV a také se pokaždé chráníte.
* Jste zpět v ČR, plánujete i nějaké další formy pomoci?
Milena Kalhousová: Ještě týž den, kdy jsme přijeli do ČR, se konala tisková konference ve Zlíně, kde ADRA ČR schválila podporu africké Keni a podle našich předem zaslaných zpráv rozhodne o způsobu pomoci. Následně na svém zasedání rady plně schválila námi navrženou rekonstrukci stávajícího zdravotnického zařízení v oblasti Nyamira. Také jsme požádali vedení ADRA, aby byl založen dárcovský účet s tím, že oslovíme veřejnost, seznámíme ji s problematikou malarického onemocnění dětí a pokusíme se vybrat nějaké finanční prostředky na tyto léky. Je opravdu hrozné, když před vámi umírá dítě a vy víte, že 600 Kč za léky může tento život zachránit. Současně jsme zahájili pořádání sbírek plyšových hraček, které budou směřovat k dětem do sirotčinců. Ty nikdy neměly žádnou svoji osobní věc, hračku, vůbec nic. Mají jedno oblečení z humanitárních sbírek, v něm si hrají, učí se a spí. Na podporu tohoto humanitárního programu jsme založili internetové stránky www.kena.websnadno. cz, kde jsou popsány jednotlivé formy pomoci, dále pak fotografi e z této cesty a informace pro dárce a sponzory.
O autorovi: Připravila Hana Černá-Šípková