Milí čtenáři,

pomalu vstupujeme do třetího desetiletí biologické léčby roztroušené sklerózy. Nemoc, která byla popsána v první polovině 19. století Cruveilhierem, Carswellem a Charcotem, není dosud zkrocena. Na jejím popisu se nic nezměnilo. Na její nepředvídatelnosti a záludnosti také ne. Někam jsme však přece jen pokročili. Příznakům rozumíme lépe, zvláště ty oční nás mohou k diagnóze rychle nasměrovat. Spolupráce oftalmologa s neurologem se zlepšila ve prospěch pacienta. Víme něco o příčinách a rizikových faktorech. Imunologie jde dopředu neuvěřitelnou rychlostí a vysvětluje nám děje, jejichž souvislosti jsme donedávna vůbec netušili. Víme, že k poškození bílé i šedé hmoty dochází již od počátku nemoci. Že váhavost v zahájení léčebného ovlivnění nemoci (ať již akutního stavu nebo dlouhodobé imunomodulace) vede jen k dalším ztrátám tkáně a přiblížení invalidity. Neumíme zatím říci, jak rychle by invalidita progredovala bez léčby. Stále jsou pacienti, jejichž neurologický nález se zhoršuje téměř neovlivnitelně. To by ale nemělo vést k terapeutické skepsi, která by se projevila zanedbáním včasné léčby u všech nově diagnostikovaných. Diagnostikovat umíme také lépe a rychleji. S třetí verzí diagnostických kritérií se u velké části pacientů s prvními příznaky mění diagnóza z „klinicky izolovaného syndromu suspektního z vývoje v roztroušenou sklerózu“ na jistou roztroušenou sklerózu. Význam vyšetření mozkomíšního moku v ČR není oslaben, naopak, alespoň pokud se týká několika základních