Narodila jsem se jako druhorozené zdravé miminko. Od mé starší sestry mě dělil pouhý rok, takže se mezi námi vyvíjelo silné pouto již od útlého dětství. Anna mi byla kamarádkou a později přítelkyní, vyšlapávala mi leckdy cestu, byla mi vzorem a inspirací. Po třech letech k nám přibyl bratříček, což jsme obě přijaly s nadšením a hned se ujaly role malých maminek.
Venkov, kde jsme vyrůstali, byl rájem dětského skotačení. Nastal čas her, objevování i sourozeneckého soupeření. Zatímco jsme my, děti, chodily v lampionových průvodech a malovaly Aurory, soudruzi ze strany hlásali heslo „Vpřed, plnit a nevyčnívat z řad“. V tomto duchu žila i naše rodina. V létě vystřídal pobyt na pionýrském táboře měsíc plný dobrodružství u babičky a dědy na zemědělském statku. Bylo mi tehdy 6 let, když nám zde dělal společnost i strýc Josef, který byl téměř dospělý, duší však stále dítětem. Velmi rád si s námi dětmi hrál. Obzvláště mně se věnoval, jak nejlépe uměl. Stala jsem se mu také hračkou k uspokojení jeho sexuálních potřeb. Proč se blonďatá neprůbojná holčička nevzepřela někomu, kdo jí ubližoval? Myslela si snad, že to je jen hra? Ano, dozajista ano, neboť osvěta v této oblasti byla tehdy pramalá a s rodiči jsme zatím tato citlivá témata neprobírali. Když jsem mu pro bolest, kterou mi způsoboval, utíkala, jeho přísný pohled mi vždy kladl na srdce „ať o tom našem tajemství ani neceknu, jinak uvidím!“ Zlobil by se na mě a už by mě neměl rád, nesmím ho zradit, nikomu o tom nikdy nepovím… Takto jsem o všem, co se tehdy událo, přemýšlela. Ale nevydržela jsem nechat si to pro sebe a jednou vše svěřila svojí sestřičce. Náš rozhovor však částečně zaslechla babička, která se „s mojí novou hrou“ svěřila mamince… A tak už jsme na prázdniny na statek nejezdili a já se uzamkla se svojí vinou pod závoru strachu. Strýc mě zbije kvůli vyzrazení, honilo se mi hlavou… Stávala jsem se postupně velmi stydlivou, plachou a uzavřenou dívkou, která nedůvěřovala babičkám a bála se strýců.
Dospívání
Ve škole jsem musela mít dobré známky, stejně jako moji sourozenci, jinak následoval trest v podobě domácího vězení, padla i nějaká facka a na hýždích si smlsla vařečka. Bylo to pro mě ponižující zvláště v době dospívání, a tak jsem se opravdu snažila své rodiče nezarmucovat, což při mé pedantské povaze nebyl problém. Zálibami mi bylo kreslení, toulky přírodou a les sám. Toužila jsem se stát ženou v zeleném, ale na lesnickou školu toho roku dívky nepřijímali, tak jsem uprosila rodiče, zda se mohu i přesto, že jsem osmou třídu základní školy ukončila na výborné, vyučit malířkou skla a bydlet ve vzdáleném městě. Rodiče svolili.
Byla jsem internátem a jeho svobodou s novými možnostmi, nabízejícími nám náctiletým širokou paletu možností k seberealizaci, tak fascinována, že jsem hltala plnými doušky vše, co bylo „in“. Holky držely diety, tak já se také přidala. Ony to většinou za pár dnů vzdaly, ale já chtěla být lepší, měla jsem výdrž a sobě vlastní disciplínu. Omezovala jsem zpočátku jen maso, sladkosti, knedlíky atd. Za několik týdnů jsem ale přestala obědvat i večeřet ve školní jídelně úplně. Živila jsem se jogurty, celozrnným pečivem a ovocem. Rodiče se to samozřejmě nesměli dozvědět. Výsledek se dostavil záhy. Zhubla jsem 10 kg a ztratila menses. Byla jsem velmi ráda, že jsem to dokázala. Ne tak moji rodiče, kteří se velmi rozčílili, že jsem jim ohledně stravování dokázala tak dlouho lhát. Když jsem se ke všemu přiznala a oni mi odpustili, musela jsem podstoupit ambulantní psychoterapeutickou léčbu, po které jsem sice přibrala, ale „touhu hubnout jsem si pro jistotu ukryla do kapsy…“ Pochopila jsem, že je to mocná zbraň, díky které mohu být rázem „hvězdou publika“. Navíc jako nemocná upoutávám pozornost nejen rodičů, ale i svých vrstevníků, kamarádek či známých, pro které jsem byla nenápadná a nudná. Dále jsem byla hrdá na to, jak se dovedu ovládat, zapírat a potlačovat svoje potřeby (najíst se). Více se o mě zajímali i kluci, což mě však zvláště netěšilo. Každý pokus o vztah trval tak dlouho, než došlo na intimní doteky, to se mi v hlavě přehrála ona neblahá zkušenost z dětství a já se již s dotyčným nápadníkem nesetkala. „Jsem divná,“ pomyslela jsem si, „udělala jsem tehdy zlé věci, musím být za ně potrestána…“ Dumala jsem takto o sobě často, až se mi to v mém životě stalo normou. Přemítala jsem nad plány, které jsem hned po vyučení se a nabytí plnoletosti chtěla naplňovat.
Dospělá?
Nastoupila jsem do své první práce, bydlela na mládežnické ubytovně a studovala dálkově střední školu. Tou dobou jsem se názorově velmi sblížila se svojí sestrou, která pracovala v modelingové agentuře. Byla jsem jí přímo nadšena a z jejích rukou přijala knihu o zdravém životním stylu, dietách a pohybu, coby cestě k dokonalé postavě. Zhubnout a dostat se na váhu modelky mi šlo opět rychle, ale já chtěla více. S rodiči jsem se tehdy viděla jen zřídka, takže mi nic nebránilo nadále s dietami experimentovat. Moje nadšení zkalily až nečekané trávicí potíže. Byla jsem také velmi unavená, a to i z menší zátěže. Obtížně jsem zvládala práci i studium. Hřálo mě však vědomí, že se tak očišťuji od „hříchu z minulosti“, a navíc čím víc budu hubená, tím méně budu pro muže přitažlivá, zůstanu holčičkou bez prsou a boků.
Při své výšce 181 cm jsem vážila 47 kg. Přidalo se nechutenství, pálení žáhy, pocity na zvracení po každém jídle, nemohla jsem spát, měla jsem často migrény a omdlévala i po běžné pracovní zátěži. Neměla jsem sílu dojíždět do školy, proto jsem studium přerušila a rozhodla se vyhledat odbornou pomoc. Ráno na mém stole osamělo ovoce, k obědu na mě čekal suchý rohlík a k večeři jsem do sebe vsoukala jen pár piškotů. Víc mé vyhublé tělo bez potíží snést nedovedlo. Rodiče, kterým jsem se přiznala ke svému nevhodnému jídelnímu chování, mě přiměli k návštěvě psychiatrické kliniky. Ihned po vyšetření a stanovení diagnózy
mentální anorexie mě přijali k hospitalizaci a zahájili se mnou „výkrmnou léčbu“. Bylo mi zrovna 18 let, ale připadala jsem si jako desetiletá holčička.
V zajetí anorexie
Celý tříměsíční pobyt byl pro mě nasáklý zklamáním ze sebe samé. Propadala jsem zde, vedle psychicky vážně nemocných lidí, depresím a přijala stigma „anorektičky“. Léčba probíhala nejen v duchu hypnóz, autogenních tréninků, ale i pomocí psychofarmak, která jsem velmi špatně snášela, zvláště inzulinoterapii, kterou provázely neustálé výkyvy hladiny cukru v krvi, což mě přinutilo více jíst a přibrat.
Byla jsem propuštěna a dále léčena v domácím prostředí. Ambulantní psychologickou ordinaci jsem navštěvovala, ale bez kladného výsledku. Byla mi proto navržena další hospitalizace, a to na specializovaném oddělení pro poruchy příjmu potravy v Praze, kam jsem přijela s rodiči na plánovaný osmitýdenní pobyt na jaře roku 1995. Byla jsem najednou blizounko své sestře, ale ne taková, jakou jsem vedle ní toužila být. Ani zdaleka jsem nebyla tou ladnou hbitou kráskou… Stal se ze mne spíše uzlíček nervů s nulovým sebevědomím, vyděšenýma očima a bolavými vnitřnostmi. Pokořena svým selháním jsem přijímala plný talíř z rukou „bílého pláště“. Bylo mi do breku, když jsem hleděla na jeho obsah. Hlavou mi vířily myšlenky, jak zvládnu jídelníček zdejšího oddělení, a duši bylo úzko z toho, co všechno ji tu asi čeká… Po pár dnech adaptace jsem se zapřela a snažila se dodržovat vše, co zde bylo zvykem. A to jen proto, abych mohla zvládnout, co jsem slíbila svým rodičům, kteří očekávali, že se brzy uzdravím. Nestěžovala jsem si, nezvracela, nebrečela, ale kreslila, přibírala a těšila se domů… Hospitalizace mi dala mnoho pozitivního, i když jsem stravovací režim na oddělení nesla těžce. Uzdravení se však neuskutečnilo, neboť jsem sama nechtěla a málo spolupracovala.
Uběhl rok a scénář nemoci se opakoval. Anorexie přišla nanovo. Váha 48 kg. Uvítaly mě brány Pražské psychiatrické kliniky… Po desetitýdenním pobytu jsem byla propuštěna s 53 kg váhy do ambulantní péče. Napotřetí jsem byla dovezena do Prahy k léčbě přímo z jedné interní kliniky, kde jsem podstoupila několik vyšetření trávicího traktu pro vleklé a dlouhodobé potíže se zažíváním. Tehdy jsem po zevrubném vyšetření, jež bylo negativní, byla shledána vinnou z „mentální anorexie“, která opět udala směr mému životu. Sklidila jsem poprvé pohrdání i od zdravotníků, nemohla jsem si nevšimnout, jak usilují o to, aby se „té nežádoucí psychiatrické pacientky“ zbavili co nejdříve, neboť zabírala místo „skutečně“ nemocným. Než jsem byla převezena, nesměla jsem opustit nemocniční pokoj a sestry mě neustále kontrolovaly, což bylo skličující.
Po čtvrté, už kratší hospitalizaci v Praze na oddělení pro PPP jsem pracovala zase jako malířka skla. Po gynekologické operaci jsem odjela do lázní. Tam, vyčerpána svojí nemocí, jsem si naplánovala „odchod z tohoto světa“. Vliv depresí, trávicích potíží, nespavostí a nespokojenosti se sebou sama byl pro mě dále neúnosný. Vyhladovělý mozek křičel a vyhublé tělo nemělo sílu dál „našeptávačce“ vzdorovat.
„Za pět minut dvanáct“ zasáhla Boží ruka. Setkala jsem se tehdy s opravdovými přáteli, kteří mě přivedli na „druhou stranu břehu“. Uběhl půlrok. Vyprostila jsem se z pavučin strachu a nabyla sil k novému začátku. Ve svých dvaadvaceti letech jsem začala studovat církevní zdravotnickou školu s jasným cílem -pomoci alespoň jedné z obětí „paní Dokonalé“. Po nelehkém začátku kvapem uběhly čtyři roky. Škola mě velmi bavila, nemoc jsem ve svém životě zcela potlačila, s přítelem jsme plánovali svatbu. Manžel byl pro mě opakem mužů, jež jsem dosud poznala. Jeho vcítění, pochopení a trpělivost hojily rány z minulosti. Jako zdravotní sestra jsem pracovala ve směnném provozu jen krátce. Po jedné z nočních směn se mi stal ošklivý úraz, který mě na šest měsíců zadržel doma v pracovní neschopnosti. Po zhojení osteoporotické zlomeniny pánve se však opět blýskalo na lepší časy. Bylo jaro a já byla přijata do soukromé zubní ordinace. Práce zde byla pestrá a tvořivá, mohla jsem se při ní i dále vzdělávat. Občasné výkyvy mé narušené psychiky jsem zvládala za pomoci pravidelných psychoterapeutických návštěv. S manželem jsme plánovali založit rodinu. Moje dlouhodobá absence menses bez hormonální podpory však naše plány hatila. Lékařka doporučila přírodní léčbu, která měla po dvou letech konečně úspěch a já přišla do jiného stavu! Moje rizikové těhotenství proběhlo bez větších potíží a přirozenou cestou se nám narodil krásný zdravý chlapeček. Snažila jsem se být vzornou kojící matkou, manžel byl pro mě podpůrný sloup, bez něhož bych to období „probdělých nocí“ těžko zvládala. Po dvou a půl letech naši rodinu obohatila ještě holčička. Manžel i moji rodiče mi rádi a ochotně pomáhali, i přesto jsem však bývala často velmi unavená a spíše jsem hubla. Nemoci dětí a celkové vyčerpání v období jarní únavy u mě bylo klíčem k propuknutí další vlny mé staré známé nemoci. Na okamžik, kdy bude moci znovu otrávit moji mysl, čekala dlouho, až teď nastal její čas. Snižovala jsem si ze strachu z nevolnosti porce jídla na minimum a podléhala tak znovu kolotoči, ze kterého nelze vůlí vystoupit.
Opět na kolenou
Dostala jsem se pod 48 kg tělesné váhy a laboratorní testy byly také alarmující… Když už jsem neměla sílu sama se bezpečně starat o děti, moje ošetřující lékařka doporučila hospitalizaci. Zprvu jsem odmítla, ale nakonec jsem s léčbou mimo domov souhlasila. Péči o děti a chod domácnosti přebral manžel. Rodiče, ač vzdálení a zaměstnaní, také nabídli pomoc. Rozbolavělá studem, výčitkami a prohrou, stále uplakaná a tesknící, jsem přežila první dva týdny pobytu na oddělení 24 Psychiatrické kliniky v Brně.
Učila jsem se zase jíst normální porce jídla. Nešlo tu však pouze o výkrm, jak jsem byla z předchozích hospitalizací zvyklá. Byl tu větší prostor pro lidskost, naslouchání, radu i povzbuzení. Postupně jsem začala akceptovat jídelní program a zapojovat se i do jiných aktivit oddělení. Velmi ráda jsem chodila do tvořivých dílen, kde má duše vždy pookřála. Slunce znovu začalo svítit i pro mne. Velký dík všem, kdo mi zde pomohli prohlédnout a vrátit se zpět k mé rodině.
Pravda osvobozuje
Už chápu, že mě nikdo z mentální anorexie nevyléčí. Musím se jí vzdát sama. Stala se mou součástí. Vštěpovala mi názory, které není lehké opustit, zaběhlé chování a postoje, jichž se musím vzdávat. A to není bezbolestné, jenže život za to stojí. Díky Bohu za lásku, kterou znovu cítím ke svým blízkým, k rodičům, k přátelům… Kvůli nim budu dál usilovat o vyhoštění „přítelkyně“, která bytostně patří k mému já. Strach, obava a úzkost našlapují tiše, ale teď je se mnou i naděje, láska a pravda a s nimi nemohu prohrát.
Můj dík patří všem, kdo mi pomohli nalézt nový smysl života bez anorexie.
O autorovi| Radka Studená, Kresba: archiv autorky (radkasstudena@seznam.cz)
Uvězněná - kresba ztvárňující autorčin zápas s anorexií